Kříž vybudovaný v roce 2018 na severním svahu kopce Švédské šance FOTO: Lasy / wikimedia commons / CC BY-SA 4.0
FOTO: Lasy / wikimedia commons / CC BY-SA 4.0
„Říkali jsme poručíkovi, aby ušetřil děti. Odvětil, že jsme příliš jemné povahy a že co je Němec, patří zabít. Později to zdůvodňoval: „Čo som mal s nimi robiť, keď jsme jim postrielali rodičov?“ (Tomáš Staněk: Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945. Praha: 2005)
Všimli jste si, jak Ukrajina a pokračující ruská agrese postupně mizí z hlavních zpravodajských relací médií? Sune se pomalu z „headlinů“ mezi „různé“, rozuměj: bagatelní. Jako kdyby se tam dál nebojovalo, jako kdyby tam – také za naši svobodu – denně neumíraly stovky a tisíce lidí. Ukrajina však není jediné téma, které z našeho kolektivního vědomí v budoucnu hrozí vymizet. Máme takových děravých míst dost i v naší nedávné historii.
Tradičně prošvihnuté Švédské šance
Téměř každoročně se kolem poloviny června opakuje v našich médiích, včetně České televize a Českého rozhlasu, stejný rituál. Nejprve široký proud bohatých, naštěstí stále přesnějších, podrobnějších, někdy i objevných informací o lidické tragédii: o tom, co jí předcházelo a co následovalo, včetně hrdinské smrti odbojářů, čelících v kryptě kostela svatých Cyrila a Metoděje mnohonásobné přesile.
Vzápětí poté zaplní mediální prostor stejně cenná, jen rozsahem zpravidla o něco menší informace o obdobné tragédii Ležáků. Těch informací, staronových záběrů hraných i dokumentárních i zcela nových souvislostí není a nebude v médiích nikdy dost.
Ale každoročně – snad aby to nenarušilo slavnostní atmosféru, v níž si připomínáme stránky historie, na něž můžeme být hrdí – se v nejsledovanějších médiích rozhostí hrobové ticho kolem jiného výročí (všechna čest výjimkám, jako byl loni projekt Jiřího Havelky Očitý svědek s herci Národního divadla). Výročí hrůzné tragédie, jež se stala v noci z 18. na 19.června 1945, tedy už v době míru, poblíž Přerova na místě zvaném Švédské šance. I letos, jako ostatně zásluhou historika Františka Hýbla a dalších Přerovanů každoročně, se na místě konal pod záštitou tamní radnice, když už ne jinde, pietní akt na městském hřbitově, kde jsou pohřbeny exhumované oběti, a pak společná modlitba u kříže na místě činu. (Kde byla ten den média? Ve výroční den tragédie i má oblíbená opora, Historie.cs, vysílala pořad o proměnách zemědělské krajiny.)
Zmíněný kříž na Švédských šancích byl přitom vztyčen na památku události, jež byla s tou lidickou srovnatelná alespoň co do počtu zhruba tří stovek civilních obětí (71 starších mužů, 120 žen a 74 dětí, zblízka střílených do hlavy, ve věku od nemluvňat do čtrnácti). Jejich jediným proviněním bylo, že mluvili německy a že jejich životní dráha se osudově střetla s dráhou jednoho sadistického zločince, toho času v uniformě důstojníka Československé armády.
Historický kontext i okolnosti jsou sice odlišné, zato srovnatelná s nacistickými zvěrstvy je míra sadistické krutosti a cynismu vrahů v uniformách. U Přerova to bohužel byly uniformy naše, nikoli německé či ruské. Vraždil tu tedy stát, nikoli zběsilí jednotlivci. A dodnes se ten stát obětem ani jejich příbuzným oficiálně neomluvil. Všemu tehdy velel poručík Karol Pazúr, za dva roky zpětně potrestaný, ale po únoru 1948 amnestovaný, takže nic nebránilo jeho kariéře ve Svazu protifašistických bojovníků. Nepotrestáni zůstali i katovi pomocníci, poddůstojníci Bedřich Smetana, Eugen Surovčík a další. Návrhy mé, Vladimíra Karfíka, Ludvíka Vaculíka a dalších na alespoň dodatečné symbolické potrestání jako zločinů proti lidskosti policie už před 20 lety odložila.
