Studenti se usadili areálu Kolumbijské univerzity a demonstrovali proti Izraeli a na podporu Palestiny. FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / S proměnou charakteru převládající západní kultury – s posunem od tradiční orientace na „věc“ ke zdůrazňování skupinové identity a „pravdy prožitku“ – dochází také k proměně charakteru sociálních hnutí. Jejich standardy práce s informacemi a objektivity, stejně jako měřítka efektivity, se hluboce proměňují. A sotva můžeme říci, že k lepšímu.
Studentské protesty na americké Columbia University dosáhly tento týden nebezpečné eskalace. Po řadě otevřeně nenávistných antisemitských incidentů na akademické půdě oznámilo vedení instituce vyklizení okupačního tábora v kampusu a zrušení kurzů do konce semestru. Tábor radikálních protiizraelských aktivistů tvořený zelenými stany od neznámého sponzora byl v úterý večer obklíčen pořádkovými silami a administrátoři pro jistotu prověřili i možnost nasazení jednotek Národní gardy.
Mělo snad vedení univerzity jinou možnost? Mohlo si dovolit přihlížet, jak se studenti urvaní ze řetězu „buržoazní morálky“ vyznávají z obdivu ke genocidním cílům teroristů z Hamásu a jejich bestiálním zločinům ze 7. října?
Bývaly doby, kdy spolky mládeže dříve označované jako „nová sociální hnutí“ používaly přímé akce coby součást širší strategie prosazování dlouhodobých cílů. To znamená, že každý veřejný protest byl předem promyšlen, byly zváženy jeho možné dopady na publicitu a sympatie veřejnosti. Pokud by organizátoři dospěli k názoru, že určitý typ protestní akce by mohl veřejné mínění spíše obrátit proti pořadatelům, zpravidla ji výrazně modifikovali, nebo od ní úplně upustili.
Zde však dav rozvášněných studentů pokřikuje „genocida!“, neboť podlehl dojmu, že v celém světě s desítkami probíhajících ozbrojených konfliktů, z nichž řada má výrazně horší dopady na civilisty než události v Gaze, je právě boj teroristů proti Izraeli nejdůležitějším ze všech. Proto jdou veškeré strategické ohledy stranou.
Jakmile podlehnete apokalyptické propagandě, všechna měřítka „tradiční“ racionality se vytratí.
Kterak spáchat lidskoprávní přečin a jak se stát hrdinou
Čerstvě zveřejněná výroční zpráva kdysi profesionální lidskoprávní organizace Amnesty International mimo jiné kritizuje Českou republiku za prodej zbraní a vojenského materiálu Izraeli.
Tvrzení obsažená ve zmíněné zprávě jsou nezdrojovaná. Proto jsem se podíval do oficiálního pramene, z nějž lze podobná tvrzení ověřit – do výroční zprávy o vývozu zbraní a vojenského materiálu ministerstva průmyslu a obchodu. Vydání za loňský rok, v jehož závěru vypukla válka v Gaze, aktivisté Amnesty International ještě neměli k dispozici.
V roce 2022 bylo využito 58 licencí k vývozu zbraní a vojenského materiálu do Izraele, přičemž celková hodnota lehce přesáhla částku 26 000 eur. Zmiňovaných položek dle nomenklatury odvozené z vyhlášky č. 210/2012 Sb. je celkem 13. Aniž se o nomenklatuře blíže rozepíšu, stačí uvést, že pouze v kategorii 2 („Zbraně s hladkým vývrtem a ráží od 20 mm, další zbraně a výzbroj s ráží větší než 12,7 mm (ráže 0,50 palce), vrhací zařízení speciálně navržená nebo upravená pro vojenské použití a příslušenství, a rovněž pro ně speciálně určené součásti“) lze pravděpodobně v nějaké míře nalézt skutečné zbraně využitelné k porušování lidských práv nebo vnitřní represi.
Jinými slovy to znamená, že pouze malý zlomek celkové částky ve výši 26 033 eur se týká možných represivních nástrojů či (potenciálně) letálních zbraní.
Jestliže v roce 2022 Česká republika skutečně vyvezla do Izraele, který v té době nebyl zapojen do žádného mezinárodního ozbrojeného konfliktu, nějaké produkty využitelné tamními bezpečnostními složkami, jednalo se s největší pravděpodobností o bezvýznamné drobnosti. Na rozdíl od plánovaných masivních importů izraelských zbraní do České republiky.
Bohužel musím konstatovat, že standardy dokazování v důležitých v dokumentech Amnesty International od doby, kdy jsem před lety pro tuto organizaci pracoval, výrazně upadly.
V jejím zjevně neobjektivním pohledu dnes vývoz zbraní řekněme v hodnotě 2 000 eur (což by odpovídalo třeba ceně čtyř pistolí) představuje horší čin než únos, bestiální mučení a vražda, díky nimž se paradoxně můžete stát lidskoprávním hrdinou Amnesty International.
Podstatné je zde pouze to, že hypotetické čtyři pistole byly prodány do Izraele, kdežto vrah a mučitel zemřelý za mřížemi patřil k palestinskému „odboji“ proti židovskému státu.
Dvouhlavá holubice míru?
Již před lety si kritická západní média začala všímat infiltrace ultrapravicových aktivistů do mírového hnutí. V něm kdysi zjevně dominovala politická levice, avšak s jejím postupným slábnutím se objevují pokusy o převzetí mírových iniciativ opačným okrajem politického spektra.
Z osobní zkušenosti připomenu, že v „mírových“ protestech proti plánovanému americkému radaru v Brdech, které se datují zhruba do stejné doby jako výše odkazovaný článek, se u nás významně angažovali také ultrapravicoví a proruští příznivci tehdejšího prezidenta Klause.
Samozřejmě že klasické ikony ultrapravicové kulturní fronty, jako byli Jünger, Evola či Degrelle, přísahaly na „mystiku války“ a nikdy by si nezadaly s „měkkýši“ usilujícími o mír. To se ovšem s pokusy normalizovat ultrapravici postupně měnilo. A mnohá stará tabu dávno padla.
Dnes jde tedy například proruská německá ultrapravicová strana AfD do evropských voleb pod praporem s Picassovou mírovou holubicí.
Možná nastal čas tradiční, již neadekvátní symbol odporu vůči obraně přizpůsobit současné situaci. Mnohem lepší by bylo používat mírovou holubici dvouhlavou, hledící současně vpravo i vlevo. Skvělou inspirací při úpravě by se mohl stát například původně byzantský dvouhlavý orel z ruského státního znaku.
