O lékaři, kozáku a básníku N. A. Kelinovi: úryvek z dokumentární povídky

Městečko Želiv na Vysočině (Miloš Doležal / využito se svolením autora)

Městečko Želiv na Vysočině | FOTO: Miloš Doležal / využito se svolením autora

N. A. Kelin (1896–1970) byl donský kozák a český lékař, který se narodil na jihu Ruska v kozácké rodině. Zapojil se do bojů s bolševickou Rudou armádou a z obklíčeného Krymu byl roku 1920 evakuován do Konstantinopole. V roce 1921 se v rámci Ruské pomocné akce přesunul do Československa, kde absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Během svého života byl v hledáčku německého gestapa, sovětských oddílů SMĚRŠ i československé Státní bezpečnosti.

Obvoďák

Odešel poslední pacient. Lékař Nikolaj Andrejevič Kelin může dnes ordinaci zavřít. A kdyby někdo přišel neočekávaně, ordinace je v domě, kde s manželkou a dvěma syny bydlí. Podlouhlé stavení s barokní mansardovou střechou, zakousnuté do stráně nad říčkou Trnávkou, do které se chodí pravidelně koupat a otužovat.

V blízkém okolí hluboké lesy a staré kočárové cesty, které v předcházející štaci v Hořepníku postrádal. A také premonstrátský klášter s bohatou tradicí a dramatickou historií. Městečko, okolní vsi i klášterní osazenstvo patří do jeho obvodu, což je asi patnáct vsí a čtyři tisíce obyvatel. Kelinova ordinace v Želivě je široko daleko vyhlášeným místem a sám lékař oblíbeným všeumělem, od porodů až po zuby. (…)

Banner Nová Orientace Oslava „osvobození Rudou armádou“ na plakátu z doby třetí republiky (1945–1948)  (profimedia.cz)

1948: Popotahování – pryč/zůstat

Zemský národní výbor v Praze 8. dubna 1948

Okresnímu národnímu výboru v Humpolci

Věc: MUDr. Mikuláš Kelin – přeložení na jiné působiště

Zemský národní výbor v Praze žádá, aby MUDr. Kelinovi bylo tamním okresním výborem doporučeno, aby si požádal o přeložení do jiného zdravotního obvodu. Seznam volných míst st. obvodních lékařů je k dispozici u zdejšího úřadu. V případě odchodu MUDr. Kelina ze Želivě vypište na tento zdravotní obvod konkurs.

Okresní akční výbor NF Humpolec 29. dubna 1948

Místnímu akčnímu výboru NF v Želivě

Okresní AV NF v Humpolci oznamuje k Vašemu podání ze dne 27. dubna 48, že souhlasí s vysloveným přáním MAV NF v Želivě a s přáním, vysloveným naprostou většinou všeho občanstva obvodu, aby MUDr. Nikolaj Kelin, obv. lékař v Želivě, zůstal nadále ve funkci obvodního lékaře obvodu Želiv a nebyl překládán na jiný obvod.

Předseda OAV NF

Lad. Kopáč v. r.

Toho dne bylo vedro

V dubnu 1950 bude želivský premonstrátský klášter přepaden komandem StB, vykraden a posléze proměněn na internační i pracovní tábor pro kněze a řeholníky. Na koncentrák. Obvodní lékař Kelin bude velice nápomocen skoro čtyřem stovkám vězněných. Lékařsky i lidsky. Zvláštní souhrou okolností se stane v želivské cele svědkem zázračného uzdravení sedmačtyřicetiletého dominikána Jiřího Marii Veselého.

Tehdy 29. června 1955 bylo nesnesitelně dusné horko. Jiří Veselý prodělal v internaci za těch pět let řadu zdravotních komplikací. Oboustranný zápal plic, otevřenou tuberkulózu i vřed na dvanácterníku. Ač prohlášen za „invalidu“, dál otročil na přidělených šichtách. V posledních týdnech dostával sérii injekcí hystidinu pro léčbu vředu, poslední tři mu vpíchl ne moc zkušený spolubratr. Toho 29. června Veselého zachvátila vysoká horečka, skoro 39 stupňů. Úporné pocení se střídá s příšerným mrazením. Oblečení i prostěradlo úplně mokré. Nepomáhají ani ledové zábaly. Další den ráno dorazí humpolecký lékař Melichar, který večer před tím, unaven, diagnostikoval chybně trombózu. Všichni přítomní včetně Kelina se shodnou na předepsání penicilinu. Jenže ani ten nezabírá.

