V sobotu 15. srpna 2020 o slavnosti Nanebevzetí Panny Marie bude na Staroměstském náměstí v Praze posvěcen pražským arcibiskupem Dominikem Dukou (staro)nový mariánský sloup. Jak jsme se dozvěděli z kardinálova webu, už 12. srpna se v Arcibiskupském paláci na Hradčanech sešly „osobnosti k podpisu pamětních archů k Mariánskému sloupu“, které budou „zazděny v útrobách obnoveného Mariánského sloupu“. V tento a následující den se k signatářům připojili kromě církevních představitelů i prezident republiky Miloš Zeman, předseda vlády Andrej Babiš, ministryně financí Alena Schillerová… a Jana Bobošíková, Hana Lipovská či Jiří Ovčáček. Čeho bude tedy sloup symbolem?

O staroměstském mariánském sloupu se v posledních měsících psalo opravdu hodně, dokonce k jeho pohnutým dějinám vyšly rychle za sebou tři knihy – na jeho vznik, stržení a vztyčení jsou názory košatě různé, přestože většinovou českou společnost nechává tato polemika chladnou.

Zboření sloupu jako počátek duchovní obnovy?

Když myslím na onen sloup Panny Marie, vytanou mi před očima slova Jakuba Demla, nonkonformního katolického kněze a spisovatele, publikovaná v jeho „Šlépějích“ už roku 1919: „Naříkáte, farizeové a zákonníci, nad osudem ‚Mariánského Sloupu‘ pražského, ale vy … pobořili jste tisíce a statisíce ‚mariánských sloupů‘ duchovních… Nejedná se vám o víru, která hyne tím, že jste na místech, kde vás ani Kristus, ani národ nechce, nejedná se vám o víru, nýbrž o panování…“ Tvrdý komentář!

Naopak jiný katolický literát, charismatický a provokativní Jaroslav Durych, napsal roku 1923 do Lidových novin: „Není pochybnosti o tom, že Mariánský sloup na Staroměstském ryňku postaven bude. Nikoliv obnoven, nýbrž postaven. Starý sloup byl soukromým darem císaře Ferdinanda III. Nový sloup bude darem celého národa. Pravíme: celého, neboť nebude nikoho, kdo by nepřispěl.“

To politický liberál a náboženský agnostik Ferdinand Peroutka reflektoval v prvním díle svého „Budování státu“ (1932) vandalské povalení sloupu ještě v jiném kontextu, neboť podle něj odstraněním Panny Marie a ponecháním „jen Husa“ došlo k vymýcení „na jednom místě kamenné dvojakosti v české historii“. A poněvadž se tak nemohlo stát v celé republice, „duchovní dualismus v národě tím nebyl překonán“.

Pokud bych se na současný humbuk kolem mariánského sloupu zahleděl trojjedinou optikou demlovsko-durychovsko-peroutkovskou, řekl bych nakonec posmutněle, že vztyčení oné repliky je vlastně škoda. Proč? Poněvadž neguje onu blahodárnou reakci českého (a zejména pražského) katolictví, která spustila jeho emancipaci od státní moci a výraznou duchovní obnovu. Vždyť jedním z plodů „šťastné viny“ hlavního strhávače Franty Sauera bylo i to, že ze sbírky určené původně pro obnovení sloupu začaly vznikat nové kostely po obvodu prvorepublikové Velké Prahy. A mělo jich být dvanáct, každý náhradou za jednu z hvězd zdobících hlavu potupené sochy Panny Marie. Myslím, že i „díky“ stržení mariánského sloupu vznikla v Praze jako výraz upřímného pokání řada dosud živých ohnisek křesťanské spirituality a vzdělanosti, skrze něž hlavní město zůstalo (Moravané, Slováci a Poláci, divte se!) nejvýznamnějším centrem římskokatolické církve v Česku a ve střední Evropě.

Když se nyní svolávají ke (staro)novému mariánskému sloupu Orlové jakožto „mariánští rytíři“, a sice pod bojovným heslem „Buď chvála Pánu Bohu za nápravu bezbožecké křivdy minulosti!“, jímá mne jako křesťana a ctitele Panny Marie, této mírné Matky Boží, podivná závrať. Také proto, že se mariánský sloup rychle stal zneužívaným symbolem všelijakých podivných horlitelů pro obranu „křesťanských hodnot“ (ovšem bez odvážného následování Krista).

Ovčáček a Bobošíková jako mariánští rytíři?

