Václav Havel a Elie Wiesel na konferenci FORUM 2000 v Praze (11. 10. 1999) FOTO: ČTK/Zbyněk Stanislav
FOTO: ČTK/Zbyněk Stanislav
Když jsem byl v polovině sedmdesátých let vysokoškolským studentem v City College of New York, známý židovský filosof a esejista Elie Wiesel zde měl přednáškový kurs určený výhradně pro děti těch, kdo přežili holokaust. Měl jsem tehdy pocit, že sem vlastně nepatřím, tak jsem se na něj nezapsal. Můj otec vyrostl jako tzv. „poloviční Árijec“ v nacistickém Německu a zažil fanatický hněv Hitlerovy mládeže v ulicích Stuttgartu. Jeho učitel dějepisu, zarytý nacista, ho vyhodil ze třídy se slovy: „Was bist Du? Halbarier? Du bist ein ganz unbrauchbarer Mensch!“ – „Co jsi? Poloviční Árijec? Jsi úplně nepoužitelný člověk!“
Mým prarodičům se v letech 1937–1939 postupně podařilo poslat mého otce a jeho dva bratry do školy v Anglii. Oni samotní opustili Německo koncem srpna 1939, jen několik dní před vypuknutím války. Po více než roce dorazili do New Yorku. Moje prababička, která zůstala v Německu, však posledních pět týdnů ze svých 80 let strávila roku 1942 v Terezíně. Posléze byla zařazena společně s dalšími dvěma tisíci lidmi do vlaku, který směřoval do Treblinky. V archivech je uvedeno, že zemřela během transportu.
Moje setkávání s Eliem Wieselem
I když jsem nepožádal o zápis do tzv. Wieselovy třídy pro potomky přeživších holokaust, chodil jsem na jeho nezapomenutelné přednášky, například o povstání ve varšavském ghettu. Právě krátce poté jsem potkal svého ortodoxního židovského spolužáka a vylíčil jsem mu, jaký na mne Wieselova strhující přednáška udělala dojem. Setkal jsem se s odmítavým mávnutím ruky a mlčením. „Cože? Jak to?“ zeptal jsem se. „Odmítá existenci Boha,“ řekl můj spolužák.
Další spolužák, jehož rodiče během holokaustu přišli o své původní manžele a všechny děti, ovšem nastoupil na Wieselův kurs a dodnes je přesvědčen, že mu to pomohlo, aby se vyrovnal s podivínstvím svých rodičů, kteří i tři desetiletí po holokaustu neustále žili v tichu a izolaci ve svém brooklynském bytě.
V roce 1977 jsem při návštěvě příbuzných ve Francii narazil na knížku od Elieho Wiesela, v níž vzpomínal na dobu, kdy byl teenager v Osvětimi a Buchenwaldu. Jmenovala se La Nuit čili Noc, přičemž i přes svou stručnost mne velice zasáhla svým vykreslením hrůz deportací a táborů smrti očima puberťáka.
Další nezapomenutelnou knihou, nepřímo spojenou s Wieselem, kterou jsem před desítkami let četl, byla kniha Jerzyho Kosińského Nabarvené ptáče, kterou Wiesel recenzoval pro New York Times v roce 1965.
Kdyby si jen četní nechápaví recenzenti velkolepého kinematografického ztvárnění Nabarveného ptáčete od Václava Marhoula z roku 2019 dali tu námahu přečíst si Wieselovu mimořádnou recenzi, pochopili by podstatu příběhu. A možná by filmem neopovrhovali jako bezdůvodně násilným, ale spíše by lépe porozuměli filmovému zobrazení fanatismu a nevědomosti, které mohou změnit lidi v bestie. Wieselova recenze ukazuje, jak přesný Kosińského literární příběh ve skutečnosti byl, bez ohledu na následné zpochybňování jeho pravdivosti i autorství románu.
