Satan týrající Joba (William Blake, 1821). FOTO: Wikimedia Commons / volné dílo
FOTO: Wikimedia Commons / volné dílo
ESEJ / Občané naší milé vlasti rádi říkají, že jsme nejateističtejší země na světě. Stejně jako s hrdostí říkají, že se nám zde rodí zlaté české ručičky a líhnou nejkrásnější holky. To všechno je samozřejmě mýlka. Aniž bych se chtěla vyjadřovat k ručičkám či děvčatům, ateistů je u nás ve skutečnosti poměrně málo. Má to prostý důvod. Ateistou bývá zpravidla ten, kdo toho ví hodně o náboženských záležitostech a vědomě je odmítá. Nejlepší ateista má vystudovanou teologii a navrch filosofii, historii a klasické jazyky. Teprve pak ví, jak uhodit hřebík na hlavičku, netrefuje se do slaměných panáků a ovládá sofistikované rouhání. Zavrhuje rozličná dogmata jakožto i pokrytectví představitelů náboženských organizací. S gustem odmítá i různé formy pověr a magie. Ateista je člověk chladného rozumu a filosofického nadhledu. A takových se v naší vlasti vskutku příliš mnoho nevidí. Je to škoda.
V poslední době však i toto sebezalíbení v ateistickém světonázoru u našich lidí značně pokulhává. Jsme svědky rozmachu rozličných kultů, od těch tradičních přes Prohlédnuvší plochozemce a Octující bojovníky s chemtrails až po sektu Rudých srpů a kladiv. Ale zůstaňme u těch tradičnějších náboženství. Čas od času se vzdují vlny na malém středoevropském rybníčku pod údery mocného Leviátanova ocasu, kdykoliv slovutný představitel některé ze známějších denominací zatančí kultický taneček na téma zvrhlého liberalismu a vzepne se k uctění některého obzvláštníka úpícího pod patou sadistických „libtardů“.
Každá doba chce své mučedníky, když je jich nedostatek, spustí se naléhavé úpění a strašení. Kulturní války jsou vhodné téma k zaklínání u oltáře téměř jakéhokoliv božstva, které nenávidí homosexuály, translidi, ženy, židovské zvrhlíky, zákeřné liberály, pohanské demokraty, necudný tanec, odhalená ramena, lehkovážné písničky, neslušná slova a zejména humor. Ano, naše krásná vlast je plná náboženství. Náboženství plní kotlinku od Šumavy po Krkonoše.
Slovo náboženství ve staré češtině znamenalo bohoslužbu či víru, jeho běžný význam je nyní jiný a dále se posouvá. V současnosti jej můžeme vhodně vyčlenit pro institucionální projevy kultu, tedy nejen křesťanského, ale jakéhokoliv vnějšího projevu zbožnosti a institucí, které mu slouží. Klidně hovoříme o egyptském nebo starořeckém náboženství.
Náboženství neměl Jób tak úplně v pořádku
V této souvislosti je velice poučný kralický překlad Bible, kde ve filosofickém traktátu Jób čteme řeč jistého sebevědomého pána jménem Elífaz Témanský. Potřásá nad přítelem Jóbem hlavou: „Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou a upřímost cest tvých očekáváním tvým?“ (Jób 4:6). Skutečně zde čteme staročeské upřímost, nikoliv upřímnost, ale také zde čteme slovo náboženství. Modernější Český ekumenický překlad již užívá jiné slovo: „Nedůvěřuješ už ve svou bohabojnost? Nedává ti naději tvůj bezúhonný život?“
Připomeňme si souvislost: tři Jóbovi přátelé se dozvěděli o jeho utrpení a přišli jej utěšit. Jejich útěchy jsou však vcelku nanic, ve skutečnosti si tak trochu honí triko a vyčítají chudákovi, že pravděpodobně neměl správné „náboženství“, nebyl dostatečně pobožný a horlivý v obětování a modlitbách. Určitě tajně skrývá nějakou špinavost a za ni jej nyní Bůh trestá. To dá rozum, spravedlivého by přece Bůh nestíhal tolika trápeními. Kraličtí zde patrně ne zcela záměrně odhalili určitou potíž termínu náboženství.
Náboženství asi neměl Jób tak úplně v pořádku. Aspoň podle názoru svatouškovských kamarádů. Hospodin se však Jóbovým náboženstvím nezabývá, naopak jej schválí: „Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého.“ (Jób 1:8) Co celá Kniha Jóbova silnými a poetickými slovy hlásá, je Jóbova heroická víra. Jeho víra není náboženstvím, nejde v ní o dodržování postních dní a korektní službu u oltáře. Je to zápas, polemika a soudní pře se samotným Stvořitelem.
