Co mají společného Klaus, Zeman a Babiš? Všichni tři machrovali na evropské půdě. Tvářili se jako veleúspěšní borci nové éry, kteří to těm zápaďákům nandají a ukáží jim, jak se má ta zaručeně správná demokracie a volný trh dělat.
Možná jsme někdy před třiceti lety mohli budit zdání, že jsme tím nejlepším žákem z nejhorší třídy, tedy z té postsovětské. Bylo to tehdy dáno naší dávnou prvorepublikovou demokratickou tradicí, nízkou vstupní mírou zadlužení a relativní průmyslovou vyspělostí, v porovnání s ostatními zeměmi RVHP. Jenže jsme se mezitím přehoupli do 21. století a politické proklamace o tom, že brzo doženeme země západní Evropy (včetně našich sousedů) se bohužel nenaplnily.
Chlubíme se vykazovanou nízkou nezaměstnaností i stále ještě prý nízkým zadlužením. Jenže, i kdyby to byla pravda, tak to pro občany naší země nejsou rozhodující ukazatele. Spíše vypadáme jako ti, kteří svoje šance propásli a žijí v nějaké svojí iluzi české specifické cesty, s pootevřenými vrátky na Východ. V EU nezřídka budíme zdání černého pasažéra s věčně nataženou dlaní. To je tíživé dědictví zmiňované trojice sebestředných náčelníků uplynulých dekád. Snad tuto vizitku ČR nová vláda změní.
Průměrná hrubá měsíční mzda se na konci minulého roku vyšplhala v ČR na cca 39 tisíc Kč, jenže na ni nedosáhne 60 % lidí. Pro srovnání – v Německu je to v přepočtu na Kč 106 tisíc, v Rakousku 80 tisíc, v Dánsku 135 tisíc a ve Švýcarsku 235 tisíc. A nejen to, když přejedete hranice a nakoupíte si v Německu potraviny nebo drogistické zboží, tak zjistíte, že vás to vyšlo dokonce levněji, a navíc v podstatně vyšší kvalitě. Připočtěme si k tomu aktuální ceny pohonných hmot, energií a bytů, a důvody k jásavému optimismu nás začnou opouštět.
O cenách, ale i o kvalitě zboží a služeb v té či oné zemi rozhoduje řada faktorů, jsou to samozřejmě i ty vnější, jako je recese evropské a světové ekonomiky, aktuální globální virová pandemie, politický neklid v zemích exportérů ropy a plynu, ceny na světových trzích apod. Ale jsou zde i faktory domácí – daňový systém, neúčast v konceptu společné evropské měny, naše nedokonalé tržní prostředí, kupní síla obyvatelstva, tolerované kartelové dohody prodejců a jiných forem porušování pravidel, nedostatečný a neúčinný systém kontroly, dotační a jiné deformace principů volné soutěže. Poskytovatelé služeb a prodejci zboží si dovolí jen to, co jim dovolí zákazníci a stát, přičemž ti střední a menší existují nyní nezřídka na hraně holé existence.
Jakoby v jiném prostředí se nachází český politický prostor. Tam informace o tom, že končí doba hodování a zadluženého blahobytu, ještě nedoputovala. Posuďte sami. Ze společného měšce se parlamentním politickým stranám vyplácí ročně více než 530 milionů Kč jako státní příspěvek na jejich činnost, odvíjí se to od jejich výsledků ve volbách. V uplynulých letech dostávalo z peněz daňových poplatníků nejvíce agrofertí hnutí ANO, a sice 146 mil. Kč ročně.
Státní financování funguje v asi 60 zemích světa, ale například v Anglii či Irsku jej nemají vůbec. Kromě státních příspěvků jsou zdrojem příjmů politických stran členské příspěvky, omezená podnikatelská činnost a dary, od právnických i fyzických osob. Někdy se může zdát, že ve volebních kampaních jde více o souboj donátorů než polických programů. A to nyní ponechme stranou možné nepřiznané černé financování, s předivy různých klientelistických protislužeb.
Politické strany nejsou institucemi veřejné moci, jsou subjektem soukromého práva. Po svém zvolení však určují státní politiku a jejich vztah vůči státu je tedy ambivalentní. Samy svá vlastní výhodná pravidla měnit nebudou. Jinými slovy – kapříci si přeci svůj rybník sami nevypustí. Jde to však i jinak. Např. v Izraeli o nastavení parametrů financování politických stran rozhodují výlučně nezávislé nepolitické orgány.
Poslanec Parlamentu ČR má měsíční základní plat 90 800 Kč, a to bez různých náhrad a příplatků, ty mohou být v řádech desetitisíců. Jsou na stravování a reprezentaci do výše 13 500 Kč za měsíc, náhrady cestovních nákladů až do výše 54 500 Kč měsíčně, dále náhrady za vynaložené náklady na odborné práce, asistenty, telefon, internet, poslaneckou kancelář a vybraní funkcionáři mají k dispozici příplatky za svoje funkce a služební vůz. To vše je cena za naši verzi plnohodnotné demokracie.
Volení zástupci lidu by měli být nezávislí a neovlivnitelní, a v duchu svého poslaneckého slibu by měli sloužit občanům naší země. Měli by tedy být těmi nejlepšími z nejlepších. Ne vždy máme tento pocit, což je bohužel dáno i tím, že české politické strany jsou v porovnání s těmi ze západní Evropy velmi málo početné, a některé z nich fungují spíše jako vůdcovské podnikatelské subjekty.
Když se v antickém Řecku v Agoře zrodila myšlenka demokracie, tedy vlády všech svobodných Athéňanů, tak skutečně dbali na to, aby si za své reprezentanty a správce vybírali ty nejschopnější a nejušlechtilejší jedince (a také dobré rétory), kteří pak podléhali společné kontrole.
Bývalý předseda české vlády považuje sněmovnu za žvanírnu, a nyní nám to předvádí v praxi. Významný poslanec vládní koalice se měsíc po složení poslaneckého slibu sebere a odjede na dlouhodobou soukromou studijní stáž na druhý konec světa, a připadá mu to normální. Komentáře netřeba. Příkladů pohrdání, arogance a drzého vysmívání je však celá řada. Starověký řecký řečník Isokratés (436-338 př.n.l.) varoval těmito slovy: „Demokracie ničí sama sebe, protože zneužívá svého práva na svobodu a rovnost. Protože učí své občany, aby považovali drzost za právo, bezpráví za svobodu, neomalený projev za rovnost a anarchii za pokrok.“