Chystají ruští výsadkáři "dovolenou" na Ukrajině? (wikimedia commons)

Pacient po tři dny hoří, horečky 40 stupňů (mají zakázáno mu ukazovat teploměr), otoky na nohou až ke kořenům stehen. Nad ránem policejní ostraha koncentráku znovu volá doktora Kelina. Přesně zjišťuje: „Otrava krve, okamžitě řezat.“ Přítomen je internovaný františkán MUDr. Trojan. O kámen nabrousit kuchyňský nůž a dezinfikovat nad plamenem svíčky (jak vzpomíná Veselý). A pokyn k blouznícímu Veselému: „Otočte se, nemůžeme ztrácet čas!“ Z otevřených zduřenin po řezu vyteče nažloutlý a páchnoucí hnis, asi půl litru. Veselý cítí úlevu. Horečka na chvíli klesne. Ale jen na dvě hodiny. Kelin později napíše do zprávy: „O příčinách otravy jsem se domníval, že se musí přičítat injekcím do svalu, které byly učiněny před několika dny, šlo o hystidin. Podle mého názoru byly tyto intremuskulární injekce dány bez přílišného respektování hygienických předpisů. Tím se vyvinuly abscesy, ve kterých asi převládaly bacterium coli a streptokok. Toto podezření potvrdila následná léčba penicilinem, která nepůsobila uspokojivě.“

Injekce streptomycinu do vyhublého hrudníku a zad jsou nesmírně bolestivé. Hnisu v těle Veselého přibývá a ten vytéká z otevřených ran. Podle všech tří přítomných lékařů jde o celkovou otravu krve v celém těle, o sepsi. „V jednom okamžiku jsme byli s Kelinem sami,“ vzpomínal později Veselý. „Zahleděl se na mě téměř něžně: ,Věříš opravdu v Boha?ʻ A já: ,Ano.ʻ On: ,Tož se vyzpovídej, už i za dvě hodiny můžeš být mrtvý. Ani tuny penicilinu tě nemohou zachránit, protože uvnitř jsi již celý shnilý a mrtvý.ʻ Totéž pak řekl i mému představenému, provinciálovi Svatošovi. Ten mě vyzpovídal a dal mi viaticum, hostii na poslední cestu a pomazání nemocných pro lehké umírání. Celé tělo mi vůčihledě tvrdlo, ale zároveň se i napřimovalo jako prkno a kladlo se na záda.“

Quoad vitam

Doktor Kelin, který za Veselým do cely dochází třikrát i čtyřikrát za den, později do svědecké výpovědi napíše: „Pak jsem učinil nepříznivou prognózu ,quoad vitamʻ, když totiž jsem zjistil, že vážný stav trvá přes všechnu péči. Nemocnému naprosto nepomáhalo ani chirurgické ošetření, ani ošetření lékařské. Proto jsem se domníval, že je odsouzen k smrti. O téže nepříznivé prognóze byli přesvědčeni: chirurgický primář z Humpolce doktor Jan Melichar, asistent při operaci doktor Ladislav Trojan, zdravotnický pomocník doktor Alois Vašica. Primář Melichar dokonce odmítl přijmout Veselého na své chirurgické oddělení v nemocnici. Soudil, že převezení je zbytečné, byl přesvědčen, že nemoc je nevyléčitelná, a myslel, že nadchází smrt Veselého.“

Cormiere, zasáhni!

Někdy v té bezvýchodné situaci si umírající Jiří Veselý a jeho představený Svatoš vzpomenou na dávného francouzského spolubratra Hyacinta Mariu Cormiera (1832–1916), který na začátku 20. století jako generální představený řádu obnovil českou provincii a Veselý k němu měl osobní vztah (v roce 1934 nesl v Římě při slavnostním uložení rakev s jeho ostatky). Internovaní se začali za uzdravení Veselého modlit se speciální přímluvou ke Cormierovi.

