Předseda HZDS a slovenský premiér Vladimír Mečiar (vlevo) hovoří v zahradě brněnské vily Tugendhat s českým premiérem a předsedou ODS Václavem Klausem během jednání o rozdělení federace FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Bylo rozdělení Československa správné? Došlo k němu aspoň „správným“ způsobem? Dnes, 30 let po těch událostech, už jsou to jenom teoretické otázky a samo rozdělení nevzbuzuje velké vášně. Jedno téma tady ale zůstává, ta relativní snadnost a rychlost, s jakými k tomu došlo. Pro někoho plus, pro někoho minus.
Kdo není pamětník té doby, nezažil jeden důležitý faktor, který se dá snad trochu vyčíst z tehdejších svědectví, ale nedá se autenticky prožít: ty emoce. První byl úžas nad pomlčkovou válkou, která vypukla, když se Slovákům nelíbil název Československá republika, jak ho 23. ledna 1990 navrhl Václav Havel. Nastala debata o různých variantách, kdy se všelijak přesouvala velká a malá písmena, přičemž spojovník, kterému se vytrvale říkalo pomlčka, byl jedinou neochvějnou jistotou. Skončilo to pravopisně nesmyslným vítězstvím verze Česká a Slovenská Federativní Republika.
U toho nezůstalo a nakonec všechno skončilo rozdělením Československa/Československa. Když se o této možnosti začalo mluvit, daly by se české emoce asi shrnout větou „vždyť to nedává žádný smysl“. Na konci už to bylo „tak ať si jdou, však uvidí“.
Jinak byl ale rozvod celkem poklidný, čemuž pomohlo, že tady nebyly žádné spory o hranice, přírodní zdroje ani nějaké děsivé vzpomínky na „koloniální panství“. Čechům se vyčítal paternalismus a antiklerikalismus, ne bičování otroků na slovenských políčkách a pastvinách.
Právně se v druhé polovině roku 1992 všechno vyřešilo tak, že referendum není třeba, protože podle ústavy se mělo konat tehdy, kdyby chtěla jedna republika vystoupit z federace, což tento případ nebyl. Dalo by se jistě namítnout, že když má federace dva členy, znamená odchod jednoho konec státu, a proto by se referendum mělo logicky požadovat i v tomto případě. Bylo by celkem vhodné, aby o zániku společného státu občané hlasovali, protože věcně to bylo totéž. Nebylo ale jasné, co dál konkrétně dělat v případě, že by se Češi a Slováci pro společný stát rozhodli. Průzkumy ukazovaly, že rozdíly v pojetí transformace byly mezi občany obou částí země dost velké. Hrozilo, že federace zůstane jako skořápka, a uvnitř nebude nic. Vladimír Jiránek to vyjádřil v jednom svém vtipu: „Chcete unitární stát s konfederativními prvky a rotujícím prezidentem, nebo normální život?“
Že Československo končí, dohodli předseda české vlády Václav Klaus a jeho slovenský protějšek Vladimír Mečiar již 8. června 1992 v brněnské vile Tugendhat a dohodu podepsali 26. srpna 1992. Tomu ovšem už 17. července předcházelo vyhlášení svrchovanosti Slovenské republiky a vysloven byl požadavek samostatnosti Slovenska. Za tři dny, 20. července 1992, odstoupil z funkce prezidenta ČSFR Václav Havel.
Viděno z jakéhosi kosmického odstupu, na zánik federace způsobily síly hlubší a mocnější, než byli Klaus a Mečiar. Emancipační proces národů z 19. století u nás prostě doběhl na konci 20. století. Můžeme to považovat za něco, co je iracionální, jenže ono to tak probíhá často. Občané a jejich reprezentace se nechovají jen jako ekonomické subjekty, které uvažují o ziscích a ztrátách ekonomiky, neberou v úvahu, jestli stát s 15 miliony obyvatel nemá ve své části světa o něco větší váhu. Mají pocit, a pocit je pánem a tomu se vše podřídí.
Z téhož kosmického odstupu ale zase vidíme, že po třiceti letech jsou Česko a Slovensko členy Evropské unie, nemají mezi sebou hlídané hranice, mají tytéž společné normy. Mohli jsme se dočkat zase i společné měny, jenže v tom se představitelé Česka projevili méně kosmopolitněji než Slováci. Je příznačné, že Václav Klaus se s členstvím Česka v EU nikdy nesmířil. Jemu se nejlépe vládlo na vlastním zmenšeném dvorečku a nejlépe domlouvalo s autoritáři jako Mečiar.
Konec celkem dobrý, takže všechno celkem dobré. Celkem. Ani Češi ani Slováci nemají důvod se na souseda povýšeně dívat a uspokojeně říct: „To jste dopadli.“ Všichni jsme několikrát dopadli, a to na náš vlastní suverénní čumák. Aspoň se dá ale konstatovat: Pokud jsme dole, můžeme si za to sami.