Cituji Wiesela: „Tato metamorfóza chlapcovy mysli a srdce tvoří jeden z děsivých prvků vyprávění. Stejně děsivé je zjištění, že to, co popisuje, se odehrávalo v obyčejných vesnicích, kde obyčejní muži, ženy a děti vedli své obyčejné životy a kterým válka, spíše abstrakce než realita, přinesla nepříjemnosti, ale ne vážné zvraty. Jejich brutalita neměla nic společného s politickými rozhodnutími přijatými v Berlíně; bylo to domácí, věčné. A jejich obětí nebyl ani Žid, ani Cikán, ale opuštěné křesťanské dítě dobrých křesťanských rodičů. Jeho tmavá pleť byla jeho neštěstí… Mohlo se to stát komukoli kdekoli. Pokud jsme někdy potřebovali důkaz, že Osvětim byla spíše pojmem než názvem, je nám zde podán s otřesnou výmluvností v Nabarveném ptáčeti, v dojemném, ale děsivém příběhu, v němž je člověk obžalován a shledán vinným, bez jakýchkoli polehčujících okolností.“
V Osvětimi a Sighetu
Osvětim a Březinku jsem poprvé navštívil ještě jako student v roce 1977. Žádná četba mě nepřipravila na místnost plnou ostříhaných lidských vlasů, protéz a umělých zubů, místnost plnou kufrů se jmény a adresami majitelů nebo ukázkou stínidel vyrobených z lidské kůže.
O deset let později, v září 1987, jsem jako reportér Hlasu Ameriky doprovázel viceprezidenta George Bushe a tiskové oddělení Bílého domu do Osvětimi, krátce předtím, než Bush oznámil svou kandidaturu na prezidenta. Skupinka sestávající ze tří korespondentů Bílého domu, takzvaný „press pool“, měla dovoleno zůstat v bezprostřední blízkosti viceprezidenta, zatímco my ostatní jsme byli drženi v dostatečné vzdálenosti.
Následná zpráva „trojky“ zaznamenala, že když viceprezident procházel kolem krematorií, obrátil se ke své ženě Barbaře a řekl: „Ti Němci zřejmě měli strašně rádi pece.“ Pravděpodobně to byl jen pokus o prolomení ponurého okamžiku a zaplnění prázdnoty ticha. Nikdy nebyl určen k veřejnému šíření. Pokud je mi známo, tento výrok nezachytila zpravodajská média, což by teoreticky mohlo výrazně poškodit Bushovy prezidentské aspirace. Člověk si klade otázku, co by asi řekl Wiesel, kdyby o tom věděl.
V roce 1982 a znovu v roce 1987 jsem navštívil Wieselovo rodiště, Sighet neboli česky Sihoť, malé etnicky rozmanité městečko na řece Tise v dnešním Rumunsku na hranici se Zakarpatskou Ukrajinou. Mezi válkami tvořili Židé největší komunitu ve městě. Stejně jako jinde ve východní a střední Evropě přežilo holokaust jen velmi málo příslušníků zdejší židovské komunity, dochovaly se však synagoga, židovský hřbitov a některé domy, které někdejší židovští obyvatelé nazývali svým domovem.
Jak později poznamenal Wiesel, z kdysi živé židovské komunity zbylo v Sighetu jen ticho. Toto ticho je potvrzeno i statisticky. Podle posledního dostupného rumunského sčítání lidu v roce 2011 klesla sighetská židovská populace z předválečné úrovně více než 10 500 na pouhých 11.
Elie Wiesel a balkánský rébus
Projev Elieho Wiesela v Míčovně Pražského hradu v roce 1996 zazněl poté, co byl svět již obeznámen s rwandskou genocidou, ale také s etnickými čistkami a dalšími zvěrstvy páchanými především srbskými jednotkami v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině nebo při obléhání Sarajeva a v pěti dalších „bezpečných útočištích“ po celé Bosně a Hercegovině. V době Wieselova projevu už srbský diktátor Slobodan Milošević připravoval další fanatický čin – násilné vyhnání velké části kosovské albánské většinové populace ve snaze posunout etnický poměr Albánců a Srbů v Kosovu ve prospěch Srbska.