Slavnostní nástup a pieta za kolegy padlé v Afghánistánu za účasti vojenského kaplana Petra Hašky (Tábor, 5. 8. 2019) (ČTK / Václav Pancer)

Veselý – zázrak: Jak je to možné?

Doktor Kelin řekne 5. srpna 1955 nad lůžkem pomalu se uzdravujícího Veselého: „Jak je to možné…, vy jste už měl být mrtvý a dosud žijete.“ Lékařova manželka Olga Kelinová později svědecky prohlásí: „Manžel mi podrobně vyprávěl o nemoci a o nečekaném uzdravení Otce Veselého. Manžel byl přesvědčen, že jde o beznadějný případ, neléčitelný lidskými prostředky.“ Sám Kelin ve svém pozdějším svědectví upřesní: „Když nemocný nečekaně okřál, měl jsem za to, že je tento jev přirozeně nevysvětlitelný a jako věřící jsem myslel na nadpřirozený zásah. Znám rozdíl mezi milostí a zázrakem a tvrdím, že se v tomto případě musí mluvit o opravdovém zázraku.“

Klíče od smrti

Na povolenou bohoslužbu 22. srpna v kapli v želivském koncentráku Veselého donesou na nosítkách. Trochu provokativně vůči dozorcům, protože už se sám dokáže postavit na nohy. Zpívají píseň na slova Zjevení: „Byl jsem mrtev, a hle, jsem živ na věky věků, a mám klíče od smrti a podsvětí.“

Soudruhu, člověk není prase

Veselý se jen pomalu vylízává ze sepse celého organismu. Nemá ještě sílu, vyhublý na kost, polehává. Při jedné „vizitaci“ doktor Kelin před novým velitelem tábora Váchou pronese: „Soudruhu, tady vidíš, že člověk není prase.“ Podnapilý Vácha odvětí: „Soudruhu doktore, to já jsem vždycky věděl.“ Kelin kontruje: „Jenže zde jde o něco jiného – mě lidé volají, i když jim například stůně prase, a já jim můžu říct, pojde či nepojde. Kdyby člověk byl jenom prase, tento by zde již dávno nebyl. Je-li tady, člověk je něco víc než prase.“ Vácha se rozzuří a kopne do konstrukce postele: „Tak ty, soudruhu doktore, už žvaníš jako farář! To si vodsereš.“ Kelin se po chvíli vrátí k Veselému: „Jsem přesvědčen o tom, že ani tuna antibiotik by byla nestačila ke zdolání té otravy, protože jste byl už úplně v rozkladu. Nějaká vyšší síla vám vrátila život. Snažte se chovat tak, abyste si to zasloužil…“

Diplom

Aby těm vyšinutostem roku 1955 nebylo málo, MUDr. Kelin je vyhlášen jako nejlépe pracující obvodní lékař celého socialistického Jihlavského kraje.

Andrej Babiš - pochybný agrobaron, politický kejklíř a samozvaný filosof (ČTK)

Tichý Don

Nepoddajný Nikolaj Andrejevič se ještě jednou podívá se synem Aljošou za svými blízkými do Sovětského svazu – žije ještě matka a dvě sestry – a nostalgicky navštíví své rodné končiny. Zajedou také za přítelem, spisovatelem Michailem Šolochovem, autorem Tichého Donu, a otevřeně s ním rozmlouvají o politické situaci. Kelin začne psát vzpomínky a v Želivě vznikne i konvolut jeho pozdních veršů, ve kterých vyzná: „Ne nadarmo jsem se narodil v minulém století. Dvacáté století mi jaksi není vhod.“ Na konci života, když bude procházet svojí minulostí, Kelin hořce zrekapituluje: „Byl jsem v životě zatčen šestkrát: dvakrát na bílém Donu, třikrát v obnovené Československé republice a jednou v Sovětském svazu. A pokaždé pro nic za nic – jen proto, že moc je ozbrojená a musí být ostražitá. Cena těchto nezhojitelných psychických traumat je nevyčíslitelná.“

