Donald Trump FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Občas to vypadá, jako by některým našim konzervativcům na Donaldu Trumpovi ze všech jeho četných chyb a nectností vadila jedině slabost pro Vladimira Putina. Najdou se dokonce tací, kteří i tuto slabost vehementně popírají – a tvrdí, že by prý Trump hájil Ukrajinu lépe a rozhodněji než Joe Biden. Že je toto přesvědčení v naprostém rozporu s Trumpovými výroky k Ukrajině, za něž byl z opačné strany politického spektra pochválen Noamem Chomskym, zastáncem všech protizápadních diktátorů, to pro ně zřejmě neznamená nic.
Je zřejmé, že Trump, který jako prezident blokoval vojenskou pomoc Ukrajině a pokoušel se vydírat prezidenta Zelenského, aby mu sehnal kompromitující materiály na Bidena, to s obranou ukrajinské nezávislosti nikdy nemyslel vážně – ostatně jako vůbec s ničím, kromě svého vlastního byznysu. A vzhledem k tomu, že několik Trumpových blízkých spolupracovníků bylo odsouzeno za kolaboraci s Kremlem, nechápu ani, jak je možné nadále popírat Trumpovy prokazatelné ruské vazby.
Je Trump opravdu konzervativec?
Vyskytuje se občas tvrzení, že je prý Donald Trump „charismatický“ politik – což má vysvětlovat jeho „úspěchy“. Avšak pokud se tím míní, že by snad měl mít osobní kouzlo srovnatelné dejme tomu s Kennedym nebo Reaganem, těžko říci, jak s věcí naložit. Nevychovaný spratek ve věku šestasedmdesáti let získal své „charisma“ spíše metodami sofistikované průmyslové propagandy, než že by jeho osobnost sama o sobě na někoho mohla udělat dojem. Případ Babiš budiž pro nás velmi hmatatelným důkazem, že s dostatečnou PR podporou může v čele státu „charismaticky“ stanout i naprostý neumětel.
Slabost některých našinců pro amerického exprezidenta nevymizela dokonce ani poté, co vyšlo najevo, že nedávného úmrtí české exmanželky Ivany (která se s ním v roce 1992 rozvedla kvůli obvinění ze znásilnění) využil k vybírání finančních příspěvků na politickou kampaň a její tělo následně nechal pohřbít na golfovém hřišti, což mu umožní v budoucnu získat pro sebe daňové výhody. Zjevně už tedy neplatí, že prezident za konzervativní Republikánskou stranu by měl být především člověk se spořádaným rodinným životem, aby vhodně reprezentoval tolik oslavované konzervativní křesťanské hodnoty.
Pokud jde o Trumpa, máme náhle věřit, že labilní manželství doplňovaná vyplácením prostitutek za mlčení ohledně mimomanželských hrátek se s prosazováním konzervativního křesťanského programu snášejí mnohem lépe, než řekněme celoživotní vztah George a Barbary Bushových? Nemohu si pomoci, ale Donald Trump svým rozháraným osobním životem, neustále se vynořujícími trestními kauzami a zjevnou slabostí pro diktátory prostě nereprezentuje konzervativní křesťanské hodnoty.
V současné Republikánské straně se nicméně právě kolem Trumpa dotvořil naprosto regulérní politický kult, jaký jsme v euroatlantickém prostoru neviděli snad od doby, kdy vyšlo z módy studium stalinismu. Jediným kritériem legitimity libovolného mluvčího se v tomto kultu stala loajalita k Vůdci. Ani dlouholetí členové strany s masivními zásluhami jako Liz Cheney nemají naráz šanci domoci se jakéhokoliv uznání, jakmile si dovolili kritizovat Trumpa.
Jestliže Evropa vydrží jednu zimu bez ruského plynu a Orbánovo Maďarsko nerozloží jednotný postoj EU k ruskému imperialismu, je namístě chovat značné naděje ohledně porážky Putinovy vojenské intervence na Ukrajině.
Avšak ani odražením tohoto vojenského útoku nebezpečí pro západní demokracie neskončí. Pokud by v čele svobodného světa měli někdy v budoucnu znova stanout lidé jako Donald Trump, jemuž demokracie nebo lidská práva nic neříkají, a naopak chová nezměrný obdiv k mocenské pompě nejrůznějších autoritářů, brzy bychom čelili palčivé otázce, za co vlastně proti Rusku ještě bojujeme.
„Druhá americká občanská válka by mohla začít výbuchem, nebo zakňučením. Mohla by začít šarvátkou, nebo se k nám připlížit prostřednictvím série malých kompromisů a aktů politické zbabělosti. Občanská válka by se mohla ohlásit hlasitě a krvavě a nenechat žádné pochybnosti o svém hrozném vstupu. Nebo se může vplížit zadními vrátky, jen aby byla ve zpětném pohledu rozpoznána jako série zdánlivě nesouvisejících událostí, které mohly a měly být zastaveny. Už jsme možná uprostřed takového proudu událostí. Nyní zkoumáme možnou budoucnost, jako bychom se právě vynořili z jejích následků,“ napsali Major Garrett a David Becker.
