Česká média patří k nejohroženějším v Evropě. Velkým problémem je koncentrace vlastnictví FOTO: FORUM 24
FOTO: FORUM 24
Nikomu to nechci vnucovat, je to věc svobodného rozhodnutí, ale do Lidových novin, kdysi oprávněné pýchy nezávislé české žurnalistiky a kultivované umělecké kritiky, bych se teď štítil psát. I kdyby mi za jeden řádek Babiš platil kdovíkolik. Do deníku, jenž se nestydí denně o sobě v tiráži prohlašovat, že je „nezávislý“, bych nechtěl psát asi tak, jako jsem se před padesáti lety styděl psát do Rudého práva.
Přitom po rozdrcení Pražského jara stejnými tanky, stejnou agresivní tupostí a imperiální ideologií, jaká dnes likviduje ukrajinská města, školy, nemocnice a obytné čtvrti, zbyl tehdy drasticky zúžený publikační prostor. K psaní o čemkoli, třeba o divadle, aby se člověk vzápětí nestyděl za zbytek a tím i mravní kontext listu.
Dnešní a normalizační možnosti
Zbývalo nám tehdy snad Svobodné slovo, Lidová demokracie, Amatérská scéna, od půle sedmdesátek s velkým sebezapřením jednou za čas Divadelní Tvorba a čtrnáctideník Scéna (teprve o deset let později už to aspoň ve Scéně bylo, díky Janu Dvořákovi, bez sebezapření). Ale stejně jsme už na přelomu sedmdesátek a osmdesátek, já i nekolaborující kolegové teatrologové a kritici, skončili v samizdatu – vydávali jsme z nouze strojopisně množený kritický časopis DIALOG.
Dnes má člověk jakéhokoli odborného či politického zaměření ve srovnání s nástupem normalizace nepřeberné možnosti. A přece si i kvalitní autor z těch možností vybere Babišův tisk (klíčem k tomu nemůže být nic jiného než peníze). Argument slušných, že „oni mi v tom přece neškrtají, kdyby začali, končím“, neberu. Velký bratr A. B. a jeho vševědoucí algoritmy dobře vědí, že škrtat nemusí. Škrtat si budeš, milý kolego, sám. Dříve než usedneš k počítači. Některá témata, a ty víš, která, už předem vyloučíš. Podobně jako vyloučili už předem tví dávní předchůdci, i ti nejslušnější, v letech 1945–1948 trojí zpochybňování, totiž spravedlivého odsunu, spravedlivého znárodnění a spravedlivého spojenectví s velkým východním bratrem.
Později k tomu přibylo tabu čtvrté – strašící v nejnovějších historických pracích o normalizaci dodnes – vygumování „bratrské internacionální pomoci“ v srpnu 1968. To trvalo dlouhá desetiletí, až jsme si na anomálii každodenní nesvobody zvykli, někteří se teď ovšem rádi na ty zlaté časy rozpomínají.
Poslední příklady
I když jde o příklad víc než výmluvný, nebudu mluvit o tom, o čem už psali zasvěceněji jiní. O velkorysém prostoru, který dávají přinejmenším od března t. r. „nezávislé“ noviny nahnědle-extremistickým názorům Putinova příznivce Václava Klause (v tom jim konkuruje snad jen ještě aktivističtější Mladá fronta Dnes). Zastavím se jako pars pro toto u jména nepoměrně méně provařeného, u Zbyňka Petráčka.
Kdysi bystrý komentátor, zakládající redaktor Respektu, jehož jsem čítával i v Lidovkách vždy jako prvního (snad po Hanákovi a Zvěřinovi), je smutným příkladem zajetí svobodné mysli oligarchou, mysli se svobodným slovníkem, myšlenkami i tématy.
Teď píše třeba toto (všimněte si čapkovsky jemného slovníku): „Ne vše, kvůli čemu teď západní společnosti skuhrají [!], pochází od ďábla Putina.“ (Autor, když teď rovněž „skuhrá“, ovšem Babišovým mítinkovým slovníkem, snad také nepatří k západním společnostem? Kam tedy?) A pokračuje objevem, který by zase podepsal Václav Klaus: Západ si za ukrajinskou šlamastiku může sám! „Zaznívá-li ze Západu…“ [a co jiného má zaznívat, pane Petráčku?], „že Putin vede válku proti němu, je pošetilé očekávat, že válečný protivník dodržuje mírová pravidla“. A autor s láskou cituje Lenina – západní kapitalisté prý sami bolševikům (Rusku) dodají provazy, na kterých je oběsí.
A Petráček klade řečnickou otázku, může za naši krizi opravdu „tlak Putina, či téměř sektářský vzdor v lůně Západu? Proč Rusové tvrdí, že na JE Záporoží střílejí Ukrajinci raketami dodanými ze Západu? Aby ukázali Západu, že podporou Ukrajiny slouží přímo ďáblovi“. Pak zase Petráčkovi poslouží Lenin, vždyť Rusům „ten argument dodali sami moderní kapitalisté“ [tedy my].
A v duchu Babišovy mantry o zlé Evropě a nás obětech vypouští nové, tentokrát „zelené“ torpédo. Za všechno můžou zelení! Přitom pomíjí, že to byli právě němečtí Zelení, kteří (na rozdíl od putinofilních socialistů) byli nejdůslednějšími podporovateli sankcí proti ruskému agresorovi. Vždyť právě oni vystupovali nejradikálněji proti podvodům Petráčkova chlebodárce, českého oligarchy a tuneláře dotací i krajiny. Že by pouhá náhoda?
Prof. PhDr. Vladimír Just, CSc., je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, přednáší o divadle, filosofii a médiích na FF UK.