Víra a náboženství sice spolu do značné míry souvisejí, ale není to totéž. Pokud je vše v pořádku, pak náboženství pomáhá člověku, aby svou víru sdílel v bezpečném prostředí se stejně věřícími, aby našel učitele a mohl studiem a praktickými činy svoji víru prohlubovat a uskutečňovat. Náboženství je také nositelem tradice, má být kotvou v čase a pomáhat, aby se víra nestala pověrou, sektářským zblouděním a idolatrií, ne-li něčím horším, vražedným běsněním.
Názory postmoderních rebelů z Bible
Ale i náboženství se snadno stane mrtvou schránkou. Vše běží dál ve stále větší nádheře, ale Bůh je již jinde. To není názor moderního či postmoderního rebela, odpůrce církve, to čteme již v Bibli. Velký prorok Izajáš se na pobožné současníky hněval a tlumočil jim Hospodinovo slovo: „K čemu je mi množství vašich obětních hodů, praví Hospodin. Přesytil jsem se zápalných obětí beranů i tuku vykrmených dobytčat, nemám zájem o krev býčků, beránků a kozlů. Že se mi chodíte ukazovat! Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří? Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát. Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet.“ (Izajáš1:11–14)
Také prorok Jeremiáš hořce sděloval lidu boží slova: „Nač je mi kadidlo, které přichází z Šeby, nejlepší vonné koření z daleké země? Vaše zápalné oběti nedojdou zalíbení, vaše obětní hody mi nejsou příjemné.“ (Jeremiáš 6:20) Jeremiášovi současníci pěstovali náboženství s příkladnou horlivostí. Dováželi ze vzdálených zemí kadidlo a vzácná koření, aby z oltáře v nádherném chrámu stoupal vonný dým. Královský dvůr a jemu oddané kněžstvo udržovalo nákladný, působivý a překrásný obětní provoz v pevné naději, že jim zajistí boží ochranu a věčnou přízeň. Čím větší množství obětovaných ovcí a býků, čím dražší kadidlové směsi, čím nádhernější liturgie, tím silněji měl podle jejich přesvědčení Hospodin ochraňovat Davidovu dynastii. Za několik let byly chrám i královské paláce v plamenech.
Víra úzce souvisí s nadějí. Vyhlíží do budoucnosti. Není založena na naivním optimismu, že nepřátelé budou rozmáčknuti jako malina a za dobré skutky Bůh sešle zcela automaticky fajn život, jak se domníval Elífaz Témanský a jeruzalémská aristokratická a kněžská elita v předvečer pádu království. Přesto je víra spojena s nadějí navzdory všem myslitelným hrůzám. Víra se neváže na náboženství s jeho chrámy, oltáři, kněžstvem a dogmaty, neváže se ani na dynastie králů a na osvícené či neosvícené vlády zemí. Víra nepotřebuje prostředníky, tichým hlasem oslovuje Věčného a vyhlíží záchranu z jeho ruky. Budoucnost je Hospodinova.
Nebojím se nikoho, jenom Boha jednoho…
Jedna tradiční meditace se zabývá hebrejskými písmeny. Stejně jako naše abeceda začíná i ta hebrejská, s níž mají západní hláskové alfabety společný fénický základ, literou zvanou alef (není to tak úplně A, nicméně pro náš příběh to A je). Druhé je písmeno bejt, což znamená dům, píše se jako taková trochu hranatá a hodně otevřená dvojka a je to naše B. Když Bůh sepisoval Tóru, písmenka se tlačila a škemrala o nějaké pěkné umístění. Alef samozřejmě žádal, aby Tóra začínala jím, vždyť je první mezi svými druhy. Ale Stvořitel si za první písmenko Bible zvolil skromné bejt ve slově Berešit, Na počátku. Alef byl tuze smutný, tak mu Bůh přidělil první pozici v Desateru, které začíná proklamací: Anochi Adonaj, Já jsem Hospodin… a alef se zaradoval.
Ale proč Bible začíná písmenem bejt? Protože bejt je domeček, v němž bezpečně přebývá věřící člověk. Ale nemá zavřené dveře, je otevřený ve směru psaní v hebrejštině doleva, vzpomínáte? Bejt vypadá jako hodně otevřená dvojka. To proto, že od něj se odvíjí celá Tóra, vybíhají z něj všechna slova jako ovečky z chléva, nedočkavě z něj tryská děj, jeho dveře míří k budoucnosti. Víra není uzavřená v Domě božím, je sice chráněná boží rukou, ale je nebojácně otevřená tomu, co přijde, co se stane, co nás čeká. Nemáme strach, věříme. Chasidé ve východní Evropě byli vystaveni nesmírnému utrpení, pogromům, justičním vraždám a nakonec šoa. Přesto si zpívali: „Něbaju sa nikavo, tolko Boga adnavo…“ Ze smrti holokaustu povstali a jejich píseň zní stále: „Nebojím se nikoho, jenom Boha jednoho…“
Nemusíme být lidé náboženští a nemusíme být ani věřící v intencích některé tradice. Ale buďme otevření budoucnosti jako statečná malá litera bejt a nebojme se nikoho.
