Obrana konzervatismu – proti „konzervativcům“ (2.)

Ježíš žehnající dětem (Lucas Cranach st., olejomalba, 1538) (Städel Museum Frankfurt/M (wikimedia commons))

Ježíš žehnající dětem (Lucas Cranach st., olejomalba, 1538) | FOTO: Städel Museum Frankfurt/M (wikimedia commons)

Pro co žít se vědomě rozhodujeme v životě, který už žijeme a v němž už jsme se předtím bezděčně pro něco rozhodli. Třeba tím, že jsme převzali způsob života od svých rodičů, kteří jej převzali od těch svých a nějak si jej pozměnili. Sotva někdo dokáže přesně popsat, co všechno toto předávání a přebírání, z něhož sestává naše osobní a kolektivní tradice, obsahuje.

V prvotních společnostech a v kulturách založených na mytickém porozumění kosmu předává tradice vzorce chování a jednání rigidně vymezující prostor životních možností jako úděl, který člověku přísluší pouze opakovat a naplňovat. Život v nich reprodukuje s malými obměnami to, co zde už bylo, a je ve svém celku určován minulostí.

Hodnoty lidství zakládají nové životní možnosti

Od těchto kultur se v antice ostře odlišil myšlenkový svět Řeků a Izraelců tím, že uzavřený celek mytického porozumění kosmu prolamoval a otevíral tak nové možnosti života člověka jako jednotlivce i jako společenské bytosti. Rozvíjení těchto nových cest tvoří hlavní duchovní obsah evropské kultury až do současnosti.

Banner Nová Orientace C. D. Friedrich: Ostrov Rujána – krajina s duhou (olejomalba, 1810) (Wikimedia commons)

Řekové odhalili, že člověku je dána schopnost pravidla života odvozovat nejen z archetypů tradovaných posvátných vyprávění, kultů a ritů, ale také z oddaného, byť jen částečného a postupného rozumového poznávání pravdy, která člověka zahrnuje a přesahuje.

Rozumový náhled se vztahuje k celku bytí, který zahrnuje nejen minulé, ale i přítomné a budoucí, a tak postihuje jak to, co již bylo, ale i to, co je a co teprve má být. Rozumovým náhledem se člověk ale především vztahuje k moudrosti – sofia, která tento celek přesahuje a vymyká se veškerému časovému určení.

Právě tímto vztahem odhaluje povahu existence a postavení člověka jako bytosti svými možnostmi omezené, která ale samu sebe překračuje myšlením zaměřeným k hledáním pravdy. Toto myšlení má povahu dialogu, jehož účastníci ve shodě postupují k poznání, které se může stát společným.

Konsensus s partnery tak není zdrojem poznané pravdy, ale jejím průvodcem a plodem. Dialog, lhostejno zda vedený mezi více účastníky nebo se sebou samým v duši, je příležitostí k rozumovému pochopení, k náhledu, který přesahuje pouhé racionální rozvažování.

V Základní škole Josefa Hlávky v Přešticích (2020) – ilustrační foto (ČTK/Chaloupka Miroslav)

Rozumový náhled vztažený k celku a k základu naší existence ohledává a odkrývá předpoklady, z nichž potom může naše racionalita pokračovat v poznávání pravdy člověku dostupné ve vědách. Ty se opírají o důkazy, jejichž platnost si může ověřit každý, ale přesto nikdy není jejich poznání úplné a definitivní; je hypotetické, proto podléhá přezkoumání a revizi.

Přesto je rozumově poznaná pravda pro život hledající naplnění závazná a otevírá novou a obnovující se možnost lidské existence. Závaznou se tato pravda stává také tím, že za její platnost člověk přebírá osobní odpovědnost. Neznamená to, že by se tím pravda stala pouze individuální, ale naopak, že její nositel je připraven vystavit ji odlišným hlediskům a v dialogu s druhými ji korigovat tak, aby se mohla stát pravdou společnou.

Namísto mytické tradice uzavírající komunity do sebe a stavějící je proti sobě navzájem nabídlo řecké filosofické a vědecké myšlení příležitost poznávacím úsilím zaměřeným k pravdě tvořit a korigovat pravidla života jednotlivců i společnosti tak, aby mohly být platné obecněji. Zákony opřené o společné poznání jsou pak dílem nikoli mocenské vůle, ale obecného rozumu; proto mohou nahradit v čele politického společenství člověka a zrušit jeho panování nad druhými.

Občanská poslušnost zákonům je vyvážena rovným postavením před nimi a politickou svobodou a právem o jejich podobě spolurozhodovat. Myšlenky vlády zákona, rovnosti před zákonem, občanské svobody a společného rozhodování vytvořily jeden z hodnotových pilířů evropské kultury a civilizace, jímž se odlišila od všech ostatních. Přiblížily formu politického uspořádání povaze lidské existence a založily nové životní možnosti, v nichž se tato povaha může plněji uskutečnit.