Dovolte mi proto, abych k diskusi předložil hypotézu, že ona arcibiskupská „pamětní listina“, která bude 15. srpna uložena do sloupu, je jakousi pseudomariánskou Chartou 2020, která imituje konzervatismus spíše politický než náboženský, resp. se odvolává na nepromyšlenou představu o jakýchsi konzervativních postojích… A zároveň evokuje, jako by tuto představu sdílel celý národ od prezidenta republiky a předsedy vlády přes představitele jedné z církví až po zástupce (samozvaných) elit, reprezentovaných pravděpodobně osobami jako Ovčáček, Lipovská, Bobošíková… Bobošíková se na Facebooku pochlubila fotkou, jak listinu podepisuje přímo v Arcibiskupské paláci, takže byla mezi exkluzivně vyzvanými signatáři… Skoro bych se chtěl sarkasticky zeptat – jsou mezi signatáři též Vojtěch Filip, Tomio Okamura, Michal David a Helena Vondráčková? Co Vlastimil Vondruška? Vyzvalo vůbec arcibiskupství některé výrazné katolické kněze-intelektuály? Třeba Tomáše Halíka nebo Tomáše Petráčka? Nebo nějakou řeholnici či laickou aktivistku? Jako zástupce hlavního města Prahy ji podepsal náměstek primátora Jan Wolf. Byli osloveni zástupci církví působících v Praze? Jistě, pamětní listinu může ještě dnes v augustiniánském kostele sv. Tomáše na Malé Straně podepsat každý…

A co se v pamětní listině vlastně píše? Třeba toto: „Jakkoliv lidé požívají výhod svobodné společnosti a nejlepší životní úrovně v celé historii, bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení, zdá se však, že žijí v době krize víry a krize duchovní, kterou provází postupná ztráta tradičních hodnot v rychle se měnícím světě a společnosti. Nyní, v roce 2020 po Kristu, kdy zasáhla celý svět pandemie virové choroby, známé jako covid-19, jsou Pražané opět vystaveni zkoušce duchovních a lidských hodnot.“ Anebo: „Nechť je obnovený Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze pro všechny následující generace symbolem usmíření, vítězstvím lidskosti, tolerance a svobody nad nenávistí, nesnášenlivostí a útlakem. Nechť je ztělesněním úcty k dějinám, která nikdy nepodléhá osudné nevědomosti.“

Aha, takže (staro)nový mariánský sloup by měl být ztělesněním „tradičních hodnot“ a „úcty k dějinám“ – pozor na „osudnou nevědomost“!

Sloup jako symbol podřízení církve státní moci?

Jenže podle nejnovějších výzkumů italského bohemisty a historika Alessandra Catalana, publikovaných v monografii „Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze“ (2020), nejsou ani počátky sloupu tak jednoznačné, jak se většinou líčí. Ono úskalí souvisí přímo s pražským arcibiskupem a kardinálem Arnoštem Vojtěchem z Harrachu, který bránil svobodu církve proti habsburskému triumfalismu (a zbrklé „rekatolizaci“), a dostával se proto do konfliktu s mladým římským císařem a českým králem Ferdinandem III. Položení základního kamene sloupu se uskutečnilo roku 1650 za účasti Bernarda Ignáce z Martinic, nejvyššího purkrabího Českého království, a Dionysia Miseroniho, pražského měšťana italského původu, jenž měl na starosti jeho stavbu. Proč nebyl přítomen nikdo z církevní hierarchie?

Catalano nám skrze kardinálovu korespondenci umožňuje vhled do církevně-politického zákulisí. Z dopisů mezi Harrachem a jeho římským agentem Barsottim z června a července 1650 se dozvídáme, že se papež Inocenc X. zlobil již kvůli vztyčení mariánského sloupu ve Vídni, přičemž Barsotti upozorňoval, že se mu to nebude líbit ani v Praze. Proč? Papeži vadil sílící habsburský důraz na kult Neposkvrněného početí Panny Marie, které tehdy nebylo církevním dogmatem a jitřilo teologické spory například mezi dominikány a františkány. Papeže však především iritovalo, že se u mariánských sloupů císařského založení konají různé nové pobožnosti nikoliv z vůle církevní autority, nýbrž panovníka. Pražský arcibiskup k tomu posléze poznamenal: „Na Staroměstském náměstí postavili bez mého vědomí Madonu, jako je ta ve Vídni u jezuitů.“

Ačkoliv to byl právě Harrach, kdo nakonec 13. července 1652 mariánský sloup za přítomnosti císaře Ferdinanda III. posvětil, šlo o završení projektu, který nebyl primárně církevní, nýbrž státně-dynastický, souvisel s panovníkem, jeho vídeňským dvorem a formálně i s pražským měšťanstvem. Lakonicky řečeno: pražský arcibiskup a papež vnímali stavbu pražského sloupu jako světskou ingerenci do církevní autonomie, jakožto nevítaný symbol nadřazenosti panovníka nad církví.

Sloup jako duchovní centrum Evropy?

Rovněž by nemělo být opomíjeno, že i české katolické elity vnímaly některé kroky Ferdinanda II. a jeho syna Ferdinanda III. jako útok na tradice české státnosti, zejména na její stavovský (parlamentní) systém, politicky „ochočený“ Obnoveným zřízením zemským čili novou ústavou z roku 1627. Hned úvodní slova uvedeného státoprávního dokumentu, v nichž císař hovořil o „vysoce ohavné rebelii“, po níž musel „dědičné Království Naše České mečem dobýti“, nezněla českým církevně-politickým elitám dobře, neboť naznačovala, že jejich starší svobody a privilegia mohou být zneplatněny.

Dobře to vidíme a čteme v tištěné univerzitní tezi Jana Bedřicha z Valdštejna z roku 1661, pozdějšího pražského arcibiskupa, totiž v obřím jednolistu ozdobeném mědirytem Melchiora Küssela podle návrhu Karla Škréty. Vyobrazení představuje alegorickou mapu Evropy, jejímž středem je mariánský sloup v Praze, skrze nějž vzdávají úctu Panně Marii (a tím vlastně i Českému království) všechny evropské národy, včetně klečícího papeže se sborem kardinálů a rakouského domu habsburské dynastie. Zatímco v ostatních katolických evropských zemích stále ještě přetrvávalo paušalizující vnímání Čechů jakožto nenapravitelných kacířů…

Univerzitní teze svým ikonografickým programem i textem ukazuje zcela jinou perspektivu, totiž České království jakožto centrum Evropy a křesťanstva. Není zde prostor vysvětlovat všechny alegorie. Valdštejn, vyobrazený jako mladičký aristokrat, zde hledí směle k „domu rakouskému“, jenž reprezentuje vítězná královna-bojovnice, totiž christianizovaná Pallas Athena, které po boku věrně sedí český lev. Jenže bohyně mu zakrývá knihou oči a brání mu tak v rozhledu… V textu Valdštejn přímo oslovuje panujícího císaře Leopolda I. a připomíná mu mariánskou úctu jeho otce Ferdinanda III., který nechal sloup postavit „in Pragensi Foro“, na Staroměstské náměstí zbarveném krví mučedníků. To je ovšem aluze takřka skandální! Valdštejn má samozřejmě na mysli české světce-mučedníky spojené s Prahou, jenže jejich ahistorickým spojením se Staroměstským náměstím čtenářům nutně evokoval i ono hrůzné popravní divadlo z roku 1621.

Čeho bude sloup symbolem?

Čeho je tedy mariánský sloup symbolem? Moje hypotéza zní, že ve své době byl nejen výrazem díků Panně Marii, ale též symbolem ignorance státní moci vůči církvi a později nucené kooperace církve (její hierarchie) se státem… Tedy vlastně těch mimokřesťanských nešvarů, od nichž se církev (tj. katoličtí křesťané) i díky své reakci na stržení sloupu v roce 1918 vědomě emancipovala…

Budiž, replika mariánského sloupu již na Staroměstském náměstí stojí, přestože tomu předcházely úředně-správní kotrmelce a jejich svérázné interpretace. Upřímně bych si proto přál, aby se sloup stal nikoliv středobodem jalových pokusů o restauraci dávno nesrozumitelných pseudobarokních kultických projevů, nebo dokonce symbolem (údajně) katolického triumfalismu, (falešného) konzervatismu a tzv. křesťanských hodnot… Ani sváru katolicko-evangelického či vzájemného odcizení křesťanské menšiny a „nevěřící“ majority, stejně jako komunistických, panslávských nebo národoveckých šaškáren…

Spíše by mohl být – v interakci se sochou Jana Husa – obnovením onoho peroutkovského duchovního dualismu, nebo ještě lépe zdravé polemické plurality. Vždyť naše společnost je mnohem pestřejší než za časů protestantsko-liberální a katolicko-konzervativní animozity. Na tom však bude třeba s občanskou odvahou soustavně pracovat, nepůjde to lehce, někteří z nás se za to mohou i modlit… Pokud se z vášnivé polemiky zrodí vědomá pluralita a občanský konsensus, pak nebyl mariánský sloup obnoven nadarmo.

Přál bych si to i z úcty k Václavu Samuelu Hlaváčkovi, dávnému předku naší rozvětvené staropražské rodiny, který byl roku 1648 během švédského obléhání Prahy radním Nového Města a zasloužil se nikoliv nevýznamně o jeho obranu. Symbolické je vlastně i to, že sám byl původně utrakvista (pokřtěný u sv. Václava na Zderaze) a posléze „z církevně-politických důvodů“ římský katolík, rozhodně však křesťan, stejně jako Pražan, Čech a Evropan. Alespoň tak se to u nás doma smířlivě vypráví…