Nejvyšší státní zástupce JUDr. Igor Stříž (2021) FOTO: ČTK/Šálek Václav
FOTO: ČTK/Šálek Václav
Devatenáctiletá herečka Maria Schneider byla v jedné scéně filmu Poslední tango v Paříži (1972) z popudu režiséra sexuálně atakována mimo předepsanou roli. Bernardo Bertolucci byl na tento svůj lapsus nejednou dotazován. V rozhovoru se přiznal, že chtěl natočit skutečnou, nejenom hranou reakci vyděšené, ponížené a naštvané dívky. A když byl tázán, zda toho lituje, že navodil tuhle situaci a že ji natočil na kameru, odpověděl: „Ne, ale cítím se vinen.“ Zajímavá formulace! A pak ještě dodal cosi o svobodě umělecké tvorby. Jak jasná a přitom cynická výpověď. Nelituje, ale cítí se vinen! Vždyť cítit opravdovou vinu znamená zároveň litovat. Existuje úsloví, podle něhož něco stojí za hřích. Bertoluccimu stálo za hřích ponížit děvče kvůli filmu. Míním, že jestliže člověk nechce být rozpolcen, pak nic nemůže stát za hřích, potažmo za vinu.
Zaujal mě Bertolucciho výrok pro svou průzračnou jednoduchost a pregnantně vyjádřenou rozporuplnost. Jeho filmy mám rád, ale to neznamená, že bych chtěl přehlížet tuhle zhůvěřilost. Opravdová vina, nemá-li být něčím vnějším, je schopnost trestat sebe sama. K vině se druží lítost, stud, skrupule. A pak jsou lidé, pro které je vina prázdným pojmem, je něčím vnějším, něčím, co se sluší připustit, protože to říkají ostatní, případně proto, že to postuluje zákon. Tedy v určité optice možná činím něco nekalého, ale moje optika je na vyšší úrovni, já konám ve jménu vyšších cílů, a proto svých činů nemám co litovat.
Možná s odstupem času bude tu a tam vhodné připustit: „cítím se vinen“, ale jedním dechem k tomu dodám: „nelituji“, neboť se vlastně vinen necítím. Jako bychom výpovědi tohoto typu neznali a jako bychom je v různých obměnách neslýchali i v naší současnosti!
Tak například JUDr. Igor Stříž, nejvyšší státní zástupce. Na otázku položenou mu v červenci letošního roku v DVTV, zda považuje svoji práci pro komunistickou vojenskou prokuraturu za škraloup, říká: „Jistě na tu dobu nejsem nijak zvlášť pyšný a není to nic, čím bych se měl vychloubat…“ Ale vzápětí se hned obhajuje, že posílat odpírače vojenské služby za mříže bylo správné, že přece spáchali trestný čin. Dovoluje si to tvrdit, i když ví, že Ústavní soud odpírače již dávno zprostil obžaloby; nejspíš nechápe význam výroku Ústavního soudu.
Právník Stříž se nezamýšlel tehdy a ani dnes se nezamýšlí nad argumenty, proč stateční lidé tváří v tvář mnohaletému kriminálu odmítali základní vojenskou službu. Kdyby se zamyslel, mohlo by mu dojít, že Československá lidová armáda sloužila povýtce ke zlomení vůle a podlomení charakteru mladých lidí. Kdyby si prošel starší kauzy nenastoupení vojenské služby, mohl by narazit na případ Aleše Březiny, který ve svém odmítnutí povolávacího rozkazu v roce 1977 napsal: „ČSLA neslouží obraně určitého společenství ani k obraně jeho práv, ale naopak k potlačení jeho práv.“
Střížova obhajoba zas tak pevná není, to by nevyrukoval s dalším argumentem, podle něhož přeci nebyl ve svých třiadvaceti letech úplně dospělý, a tudíž nevěděl, co je to komunismus, nevěděl nic o zločinech, jichž se komunisti dopouštěli, a jaksi samo sebou vstoupil do KSČ. Podobně perfidní obhajobu ignorancí jsme poměrně nedávno zaznamenali u JUDr. Heleny Válkové. Také JUDr. Stříž všemi možnými kluzkými cestami obhajuje svou někdejší kariéru za socialismu. Jakákoli hodnocení svého jednání odmítá jako emotivní: na otázku Daniely Drtinové, zda toho lituje, říká: „K tomu já nechci se vyjadřovat v nějakých emocích, nějakých pojmech lítosti, morálky.“ Dělal prý poctivě svou práci. Ničeho nelituje a – notabene zároveň na své někdejší angažmá není pyšný! Slušná dávka schizofrenie!
Zatímco Bertolucci definoval jasně svou etickou rozpolcenost, Stříž se snaží proklouznout. Jakýkoli absolutní etický nárok na člověka je mu cizí. Morálka, lítost, vina jsou pro něj emotivní, relativní a dobové pojmy.
Nevypadá to, že by jeho mysl prošla jakýmkoli obrácením a přehodnocením starých schémat socialistického pozitivního práva, a je otázka, jak se takový člověk zachová v nějaké nové, eticky náročnější konstelaci, v jiném dobovém kontextu. Selže-li, maximálně nebude na své jednání pyšný, a to bude vše. Nová vláda by neměla nadále trpět dr. Stříže na místě nejvyššího státního zástupce.
Vina je pro mnohé pragmaticky založené právníky něco ryze vnějšího. Něco, co pouze spojuje zločin a trest. Měli bychom se jich tázat, k čemu je trest, nepředpokládá-li se skutečná vina ve zlém skutku obsažená, reflektovaná jedině lítostí. K čemu je spravedlivý trest? Nebylo by lepší delikventa zavřít, až zčerná, eliminovat ho na co nejdelší dobu, aby byla společnost chráněna a aby byli potenciální pachatelé trestných činů řádně odstrašeni?
Anebo naopak zločince propustit, jako to udělal někdejší prezident Klaus, když udělil (za nejasné asistence tehdejšího i dnešního ministra spravedlnosti Pavla Blažka) bezprecedentní abolici početné skupině podvodníků? Anebo když prezident Zeman omilostnil vraha Kajínka? A taky se musíme nutně ptát, jak může být státním zástupcem či soudcem někdo, kdo neuznává svou vinu a kdo asi vůbec nedokáže pochopit, co to je vina. Vždyť venkoncem vina je víc než to, co lze kriminalizovat, postihnout zákonem; ale na druhou stanu, pokud by nebyla vina, neměl by smysl ani trest a zákon.
V názvu článku jsem si vypůjčil psychiatrický termín. Je pozoruhodné, jak se pro vyjádření zla a kontaminace lidské bytosti zlem uplatňují symboly vypůjčené z psychiatrického či sociologického slovníku, jako například zvrhlost, zvrácenost, amnézie, úchylka, psychopatie, deviace, schizofrenie aj. Mohl bych napsat rozpolcenost, ale schizofrenie se mi zdá výstižnější.
Zatímco rozpolcenost ještě připouští, aby si člověk uvědomoval napětí mezi oběma polohami, jež zastává, užití slova schizofrenie naznačuje, že dotyčný je rozpolcen tak, že si už ani neuvědomuje, že jeho mysl je dvojí, a nikterak necítí potřebu protichůdné polohy své bytosti vzájemně konfrontovat, natožpak uvést v jednotu.
Petr Pazdera Payne je prozaik, esejista a výtvarník, evangelický kazatel, někdejší spoluzakladatel Společnosti za veselejší současnost a signatář Charty 77.