Jak si ale nepřipomenout dnešní kontext podobných tragédií, jež se takřka v přímém přenosu právě teď dějí na Ukrajině? Kolik tam asi jednou historici napočítají Lidic, Ležáků, Katyní a Švédských šancí?
Sadisté pera
A pokaždé se přitom objeví v médiích, včerejších i dnešních, morální cynici a sadisté pera, kteří události tohoto druhu bagatelizují. Buď, jak to odedávna činili ruští i někteří naši proruští propagandisté, je drze připíší jiným (Katyň s 25 tisící zavražděnými polskými důstojníky, o níž osmdesát let tvrdili, že je nepostřílelo NKVD, ale gestapo). Přesně tutéž řečovou figuru se dnes nestydí opakovat ruský válečný zločinec Lavrov, který světu namlouvá, že si Ukrajinci svá města srovnávají se zemí sami, a zvěrstev na civilistech se dopouštějí pouze ti druzí, ukrofašisté a banderovci. A od těch musíme přece bratrskou Ukrajinu speciální operací osvobodit, čím dřív, tím líp!
Analogicky, jako když i k nám vpadla na bratrskou návštěvu po zuby ozbrojená půlmilionová armáda, aby nás v srpnu 1968 pomocí tanků osvobodila od kontrarevolucionářů, revanšistů a neonacistů (tehdy to jejich marné hledání kontrarevoluce odneslo „jen“ pár stovek českých obětí a tisíce zmařených lidských osudů v následné „normalizaci“). Dodnes vidím ty vtipné cedulky, které jsme po Praze lepili na domy a úřady před očima nic nechápajících okupantů: Provereno – kontrarevolucii nět!
Setrvačnost tupé demagogie
A ze stejných důvodů zastavili u Přerova v červnu 1945 českoslovenští důstojníci osudový vlak s třemi stovkami karpatských Němců, kteří se vraceli po válce jako vyhnanci domů, do rodné Dobšiné a okolí. Nikdy se nevrátili, leží navždy na přerovském hřbitově. A jejich hlavní vrah, poručík Pazúr, přece také, vlastně po putinovsku, „jen“ pátral po nacistech a z civilního vlaku vyvlekl jen samé převlečené esesáky. Ve vlaku nebyl samozřejmě jediný, stejně tak jako v roce 1968 nebyli v Praze; a jako dnes nevládnou na Ukrajině. To jen tupá demagogie jednoho nereformovatelného impéria je pořád stejná, jak vejce vejci podobná té nacistické.
Že jí tolik lidí věří v impériu, totálně odstřiženém od informací, se dá ještě jakž takž pochopit. Co se však pochopit, natož omluvit nedá, je to, že putinovská demagogie nalézá živnou půdu i u nás, s našimi historickými zkušenostmi. Naši „pidigoebbelsové“ podobné události i dnes rádi bagatelizují jako pouhé „excesy“, které analogicky najdeme i jinde, na opačné straně, jen se na ně nesmíme dívat černobíle („však oni také nejsou svatí“, a „kdo ví, co je pravda a co nahrávka“ etc.). K podobné relativizaci, jak zní korektní opis faktického mediálnímu hyenismu, se u nás nestydí uchylovat nejen bývalí prezidenti, vyslanci a předsedové parlamentních opozičních stran, ale dokonce i někteří seriózní historici.
Bylo až dojemné, jak se nedávno Barbora Tachecí v Osobnosti Plus marně snažila vydobýt z historika Jana Adamce jasný (a vlastně jakýkoli!) názor nejen na Ukrajinu, ale i na churchillovskou tezi, že zlu je třeba za každou cenu čelit. „Ano i ne“, „věci jsou složitější“, zněla nejčastější chamberlainská mantra historika. Místo věcných vyvrácení či potvrzení moderátorčiných přesných analogií dostalo se jí kuriózní odpovědi, že „my historici používáme historické analogie jen proto, abychom se dostali do médií“. Jak kdo – možná, že to platí pro spolupracovníka Babišových novin, který se takto chce dostávat do veřejnoprávního prostoru. Pro nás ostatní jsou nabízející se i skryté analogie jednou z mnoha legitimních metod zkoumání a rozumění tomu, co se děje.
Prof. PhDr. Vladimír Just, CSc. je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, přednáší o divadle, filosofii a médiích na FF UK.