Okupace a Řím

Dožije se sovětské okupace v srpnu 1968, která ho nepřekvapí. Na Palachovu smrt zareaguje básní. Na jaře 1969 je s manželkou pozván k církevnímu soudu do Říma k výslechu, týkajícímu se zázračného uzdravení dominikána Jiřího Maria Veselého v procesu blahořečení Hyacinta Cormiera. Odehrávalo se v Lateráně. Na chodbě před výslechovou místností sedí Olga Kelinová s paterem Veselým a čekají na právě vyslýchaného doktora Kelina. „Najednou bylo slyšet pádnou ránu do stolu a křik,“ napsal později ve své knížce Samotka v Želivě pater Veselý. „Vběhli jsme dovnitř. ,Tito kreténi se mnou jednají, jako bych nebyl Medicinae universalis doctor Almae Matris Universitatis Carolinae z Prahy!ʻ Ukazoval na skupinu soudních lékařů. ,Ale horší je tam s těmi,ʻ a ukazoval na skupinu církevních právníků v talárech. ,Chtějí po mně, abych přísahal, že svědčím pravdu! Já, donský kozák, pravoslavný křesťan a syn pravoslavného kozáka! Pil jsem, kradl, ale nikdy nelhal! A teď přísahat v Římě! Můj otec by vstal z hrobu. Takhle mě pokořovat!ʻ Vysvětlil jsem mu, že jde o právně přesné formality. Když jsme vycházeli, Nikolaj se ke mně obrátil a v jeho modrých očích se zrcadlil tichý Don: ,Mohl byste mi přísahat, že ve všech hlavách a ve všech srdcích, když ne v Římě, tedy aspoň ve Vatikánu, se Boží slovo již stalo tělem?ʻ“ Kelinovi pak z Říma ještě letí navštívit přátele do Paříže.

Veselý – zázrak: Blahořečení

Francouzský dominikán Hyacint Cormier byl na základě uznaného zázraku blahořečen Janem Pavlem II. v Římě 20. listopadu 1994. Dominikán Jiří Maria Veselý zemře v roce 2004 ve věku devadesáti pěti let.

Nebudeš se stydět?

Syn Jurij se stane lékařem a odejde do Německa. Alexej také zvažuje emigraci, nakonec v Čechách zůstane, vystuduje elektrotechniku, pracuje ve Výzkumném ústavu telekomunikací a později se stane spoluautorem knižních Dějin Ruska 20. století. Právě před ním jeho otec vysloví přání „aby se Rusko jednou stalo zemí, za kterou se nebudeme stydět. Já se toho nedožiji, ale ty možná…“ Alexej Kelin si tím ale dnes není vůbec jistý.

Když se MUDr. Nikolaj Andrejevič Kelin vrací 9. ledna 1970 domů na oběd z kláštera, který je teď pro změnu psychiatrickou léčebnou (pracuje tam na půl úvazku jako internista), prudce se u branky před želivským domem chytí za prsa a sesune k zemi. Po čtyřech prodělaných infarktech odmítl přestat pracovat s dovětkem, že nebude kazit rodinnou tradici, kdy nikdo z mužských předků nezemřel v posteli. Tentokrát to byl jeho poslední výdech. Kelinovo tělo leží na zmrzlé silnici. Z údolí je slyšet šumění splavu. Ledový proud Želivky. Jako se jiná, větší a mohutnější řeka ozývala při jeho narození a dospívání: „Don se svými údolími zaplavovanými jarními vodami, vystupující z břehů, a s vysokým bezedným nebem, kde veliké hvězdy v bezměsíčných horkých nocích mě nutily přemýšlet o velikosti vesmíru a nekonečnu.“

Miloš Doležal je básník, spisovatel a publicista, autor rozhlasových a filmových dokumentů, v nichž se věnuje druhé světové válce a komunistickým represím; mimo jiné je autorem knihy „Jako bychom dnes zemřít měli“ (2012) o životě číhošťského faráře a mučedníka P. Josefa Toufara.

Dokumentární povídka o Nikolaji Kelinovi je součástí Doležalovy připravované knihy o roce 1945 ve střední Evropě.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner