Demonstrace za školy jako bezpečné místo ve Washingtonu v roce 2018. FOTO: commons.wikimedia.org/CC AS 2.0/Lorie Shaull
FOTO: commons.wikimedia.org/CC AS 2.0/Lorie Shaull
Po mimořádných násilných činech, jako je teroristický útok nebo střelba ve škole, se veřejnost celkem pochopitelně ptá, kdo jsou pachatelé. Proč se najednou člověk, o kterém by si to nikdo předtím nepomyslel, rozhodne zavraždit své spolužáky a učitele. Úsilí odborníků samozřejmě nejde jen vstříc nějaké „veřejné poptávce“ publika, ale má i celkem věcný základ, totiž jak podobným činům předcházet. Ač to může znít zvláštně, odborníci sami upozorňují, že takové snahy narážejí na problémy. Vyskytuje se také množství zažitých představ, které neodpovídají skutečnosti.
V roce 2011 vyšla na Journal of Police Crisis Negotiations studie „Psychologické profily střelců ve školách: Pozitivní směry a jeden velký omyl“, jejímiž autory jsou Christopher J. Ferguson, Mark Coulson a Janey Barnett.
Experti upozorňují, že fenomén zvýšeného počtu střelby ve školách v 90. letech je třeba chápat v kontextu násilné kriminality obecně. „Od období, které začalo zhruba koncem 60. let 20. století a vrcholilo zejména v 80. a 90. letech 20. století, zažívaly Spojené státy americké jednu ze svých periodických vln kriminality (další se objevily ve 30. letech 20. století a na konci 19. století). Od roku 1993 začala tato vlna kriminality, včetně násilí mládeže, klesat, i když míra tohoto poklesu se pravděpodobně plně projevila až na počátku roku 2000. To znamená, že i když začalo klesat násilí mezi mládeží, masové vraždy spáchané mládeží a mladými dospělými na akademické půdě prudce vzrostly,“ píší autoři.
Jak je to možné? Násilí mezi mládeží klesá a najednou do toho jako opačný proud přijdou masové střelby. Tady je třeba vzít v úvahu, že existuje rozdíl mezi skutečným děním a jeho vnímáním. Částečně za to mohou výkyvy velmi vzácných jevů, tendence definovat jako „školní střelbu“ pouze některé masové vraždy, které přitahují pozornost, a ignorovat další incidenty, zejména mezi městskou mládeží nebo mládeží z menšin, kdy mladí lidé střílejí ve školách. Také je dobré si všimnout, že nejde výlučně o americký jev, ale s jistým zpožděním k takovým případům došlo i v Evropě a jinde. Relativní vrchol střelby na evropských školách nastal v roce 2000 (zejména v Německu a Finsku došlo k více událostem) a koncem roku 2000 se v Číně objevily případy útoků nožem na školách.
Stručně bychom to mohli shrnout asi tak, že když nemáme úplně jasno, kolik takových činů ve skutečnosti bylo, nemůžeme dobře dělat srovnání v čase, jak se jev vyvíjí.
Vnímání těchto činů ve společnosti se od skutečné četnosti těchto případů liší.
„Ačkoli masové vraždy s více oběťmi jsou samozřejmě pozoruhodné, události s menším počtem obětí, které dříve mohly jednoduše spadat pod obecné násilí na mládeži, se nyní mohou přesunout pod pojem ‚školní střelec‘, což ztěžuje zkoumání trendů výskytu v čase. Například při zpětném pohledu na 60. léta 20. století může ve zkoušce času obstát pouze taková událost, jako byl případ odstřelovače na Texaské univerzitě v roce 1966, přičemž mnohé střelby ve školních areálech byly zapomenuty, protože se jim nikdy nedostalo pozornosti v titulcích novin. Podle dobře podložených současných důkazů se zdá, že četnost vražedného střílení ve Spojených státech klesá spolu s celkovou mírou násilí mezi mládeží, ale počet vícenásobných vražd zůstává v průběhu roku 2000 stabilní,“ píší autoři.
Také je třeba vzít v úvahu, že počet mladých lidí ve společnosti se v této době zvýšil, takže v souvislosti s tím, že populace roste, se i velmi vzácné události budou v absolutních číslech vyskytovat častěji, i když jejich míra v přepočtu na počet obyvatel zůstane stejná.
Obavy veřejnosti si nicméně nějaké odpovědi vyžádaly, což mělo přinést naději, že se takovým činům podaří zabránit. Nástrojem mělo být profilování, které nabízelo možnost identifikovat pravděpodobné střelce ještě před spácháním činu. Většina vědců ale uznává, že empirických poznatků o střelcích ve školách je málo.
Bez ohledu na to byly takové pokusy podniknuty. Americká psychologická asociace (APA) v roce 2010 zveřejnila internetovou brožuru o varovných příznacích násilí mládeže.
Tam lze nalézt výčet řady „varovných příznaků“ závažného násilí mezi mladými lidmi. Najdeme tam třeba: „rád ubližuje zvířatům“, „podrobně plánuje páchat násilné činy“, „vyhrožuje nebo plánuje ubližovat ostatním“, což zní rozumně, ale na takový odhad není nutně třeba práce odborníků. Pak je tam však řada vlastností, které Ferguson, Mark Coulson a Janey Barnett považují za příliš vágní: „časté fyzické bitky“ (co to znamená časté?), „pocit odmítání nebo osamělosti“, „špatný školní prospěch“, „přístup ke zbraním, zejména střelným, nebo fascinace jimi“. To poslední bývá například u mužů pravděpodobně docela běžné. Podobné charakteristiky by se mohly týkat velkého množství duševně zdravých mladistvých.
Pak je tu řada dalších obecně rozšířených mínění, která ale nemají oporu v datech, například představa, že sledování násilí v médiích přispívá k násilnému chování. Takového názoru se pak chytají politici a média. Jak autoři upozorňují, když došlo ke střelbě na střední škole v Coloradu v roce 1999, tak „se média zaměřovala spíše na vnější faktory, jako jsou filmy, hudba a videohry, a na gotickou subkulturu, než na vnitřní faktory, jako jsou deprese a psychopatické rysy samotných pachatelů“.
Zaměřit se na vnější jevy je výhodné pro politiky, protože když budeme střelbu ve školách považovat za nějakou poruchu ve společnosti, tak by takový „společenský problém“ mohl být vyřešen prostřednictvím legislativy a vládních zásahů. Politici pak vystupují jako ti, kdo mají zájem o děti. Výsledkem ale je, že se vedou debaty o problémech, které s těmito zločiny přímo nesouvisí, jako je třeba násilí ve videohrách. Americký senátor senátor Joseph Lieberman například pro CNN v roce 1997 označil násilné videohry za „digitální jed“. Když se ale podíváme na zmíněný masakr na střední škole v Columbine, tak sice zjistíme, že pachatelé Eric Harris a Dylan Klebold hráli násilnou hru Doom, jenže téměř všichni chlapci hrají násilné videohry. Toto konkrétní odhalení nám tedy samo o sobě nic nevysvětluje.
Řada průzkumů ukazuje různé souvislosti. Například zpráva americké tajné služby a amerického ministerstva školství z roku 2002 zjistila, že většina střelců ve školách vykazovala známky duševních příznaků, často nediagnostikovaných nebo neléčených. Kriminologové Fox a DeLateur poznamenávají, že duševní onemocnění je však jen částí problému a masoví střelci mají tendenci externalizovat své problémy, obviňovat ostatní a je nepravděpodobné, že by vyhledali psychiatrickou pomoc, i když je dostupná. Některé jevy se vyskytují často, například většina pachatelů jsou mladší muži, zbraň si opatřili doma, rodiče u nich sledovali zvýšenou snahu chránit si soukromí, což komplikovalo dohled. Přesto je potřeba se věnovat analýze hlouběji, aby vysvětlení neskončila u banálních a empiricky nepodložených konstatování.
Odborníci tedy upozorňují, že u tak vážného jevu, který už není jen americkou domácí záležitostí, musíme nejdřív zjistit, jak souvisí s celkovou kriminalitou, a potom vše analyzovat na základě toho, co skutečně víme, a nepropadat laickým a pohodlným vysvětlením.
