Přijetí Ústavy 3. května na olejomalbě Jana Matejka z roku 1891 FOTO: wikimedia commons
FOTO: wikimedia commons
Absence respektu k vlastní ústavnosti a jejím tradicím patří ve středoevropském prostoru k častým problémům, které souvisí s turbulentním vývojem tohoto regionu v 19. i 20. století, a velkým dílem samozřejmě i s politickou kulturou jednotlivých zemí. Ve společnostech, v nichž jsou ústavní listiny politickými elitami podprahově prezentovány jako cár papíru ohýbatelný víceméně dle libosti (už polský maršál Piłsudski s oblibou říkal, že „konstytuta“ je vlastně „prostituta“), lze jen těžko očekávat, že občané budou projevovat vůči ústavnímu pořádku a „zákonu všech zákonů“ intuitivní a emocionální úctu.
V českém prostředí je tento problém obvykle ještě zesilován poukazováním na skutečnost, že současná ústava byla „šita horkou jehlou“, a v případě krizových situací tak mnohdy poskytuje prostor pro příliš široký výklad svého smyslu.
Jenže případný rezervovaný postoj vůči konkrétním odstavcům aktuální ústavy ještě nemusí být v rozporu s úctou vůči vlastní ústavnosti – právě naopak! Vždyť máme-li pojem ústavnost chápat komplexně, nesmíme ho zužovat jen na znalost a respektování soudobě platné konstituce a musíme brát v potaz roli dlouhodobých vzorců v kolektivní sebeidentifikaci dané společnosti s vlastními ústavními tradicemi.
Češi a hodnoty ústavnosti
Právě v této otázce vykazuje česká společnost trvalý deficit, jelikož hrdost na ústavnost (a tzv. ústavní patriotismus) zrovna nepatří mezi základní pilíře našeho narativu, opřeného o historickou interpretaci klíčových momentů moderního národního vývoje.
Na první pohled se takové konstatování může jevit absurdně, uvážíme-li, že esenci českého politického narativu představuje vztah k první republice, jež bývá pasována do role demokratického a parlamentního ostrůvku uprostřed autoritářských bouří meziválečné éry.
Jenže právě vztah české společnosti vůči prvorepublikovému Československu dokládá ambivalenci českého postoje vůči hodnotám ústavnosti. Obdiv, který k demokratismu první republiky chováme, totiž obvykle nespojujeme s otázkou dělby moci, ústavními pravidly či snad dokonce s konkrétní ústavní listinou z 29. února 1920, ale personifikujeme ho s osobností T. G. Masaryka bez ohledu na jeho (mimo)ústavní roli, jakož i s faktem, že tento stát můžeme především vnímat jako „náš“.
Absence sepětí naší kolektivní identity s historickým vývojem české ústavnosti je jednou z možných příčin, proč vůči ústavním dokumentům jakožto symbolům konstitucionalismu nepociťujeme zvláštní emocionální pouto. Ústavy platné na českém území v 19. století jsou implicitně vnímány jako habsburské a nikoli české – ta finální a nejprogresivnější z roku 1867 se navíc natrvalo stala emblémem druhořadosti české politiky ve srovnání s maďarským úspěchem federalizačního vyrovnání.
Řada historických snah o dosažení ústavní harmonie spjatých s českým prostředím krom toho dopadla dosti neslavně a měla krátké trvání – Palackého kroměřížská koncepce z roku 1848 skončila v koši a podoba dlouho připravované květnové ústavy z roku 1948 se nakonec stala jen druhořadou fasádou komunistického převratu. Lze snad tedy chybějící český cit vůči ústavním listinám jednoduše odbýt konstatováním, že „našim“ ústavám nikdy nebyl dopřán dostatek času na to, aby se staly „duší“ českého národa?
Kořeny polského konstitucionalismu
Podobné úvahy však poněkud blednou, pokud si uvědomíme, co se rok co rok odehrává na počátku května u našich severovýchodních sousedů. Na 3. května totiž připadá výročí schválení polsko-litevské konstituce, letos už dvousté třicáté, pomocí níž se tehdejší osvícenské elity spolu se svým posledním králem Stanisławem Poniatowským na konci 18. století snažily zachránit zbytky polské suverenity a nastartovat šlechtickou republiku k zázračné reformě, jež by otočila kormidlem několik desítek let trvajícího úpadku a navrátila zemi zpět mezi relevantní evropské velmoci.
