Ve středu 23. března 2022 zemřela americká demokratická politička Madeleine Albrightová. Bylo jí 84 let a všeobecně se ví, že pocházela z někdejšího Československa. Většina textů a mediálních příspěvků vůbec publikovaných po její smrti připomíná z pochopitelných důvodů především vrcholy její kariéry: v letech 1993–1997 působila jako velvyslankyně USA při OSN, v letech 1997–2001 jako ministryně zahraničí pod prezidentem Billem Clintonem.

Madeleine Albrightová se vždy hlásila ke svým českým kořenům, patřila k lidem, kteří už v sovětských časech cestovali za železnou oponu. K západním politikům, kteří měli porozumění pro východní a střední Evropu. Také se značnou měrou zasloužila o přijetí postkomunistických zemí do Severoatlantické aliance.

Příběhy 20. století jsou tentokrát věnovány právě – nebo především – její pozoruhodné rodinné historii. Teprve ve vyšším věku a v době, kdy už zastávala význačné funkce, se dozvěděla o židovském původu a osudu svých předků.

Rozhovor s Madeleine Albrightovou, zhruba čtyřhodinové interview, pořídila Paměť národa online před necelým rokem, v době pandemie.

Praha, Bělehrad, Londýn…

Narodila se 15. května 1937 v Praze jako Marie Jana Körbelová, ale téměř do dvou let žila v Bělehradě, kde její otec Josef Körbel (1909–1977) působil na diplomatické pozici tiskového atašé.

Matka se jmenovala Anna (rozená Spieglová, 1910–1989). Roku 1939 se Körbelovi vrátili do Čech a téhož roku uprchli před nacismem do Londýna (rodiče za poměrně dramatických okolností), kde Josef pracoval pro exilovou vládu a rozhlasové vysílání BBC.

„Bydleli jsme na několika místech, nakonec v činžáku na Notting Hill Gate. Teď si každý myslí, že je to hrozně elegantní, ale v čase války to tak elegantní nebylo. Byli tam i jiní cizinci, každou noc jsme spali ve sklepě. A můj otec – na to si pamatuju – říkal: ,Je to divný. V tom sklepě vede plyn. Kdyby najednou spadla bomba, tak jsme všichni mrtví,‘“ vzpomínala Madeleine Albrightová.

Dále čtěte

Madeleine Albrightová byla hybnou silou rozšíření NATO

Je to možná nespravedlivé k někomu, kdo prožil tak zajímavý a bohatý život, že se jeho náplň v titulku redukuje…

I kvůli bezpečnosti se rodina později přestěhovala do menšího domu ve městě Walton-on-Thames jihozápadně od Londýna.

„V Anglii vymysleli takové obrovské železné stoly, které člověk mohl mít v domě, a řekli, že kdyby bomba spadla na dům a člověk byl pod tím stolem, že by se nic nestalo. Tak jsme měli takový stůl u nás v tom domečku, tam jsme spali a já jsem si okolo toho stolu hrála.“

Kytky pro Tita

Prarodiče a další příbuzní Körbelových zůstali v Československu, s výjimkou Josefova bratra Jana a Madeleininy sestřenice z matčiny strany Dagmar, kteří se také, každý sám, dostali do Londýna. Madeleine Albrightová říkala, že české a moravské příbuzné téměř neznala, byli pro ni „tvářemi na fotografiích“.

Po porážce nacismu se Körbelovi, brzy přejmenovaní na česky znějící Korbelovi, vrátili do Čech. V Praze bydleli na Hradčanském náměstí. Josef pracoval pro ministerstvo zahraničí a patřil k přátelům Jana Masaryka, pak se stal velvyslancem v Bělehradu, kde Madeleine strávila následující dva roky. To už nebyla sama, v Anglii se narodila její sestra, v Jugoslávii bratr:

„Rodiče nechtěli, abych chodila do školy s komunisty, tak jsem měla guvernantku a učila jsem se doma. Když jsme bydleli v Jugoslávii, byla jsem ta malá holčička, která chodí na letiště, aby dávala někomu kytky. Nosila jsem slovenský kroj a taky jsem dávala kytky Titovi…“

Dále čtěte

Ruský pravoslavný džihád: Jak Rusko láká muslimy do boje proti Ukrajině

Užití slova džihád pro ruskou agresi na Ukrajině není jen náhodný či expresivní příměr. To, že moskevský patriarcha Kirill požehnal…

Roku 1947 poslali rodiče desetiletou Madeleine do internátní školy ve Švýcarsku: „V květnu 1948 mi pak rodiče přijeli říct, že už se do Československa nevrátíme, že otec dostal novou práci a jede do Indie.“

V Československu bylo po komunistickém převratu a Korbelovi podruhé utíkali. V listopadu 1948 odjela Madeleine se sourozenci do USA, v roce 1949 za nimi dorazil Josef. Jedenáctiletá Madeleine – donucena okolnostmi – už ovládala čtyři jazyky a Spojené státy se staly jejím dalším, tentokrát trvalým domovem.