Cílem Kremlu je vnitřně rozeštvat a ochromit americkou společnost, aby rezignovala na svou úlohu ve světě a stala se izolacionistickou. Trumpova patologická „konzervativní“ politika je přesně to, co Rusové k danému cíli potřebují. Právě proto mezi politickým kultem Vladimira Putina v Rusku a politickým kultem Donalda Trumpa v Republikánské straně neexistují žádné rozdíly, které by ještě stály za řeč.
Slavný lovec Mussolini
Podle našich „euroskeptických“ konzervativců má být postfašistka Giorgia Meloniová, která veřejně chválila Mussoliniho, je přesvědčena o existenci zhoubného spiknutí židovských finančních elit ohledně „krádeže křesťanské identity“ a o plánu na „nahrazení“ bílého obyvatelstva Evropy, novou Margaret Thatcherovou.
Myslí se tím ale opravdu Margaret Thatcherová, jejíž vláda vyjednala konec režimu apartheidu v někdejší Rhodesii (Zimbabwe)? Thatcherová, která tlačila na režim v Jihoafrické republice, aby se apartheidu vzdal, a dočkala se za to veřejné pochvaly Nelsona Mandely? Pamatuje si „euroskeptická“ část našich konzervativců opravdu tu britskou premiérku, která v roce 1975 podpořila vstup země do Evropského hospodářského společenství? Je ještě řeč o političce, která jednoznačně upřednostňovala trh před národním státem? Nebo jde prostě jen o vyprázdněné heslo, mávání starým praporem v nových bitvách, se kterými ale nemají zděděné symboly absolutně nic společného?
V zamlženém kotli italského postfašismu se už dekády vaří podle osvědčeného receptu („Buďte si fašisty, ale neříkejte to!“), který je dovedením postoje nastíněného fašistickým ideologem Juliem Evolou v knize Jezdit na tygru do roviny politické taktiky. Připomeňme, že v této praktické disciplíně už vynikali jiní ultrapravicoví politici minulosti, například Rakušan Jörg Haider. Také jemu se povedlo přelakovat vymírající partaj penzionovaných a zahořklých nácků nátěrem moderní a dynamické strany, která se nebojí „porušovat tabu“. Ke své původní voličské základně po cestě vzhůru rakouskou politikou otevřeně mluvil jen výjimečně, například když v roce 1991 ještě jako korutanský hejtman pochválil Hitlerovu politiku zaměstnanosti. Jiným příkladem účelového „faceliftování“ agresivního ultrapravičáctví je samozřejmě Marine Le Penová ve Francii, nebo zesnulá Ruska Darja Duginová, navenek uhlazující brutální nápady svého otce.
Jedná se mimochodem o zajímavý fenomén zjemňování „ultrachlapáckého“ pravicového extremismu – v jednom případě nepřiznaným homosexuálem Haiderem, nebo (častěji) právě ženami-političkami, které kvůli tradičním patriarchálním stereotypům jsou automaticky považovány za „měkčí“. Jak ale upozorňuje Alexandra Alvarová, jedná se tu o nesoulad formy s obsahem: Ve skutečnosti musí být žena, která se prosadila v mimořádně hostilním prostředí krajní pravice, ještě mnohem a mnohem tvrdší než mužští konkurenti, jež se jí během kariéry podařilo porazit.
Tak se dostáváme ke dvěma možným pravděpodobným vysvětlením nesmírného jásotu a sympatií, které mezi částí našich konzervativců vyvolalo vítězství krajní pravice v italských volbách. Tím prvním je obyčejná škodolibost, splněné přání, aby Bruselu chcípla koza, ať už to později přinese cokoliv. Druhým je mnohem nebezpečnější možnost, že jásající jsou si velmi dobře vědomi všeho, co se skrývá za zdánlivě neškodnou fasádou italského postfašismu, a své sympatie vztahují i k tomu, co (zatím) veřejně nebylo vysloveno.
Ve chvíli tak zásadní pro obránce Ukrajiny se premiérkou klíčové země Evropské unie stane žena, která v roce 2014 přivítala ruské „referendum“ na Krymu. Mezitím sice tvrdí, že se její názor změnil, je to však asi stejně věrohodné, jako náhlá verbální změna proruského kurzu Miloše Zemana.
Po vítězství ultrapravice v Itálii by dokonce ani plánované opuštění principu jednomyslnosti ve společné evropské zahraniční a bezpečnostní politice nemuselo nic vyřešit. Zatímco si lze snadno představit přehlasování relativně málo významného Orbánova Maďarska, mnohem důležitější Itálii by sotva bylo možno podobným způsobem obejít. Například pokud Giorgia Meloniová již usazená v premiérském křesle zčistajasna zjistí, že je „vlastně“ proti dalšímu zpřísňování a prodlužování evropských sankcí vůči Rusku…
Gnosticismus jako opora fanatismu
Kdysi okrajový, u nás však čtený a překládaný konzervativní ideolog Eric Voegelin při studiu klasického spisu Alexise de Tocquevilla Demokracie v Americe objevil pasáž, kterou následně v Nové vědě o politice (1952) interpretoval tak, že „měla to štěstí, že se dotvořila v rámci institucionálního a křesťanského klimatu ancien régime“.
„Skutečného obsahu“ v podobě bigotního předmoderního křesťanství si podle Voegelina většina voličů v demokracii není vědoma, takže vlastně povaze demokratického politického zřízení rozumí jen nepatrná menšina zasvěcených.
Voegelin coby zatvrzelý kritik všelijakých politických „gnosticismů“ se tak sám pasoval do role strážce tajného vědění, k němuž se prý dopracoval po emigraci do USA ve svých 37 letech – zatímco političtí filosofové, politologové nebo občané žijící a vychovávaní v demokracii od narození podle něj skutečnou povahu tohoto zřízení nepochopili.
Sluší se podotknout, že, podobně jako Trump, ani Voegelin rozhodně nebyl principiálním zastáncem demokracie, třebaže v americkém exilu zdánlivě objevil její kouzlo. Kniha Rasse und Staat (1933) byla „nekompatibilní“ s nacismem ve stejném smyslu jako „spirituální rasismus“ italského fašisty Julia Evoly – odmítala biologickou argumentaci, nikoliv rasismus jako takový. Voegelinův spis Der autoritäre Staat: Ein Versuch über das österreichische Staatsproblem (1936) je cele věnován problematice zefektivnění rakouského fašistického režimu, který proti Hitlerovi hledal spojence v Mussoliniho Itálii. A autoritářský stát podle předválečného Voegelina neměl být vůbec problémem, ale naopak řešením rakouské krize údajně vyvolané pluralistickým politickým zřízením. Americká demokracie, jejímž obsahem údajně má být homogenní předmoderní křesťanství, jako by unikala skutečné politické pluralitě jinými prostředky.
Voegelinova interpretace demokracie v duchu platónské politické utopie ovšem celý demokratický projekt převrací naruby a dělá z něj přesný opak toho, čím měl být. I ústavní fetišismus pozdního F. A. Hayeka je proti Voegelinovi vlastně nudný mainstream. Místo společenství rozvíjeného v rámci explicitně daných pravidel na základě explicitně vyjadřované vůle většiny (s ústavně zakotvenou ochranou práv menšin) se tu rýsuje „odcizená“ většina, která podstatě vlastního politického společenství údajně vůbec nerozumí. Proto také vůle této nevědomé většiny nemůže být opravdu rozhodující. Klíčovou roli mají naopak sehrát ti, kdo dosáhli „pravého vědění“ – tedy pochopili, že skutečným obsahem demokracie je bigotní křesťanská ideologie.
„Jsme v menšině, ale máme v držení tu nejhlubší pravdu o naší společnosti – takže jsme důležitější než libovolná většina“ je pak krédo všech, kdo se nikdy nedokázali smířit s moderním světem, jeho rychlou transformací a radikálními změnami, které moderna přinesla.
Tímto způsobem se třeba i názor zcela okrajové skupinky, jejíž postoje ve skutečnosti zajímají jen několik procent populace, dokáže sám sobě představit coby něco doslova světodějného, protože údajně vyjadřujícího „podstatu“. „Zasvěcení“ sami sebe pasují na ono biblické „malé stádce“.
Pořádně prořídlé řady samospravedlivých reakcionářů pak třeba vyhrožují ozbrojeným povstáním, pokud si prý většina odhlasuje manželství pro všechny – protože to oni přece vědí, doopravdy a jako jediní na světě, oč tu opravdu jde, co je správně a co špatně pro všechny ostatní spoluobčany. Ptát se nevědomců na jejich názor ohledně zásadních záležitostí je k ničemu, a dokonce je to i nebezpečné. Lepší bude, pokud mezi nevědomci převládne politická pasivita a veřejný prostor zůstane o to více otevřen hrám dobře organizovaných „zasvěcených“ menšin.
Nezdolné přesvědčení, že předpotopní konzervativci přece chápou demokracii nekonečně lépe a hlouběji než všichni liberálové dohromady, logicky podporuje agresívní politický fanatismus, neochotu k jakémukoliv kompromisu se zastánci jiných názorů a sklon sahat v politice k radikálním postojům a prostředkům.
V posledku pak musí přijít nějaký ten Trump, Meloniová či Pinochet, aby nevědoucí davy zkažené liberálními hodnotami svedli nebo prostě donutili udělat to, do čeho se většině z nich vůbec nechce. Skutečná politická moudrost vyjadřující podstatu demokracie je nad chápání většiny lidí, davům se tedy musejí předložit primitivní, snadno srozumitelná hesla, páté odvary z toho podstatného. To jim postačí. Lépe prý vytvořit absurdní politický kult, skrytě prosazující „podstatné“ věci, než se marně snažit člověku z ulice vysvětlit hluboké vědění reakcionáře, jemuž by stejně nikdy doopravdy nerozuměl.
Mgr. Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, zabývá se zejména bezpečnostně-politickými a vojenskými otázkami a působí jako hlavní redaktor internetových Britských listů.