Právě akt přijetí Ústavy 3. května patří mezi nejvýznamnější polské státní svátky, jehož oslavy případné návštěvníky Polska nemohou minout, neboť v onen památný den, odkazující ke slavnému májovému triumfu z roku 1791, polská společnost zkrátka žije svou historickou ústavou, a to bez ohledu na aktuální ideologické rozdíly těch, kteří si v ulicích tuto událost slavnostně připomínají.
Začneme-li se nicméně pídit po souvislostech této dlouhodobé fascinace vlastní konstitucí, musíme zmínit, že pokud bychom uspořádali anketu o nejúspěšnější středoevropskou ústavu, umístila by se polská Ústava 3. května až kdesi na chvostu tohoto žebříčku. Jestliže totiž polsko-litevská šlechta v okamžiku schválení tohoto dokumentu s upřímnými slzami dojetí v očích věřila, že nová ústava zachrání Republiku před definitivním úpadkem, přineslo přijetí konstituce přesně opačný efekt – sousední velmoci prohlásily na základě akutní hrozby paralelně probíhající Francouzské revoluce aktuální polský vývoj za nebezpečnou formu jakobinismu, v důsledku čehož se Petrohrad i Berlín následně odhodlaly k dalšímu záboru polského území.
Ústava 3. května tak nejenže nedokázala polsko-litevský stát zachránit, ale stala se de facto hlavním impulsem pro následné finální vymazání Rzeczpospolité z mapy evropského kontinentu. Kromě této definitivní destrukce státnosti přijetí květnové ústavy navíc značně rozklížilo i samu polsko-litevskou společnost, poněvadž odpůrci modernizace státu a tím i Ústavy 3. května zformovali za ruské podpory protestní Targowickou konfederaci – tedy ozbrojený politický svazek usilující o svržení vlády – k níž se pod ruským tlakem nakonec přidal i sám král Stanisław Poniatowski.
Skutečná tragédie květnové konstituce tudíž netkví ani tak v následné zahraniční okupaci a ztrátě území, jako spíš ve skutečnosti, že ústavu po pouhých 19 měsících existence odvolali pod nátlakem magnátské opozice a pod hrozbou ruských zbraní sami Poláci…
Krom toho, že Ústava 3. května byla co do efektivity prosazení vlastních principů neúspěšným fiaskem, nemůžeme přehlížet ani skutečnost, že velké rozpaky budil už sám způsob jejího přijetí. Vzhledem k tomu, že divoké diskuse na Velkém sejmu, který měl za úkol konstituci přijmout, demonstrovaly vůči ústavě silný odpor magnátů – právě těch, kteří následně iniciovali alianci s Rusy a prosadili definitivní likvidaci ústavy – rozhodli se přívrženci konstituce neriskovat blamáž a o návrhu nové ústavy nechali hlasovat během Velikonoc, kdy většina magnátské opozice odjela na sváteční dny do svých domovů, aniž by tušila, že bude takto obejita.
Ústava 3. května jako polské specifikum
Když tedy velebená konstituce nebyla ani zárukou stability, ani hvězdným momentem férové demokratické participace, ale spíše ústavním převratem, musíme se vrátit k počáteční otázce a znovu se ptát: Čím byla Ústava 3. května tak výjimečná, že si zaslouží polskou národní pozornost stovky let po svém krachu?
Přestože unikátní pozici 3. května v polském narativu bezpochyby nemůžeme vysvětlit pouze historickým fetišismem, pídícím se po tom, kdo byl kde dřív a v čem byly vzorce středoevropského vývoje rychlejší než ty v západoevropském prostředí, pravdou zůstává, že starobylost dokumentu je pro rámec polské moderní festivity velmi určující – fakt, že je Ústava 3. května v mezinárodním prostředí hodnocena jako první moderní konstituce v Evropě a druhá na světě, dokresluje, o jak významný předěl šlo – zvláště když vezmeme v úvahu, že polsko-litevská šlechta předběhla ve své iniciativě i dnes mnohem proslulejší ústavní aktéry Francouzské revoluce a její ústavě se tak dostalo pozornosti i od tvůrců nejstarší světové konstituce – amerických otců-zakladatelů.