O holocaustu jsem nevěděla nic

Korbelovi se usadili v Coloradu, v Denveru otec Josef působil jako profesor na tamní univerzitě, matka Anna pracovala jako školní sekretářka.

Madeleine Albrightová vzpomínala: „Vždy jsem chtěla být obyčejná Američanka. Ale měla jsem maminku, která byla trošku cvok. Například četla z ruky jednomu pánovi, který seděl na nějakém shromáždění se svou ženou.“

„A ona mu prohlížela dlaň a řekla: ,Budete mít hodně přítelkyň!‘ Nebo se podívala na mou dlaň a řekla: ,Ty budeš mít tři syny.‘ Mám tři dcery, takže ona to předpovídání neuměla… Ale všichni ji měli hrozně rádi. Otec zase chtěl žít jako běžný člověk a v Coloradu to znamenalo chodit na ryby. Tak jsme každý víkend jeli do hor, ovšem můj otec měl vždycky kravatu, i tam vypadal jako diplomat. Bylo to opravdu bláznivé, s těmihle rodiči.“

Dále čtěte

Jak se Miloš Zeman zapíše do dějin

„Přál bych si, aby byla změněna Ústava takovým způsobem, aby jakýkoli můj nástupce nemohl institut amnestie nebo milosti jakýmkoli…

Madeleine Albrightová své rodiče milovala, otec na ni měl zásadní vliv, vyprávění o Československu ovlivnilo její zájmy, studia i pozdější politické směřování. Často například zmiňovala, že v době její politické kariéry měla na mnoho amerických politiků rozhodující vliv zkušenost s válkou ve Vietnamu, kdežto pro ni a její rodinu byla určující mnichovská krize z roku 1938, kdy západní země ustoupily Adolfu Hitlerovi.

„Zjistit, že je člověk ‚židovskej‘“

Teď udělejme střih. V roce 1997 nominoval Bill Clinton Madeleine Albrightovou na post ministryně zahraničních věcí USA, funkci zastávala jako první žena v americké historii. Teprve tehdy se dozvěděla fakta o své rodině a svých kořenech.

„Dostala jsem dopis z Československa, kde se fakticky správně psalo, že maminka bydlela v Kostelci nad Orlicí, že tatínek byl z Kyšperka (dnešního Letohradu), kdy se narodili, a tak dál. A v tom dopise bylo napsáno, že to byly židovské rodiny.“

Podrobnosti pak přidal novinář, který psal portrét nové ministryně: „To je jedna věc, zjistit, že je člověk ‚židovskej‘, ale druhá věc je, kolik lidí umřelo v koncentračním táboře. Zjistili jsme, že asi šestadvacet lidí z mojí rodiny zahynulo během holokaustu.“

Rodiče Madeleine Albrightové o holocaustu a židovské minulosti nemluvili, patrně chtěli své děti ušetřit bolesti a chtěli začít nový život, co nejméně zatížený tragédií.

Z článku, který vyšel ve Washinghton Post v roce 1997, vyplývá, že dědečkem Madeleine Albrightové z otcovy strany byl Arnošt Körbel, židovský obchodník z Kyšperku. Babička Körbelová se jmenovala Olga. Měli tři děti: Margaretu – matku už zmíněné sestřenice Dáši, Jana a Josefa. Arnošt a Olga Körbelovi byli v roce 1942 deportováni do Terezína, kde Arnošt zemřel. Olga byla zavražděna v Osvětimi. V Terezíně zemřela i jejich dcera Margareta, zavražděn byl i Margaretin muž a jejich mladší dcera Milena. Bratři Jan a Josef přežili v Anglii.

Také matka Madeleine Albrightové pocházela z židovské rodiny – dědeček z matčiny strany se jmenoval Alfred Spiegl a zemřel ještě před nacistickou okupací Československa, babička Anna Spieglová se dostala do Terezína a byla zavražděna.

Autoři textu Adam Drda a Jitka Andrysová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí. Převzato z webu HlídacíPes.org.