Je příznačné, že Elie Wiesel byl otevřeným zastáncem americké angažovanosti v Kosovu v roce 1999 a nálety NATO s cílem zastavit etnické čistky označil jako „morální válku“. Během konfliktu bylo přibližně 900 tisíc obyvatel Kosova čili více než polovina jeho populace nuceno uprchnout. Při návštěvě kosovských uprchlíků v Makedonii řekl Wiesel novinářům, že reakce Washingtonu v Kosovu byla mnohem lepší než ona dvojznačnost, kterou projevil v časech holokaustu. Jen akce USA v Kosovu měla podle něj přijít mnohem dříve.
Více než 22 let po tomto konfliktu a téměř 13 let po vyhlášení nezávislosti Kosova na Srbsku zůstává mezinárodní společenství, včetně EU, v otázce statusu Kosova stále rozděleno. V tomto balkánském rébusu je třeba připomínat vítěze i poražené. Ivica Dačić, někdejší mluvčí Srbské socialistické strany Slobodana Miloševiće v letech 1992 až 2000, je nyní předsedou srbského parlamentu. A Miloševićův ministr informací z doby kosovského konfliktu a po něm, Aleksandar Vučić, je prezidentem Srbska. Ten se rozhodl důsledně hrát nacionalistickou kartu v každých volbách, místo aby se zapojil do skutečného dialogu, který by vedl ke kompromisu.
Fanatické odmítání Bělehradu připustit ztrátu Kosova a uznat jeho nezávislost představuje trvalou patovou situaci, která nevyhnutelně podporuje nestabilitu v regionu.
Poraženými jsou národy Kosova a Srbska bez ohledu na etnickou příslušnost, ale také Evropská unie, která stále není schopna zaujmout ke Kosovu jednotný postoj, protože pět z jejích 27 členů z převážně vnitropolitických důvodů stále odmítá uznat kosovskou nezávislost.
Bohužel také během čtvrtstoletí od doby, kdy Elie Wiesel vznesl v Míčovně Pražského hradu otázky po kořenech fanatismu, není extremismus zdaleka na ústupu, a to nejen na západním Balkáně a velké části zemí bývalého Sovětského svazu. Na různých místech po celém světě nadále pokračují státem podporované masové represe, svévolné potlačování svobodných voleb, věznění opozičních vůdců a podvody s falešnými hlasovacími lístky. Politické, vojenské, polovojenské a policejní síly zasahují do základních svobod a lidských práv, zatímco zuří teror a někde i genocida.
Jsme svědky hlubokých společenských a politických rozdílů v mnoha zemích Evropy a Severní Americe, pročež fanatici přizpůsobují tradiční formy populismu novým sociálním sítím ve snaze zasít rozdělení a udržet nebo získat moc za každou cenu. Popírání a falešná obvinění ohledně covidu-19, stejně jako antivaxerské aktivity vedené manipulativními oportunisty shromažďujícími ignoranty, jsou jen poslední permutací tohoto mimořádně nebezpečného fenoménu.
Příklad fanatismu: Lukašenko
Takovým příkladem fanatické vlády je běloruský nelegitimní vůdce Alexandr Lukašenko, který zastává úřad prezidenta 27 let. Jeho výroky v nedávném exkluzivním rozhovoru z 19. 11. 2021 pro BBC jsou typické pro bezbřehou aroganci, egoismus, cynismus a nehorázné lži, které hlásají další diktátoři a populističtí vůdci či jejich obhájci a podporovatelé v jiných částech světa.
Běloruský diktátor v něm obracel pravdu naruby, když vrhal zpět otázky na redaktora Steva Rosenberga. Ke konstatování, že EU neuznává jeho legitimitu jako prezidenta Běloruska, Lukašenko řekl, že „je mu to jedno“. V odpovědi tvrdil, že ani Joe Biden není legitimním prezidentem USA.
Když se Rosenberg zeptal, proč tedy loni tolik lidí demonstrovalo na protest proti výsledkům voleb, Lukašenko opáčil: „Nebyly tam žádné velké davy.“ A když k tomu Rosenberg poznamenal, že v té době byl v Minsku a viděl skutečnou velikost davů, Lukašenko se rozčílil: „Pokud mě nebudete poslouchat, tento rozhovor je u konce.“ Na otázku, proč jeho režim od července 2020 zlikvidoval 270 nevládních organizací, Lukašenko Rosenberga přerušil a řekl: „Šetřete dech. Zmasakrujeme všechny ty šmejdy, které jste financovali… Pokud jsme je již nezlikvidovali, uděláme tak v blízké budoucnosti.“ K dotazu na 873 politických vězňů v Bělorusku Lukašenko podotkl: „Jsou to lidé, kteří porušili běloruské zákony. Nemáme politické vězně, ani jediného.“
Paměť jako štít proti fanatismu
To byl ovšem běžný argument sovětských i československých komunistických funkcionářů a podobné je to dnes v Rusku. Počátkem roku 1989, po uvěznění Václava Havla a několika mladých aktivistů za položení květin na místě sebeupálení Jana Palacha, jsem pořizoval rozhovor s Vasilem Mohoritou, předsedou Socialistického svazu mládeže. Zeptal jsem se ho, proč bylo Československo v té době jedinou zemí v Evropě, snad s výjimkou Albánie, kde byl uvězněn významný spisovatel.
Mohorita kontroval, že Havel neputoval do vězení kvůli svým hrám. Když jsem naléhal, aby mi to více vysvětlil, Mohorita dlouho mlčel a pak vyhrkl: „Nám jde o posílení socialismu, nikoliv o jeho destrukci.“
V podobném duchu označil Lukašenko pro BBC opozici za zrádce a dodal, že by o jednání nebo dialogu uvažoval pouze v případě, že by i Vladimir Putin zasedl ke stolu s Alexejem Navalným, což, jak ihned dodal, se nikdy nestane.
Dalo by se říci, Plus ça change, plus c’est la même chose – Čím více se věci mění, tím více zůstávají stejné! Nicméně pokud je minulost jen prologem, pak se přísloví „nikdy neříkej nikdy“ z dlouhodobého hlediska pravděpodobně ukáže jako vhodnější slogan. Jak jste si možná všimli, Lukašenkova záliba převracet fakta navazuje na takzvaná „alternativní fakta“ Trumpovy administrativy.
A stejné to bylo i s Trumpovou posedlostí velkými davy a jeho zoufalými pokusy zvrátit výsledky prezidentských voleb v roce 2020. Falešné narativy a konspirační teorie představují smrtelnou hrozbu i pro téměř 250 let starý americký experiment s demokracií. Jak by Elie Wiesel reagoval na takový fanatismus ve své adoptivní zemi?
Na konec bych citoval Wieselova závěrečná slova z Míčovny Pražského hradu, protože jsou stejně aktuální jako před 25 lety: „Pokud nebude pod kontrolou, odsouzen a odzbrojen, jsme všichni potenciálními oběťmi fanatismu… Co nás může zachránit před nenávistí nebo fanatismem? Věřím v paměť, paměť je štít.“
Jolyon Naegele je občan USA a SRN trvale žijící v České republice, bývalý rozhlasový korespondent Hlasu Ameriky (VOA) pro střední a východní Evropu a později redaktor Rádia Svobodná Evropa/Svoboda (RFE/RL). Po dobu 14 let až do svého penzionování v roce 2017 působil jako politický analytik v mírové misi OSN v Kosovu, mimo jiné v letech 2003–2006 jako koordinátor mise pro dialog mezi Prištinou a Bělehradem. Názory zde publikované jsou výlučně jeho vlastní.
Esej je upravenou verzí přednášky, která zazněla v angličtině 2. prosince 2021 na panelové debatě Havel Conversation online u příležitosti 10. výročí úmrtí Václava Havla a 25. výročí Wieselovy pražské přednášky „The Seduction of Fanaticism“. Organizátory byly newyorská Nadace pro Knihovnu Václava Havla a Diplomatická akademie Ministerstva zahraničí ČR.