Soutěživá hrdost na prvenství by však byla jen málo platná, pokud by Ústava 3. května zároveň nevyzařovala charisma jedinečného dokumentu, k němuž se generace polských vlastenců mohou obracet nikoli jako k souboru mrtvých utopických vizí, nýbrž jako ke ztělesnění vlastní národní identity. Lze-li tedy nad něčím v souvislosti s dávnou polskou ústavou žasnout, je to ojedinělá dovednost, s níž se polsko-litevským reformistům podařilo skloubit moderní jazyk politické teorie s úctou ke staletým tradicím neobvyklého šlechtického společenství.
Díky tomu mohla totiž Ústava již od okamžiku svého schválení vystupovat nikoli jako na zelené louce zformulovaný revoluční rozchod s minulostí, ani jako další ze série šlechtických privilegií, ale mnohem spíše jako manifest polsko-litevské výjimečnosti, jenž byl však oproti dosavadní zatvrzelosti šlechtické společnosti zároveň schopen naslouchat i moudrým hlasům zahraničního osvícenství.
Jestliže se tak Polsko v 18. století stalo bojištěm symbolické války mezi Východem a Západem, v níž značná část šlechty chápala sebe sama jako potomky dávných Sarmatů a věřila, že oproti zkaženým mravům západní Evropy si musí polská společnost uchovat svou tradiční odlišnost, zatímco polští osvícenci tímto „zpátečnickým tmářstvím“ pohrdali a usilovali o to, aby polská společnost co nejrychleji „nastoupila do západoevropského rychlíku“, nalezly obě tyto protichůdné tendence své specifické smíření právě v řádcích Ústavy 3. května.
Proto můžeme mít při jejím pročítání oprávněný pocit, že k nám z jedné strany promlouvá Montesquieuova moderní teorie dělby moci, velebící hodnotový svět západní Evropy, ačkoliv zde současně nalezneme pasáže, které si za svůj vzor berou obecnou vůli Jeana-Jacquese Rousseaua, jenž pár let před schválením Ústavy ve svých Úvahách o polské vládě polskou šlechtu nabádal, aby namísto kopírování západních vzorců zůstala věrná svým tradičním ideálům. I proto může být současný zahraniční pozorovatel zmaten, začne-li Ústavou 3. května listovat s očekáváním, že konstituce, která se pyšní titulem „první evropská“ musí být zákonitě výkladní skříní západoevropského liberalismu.
Mezi osvícenstvím a polsko-litevskou tradicí
Vedle principů, za něž by se nemusely stydět ani leckteré současné ústavy 21. století – připomeňme alespoň odpovědnost ministrů parlamentu nebo odvozování veškeré moci z lidu –, zde totiž nalezneme celou řadu ustanovení, která se mohou na první pohled jevit jako v zásadě antimodernistická, antiliberální, a tudíž v rozporu s těmi zásadami, o které polští tvůrci konstituce jako následovníci evropského osvícenství usilovali.
Ve všech těchto případech však nesmíme ztrácet ze zřetele, že Ústava 3. května neměla ambici stát se vzorovou progresivní listinou veškerého lidstva, ale toužila vyjádřit a uchovat podstatu a smysl polsko-litevské státně-politické existence na tomto světě. Proto pro její pochopení, jakož i pro porozumění tomu, jakou roli dodnes sehrává v polském kolektivním vědomí, ji nesmíme posuzovat jen jako právní dokument, ale musíme vzít v potaz historický vývoj, který k přijetí Ústavy vedl.
I z toho důvodu zde namísto principu univerzální rovnosti všech obyvatel nalezneme přesvědčení, že politickým národem Polsko-litevské republiky má i nadále zůstat šlechta, jež se v minulosti osvědčila jako ctnostná obhájkyně svobody. Proto ústava na jedné straně hovoří o osobních svobodách měšťanů a poddaných, jimž v souladu s osvícenskou teorií přirozených práv poskytuje status zákonem chráněných lidských bytostí, ale na druhé straně tato osobní práva nespojuje s právy občanskými a politickými, neboť západní vliv všelidského egalitářství je vyvažován domácí tradicí republikánského přesvědčení, dle něhož mají republiku řídit jen ti, kteří mají v sobě ctnost a moudrost pravého občanství.
Podobné paradoxy celkového vyznění ústavy přitom nalezneme na mnoha místech – je-li čtenář například znechucen, že ústava zachovává nevolnictví, jež i nadále tvoří ekonomickou oporu šlechtické moci, může být následně zaskočen faktem, že tatáž šlechta ztrácí nad těmito poddanými přímou kontrolu. Garantem nad životy všech obyvatel se totiž nově stává stát, přičemž šlechta má zároveň přísný zákaz znevolnění kohokoli, kdo by se do Rzeczpospolité přistěhoval.
Podobně pak může působit i paradox ústavního náboženství, neboť platila-li Polsko-litevská unie dlouhá staletí za nábožensky nejsvobodnější stát Evropy, nemusí být zcela zřejmé, proč Ústava 3. května prohlašuje za státní náboženství katolicismus s přísnými tresty pro ty katolíky, kteří by svou víru chtěli upustit – zvlášť když si uvědomíme, že principy západního osvícenství v tomto ohledu kázaly naopak podporu náboženské rovnosti.
Jenže právě v tomto případě je třeba vnímat, že Ústava 3. května byla – a do dnešních dnů zůstává – především onou manifestací polské identity, která v 18. století začala vnímat příslušníky nekatolických skupin jako ohrožení vlastní suverenity, jejichž zájmů navíc s chutí propagandisticky využívaly zahraniční velmoci. Ačkoliv tak Ústava 3. května uchovala princip náboženské tolerance, byla s jejím schválením nastoupena důležitá cesta ke ztotožnění polské národní existence s jedním náboženským vyznáním…
Inspirace pro současnost?
Výčtem obdobných zapeklitých formulací bychom mohli pokračovat dále, ale v záplavě detailů a ústavních formulací by v žádném případě nemělo zaniknout klíčové poselství, jež Ústavu 3. května provází od okamžiku jejího vzniku až do současnosti: že spravedlivou republiku představuje takový stát, v němž vládnou zákony a nikoli lidé, že úcta národa nemá patřit jen konkrétním hrdinům, ale právě těmto zákonům, a že starodávná Polsko-litevská republika v sobě nesla unikátní dědictví, o jehož záchranu mělo cenu usilovat jak na konci 18. století, tak i v následujících staletích.
I proto si vždy 3. května s lehkou přející závistí vzpomenu na tradici našich polských sousedů. A zároveň činím předsevzetí, že až za nějaký ten čas opět nadejde 29. únor, kdy byla roku 1920 schválená prvorepubliková ústava, bude více přemýšlet i o té „naší“ ústavní tradici.
PhDr. Jan Květina, Ph.D. je politolog a historik, působí v Historickém ústavu AV ČR a na Metropolitní univerzitě Praha, zabývá se politickým myšlením raného novověku a osvícenství, zejména politickými dějinami Polska a střední Evropy; nedávno publikoval knihu Mýtus republiky. Identita a politický diskurz raně novověké polské šlechty.
Historik Jan Květina je též autorem koncepce výstavy Republika dvou národů. Příběh první evropské ústavy, která je u příležitosti 230. výročí přijetí polské Ústavy 3. května k vidění na Náměstí Jiřího z Poděbrad na pražských Vinohradech (30. 4.–14. 5. 2021). Organizátory výstavy jsou Velvyslanectví Polské republiky v Praze, Velvyslanectví Litvy v České republice, Kancelář Svjatlany Cichanouské, zvolené lídryně Běloruska, a Polský institut v Praze ve spolupráci s Městskou částí Praha 3. Neformální vernisáž se uskuteční v pondělí 3. května 2021 od 12:00.