Jak bychom se tvářili, kdyby nás nějaký arogantní, nafoukaný jedinec zavřel do těsné klícky a nedopřál nám procházku? (wikimedia commons)

Židovsko-křesťanské pojetí člověka

Izraelský průlom mytického kosmu, cyklického řádu, společného lidem i bohům, spočíval v Abrahámově poslušnosti sotva slyšitelnému hlasu nezobrazitelného, nepojmenovatelného Boha, která jej vedla k odchodu z městského zajištění na cestu do pouště.

Na jeho skutek později navázal pod Mojžíšovým vedením národ Abrahámových potomků, opustil otrocké jistoty v Egyptě a vydal se na dlouhou pouť za svobodou do zaslíbené země. Tento paradigmatický exodus do neznáma a do nejistoty znamenal překonání mytického zakletí v minulosti a odhalil lidstvu možnost prožívat život ve vztahu k neznámé, ale nadějné budoucnosti. Napřímení času změnilo lidské porozumění sobě i světu.

Židovské pojetí člověka jako obrazu Boha porušeného lidskou křehkostí iniciovalo později rozpoznání lidské důstojnosti zahrnující práva a svobody i myšlenku antickému světu téměř neznámou, totiž rovnost lidí před Bohem. Pochopení, že život do lidského těla, stvořeného z prachu země, byl vložen Božím dechem, jej proměnilo v dar a úkol, který člověku jako svobodné bytosti přísluší naplňovat – nebo odmítnout. Takový život se stal hodnotou v sobě i v druhých, pro niž je někdy třeba přinést i oběť nejvyšší.

Právě to je poselství příběhu Ježíše Krista, v němž vtělený Bůh obětuje svůj život pro záchranu a vykoupení člověka ze smrti v otroctví hříchu. Hřích zde znamená život zbavený vztahu k tomu, co jej povznáší nad obstarávání a uspokojování momentálních potřeb, život s absencí vazby k tomu, co jej činí hodným žití a co mu dává smysl.

Kvetoucí řepková pole u silnice nedaleko Brandýsa nad Labem (jaro 2021) (ČTK/Fotobanka ČTK/Ruml Miloš)

Proto Ježíš nemluví o životě posmrtném, o pokračování pouhého přežívání v jakémsi čase po životě, ale o životě věčném, který je nad časem a mimo čas. Sám sebe obětuje pro druhé a za druhé. Je to skutek, v němž se božství neprojevuje jako moc nad světem, ale jako čistá láska obětující vše pro to, aby druzí, pokud ji přijmou, mohli žít plnější život.

Přijetí Ježíše pro křesťany tedy neznamenalo verbální přihlášení k nějakému podivnému prastarému náboženskému učení, ale zásadní změnu životního postoje a pochopení, že jenom takový život má smysl, který žijeme pro druhé. Je úsilím o jeho uskutečnění s nadějí, že navzdory našemu selhávání stále může dospět k naplnění.

Apoštol Jan říká tuto tvrdou pravdu s odzbrojující prostotou: „Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry.“ (1. Jan, 3:16) A na otázku, kdo je ten bratr či bližní, jehož takto máme milovat, odpověděl již Ježíš podobenstvím o milosrdném Samaritánovi. Jeho vyznění lze vyjádřit jako pokyn: nestarej se o to, kdo je bližní, ale abys ty byl bližním každému, kdo potřebuje tvoji pomoc bez ohledu na to, z jakého národa či náboženství pochází.

Znovuobjevování evangelijní zvěsti

Na tomto základě se rozvíjely další křesťanské hodnoty antickému světu vzdálené, jako je víra, naděje, odpuštění, a z nich se utvářelo chápání manželství, rodiny, práce, starosti o chudé a bezmocné, vztah k cizincům, zkrátka celkový přístupu k životu. I zde jde o víc než o pouhý produkt jedné kultury, protože se týká člověka jako takového bez ohledu na jeho náboženské představy a kolektivní identitu.

David a Goliáš – olejomalba Roberta Leinwebera (†1921), rodáka z České Lípy (wikimedia commons)

Jádro křesťanské zvěsti už od počátku obalovaly zkušenosti a reflexe prvotního společenství (církve) při jeho šíření a později při jeho obhajobě. Ta se rozvíjela dobovými myšlenkovými prostředky a opírala se zejména o filosofické teorie.

Jakmile si je apologie osvojila a proměnila se v systematickou teologii, ono jádro evangelijní zvěsti se stávalo stále méně zřetelnou součástí křesťanského „učení“. Živá víra se bez myšlenkové reflexe neudrží, samotné výsledky reflexe shrnuté do správné nauky však víru nenahradí.

Tvůrcům vrcholných středověkých teologických soustav nechyběla ani filosofická pokora vůči pravdě ani jasné vědomí smyslu Ježíšova poselství, ale i oni napomohli představě, že křesťanství je především soustavou pouček, dogmat a že víra spočívá hlavně v jejich správném osvojení.

Od 13. století se jednotný základ evropské kultury a civilizace začal rozpadat, nejprve pod vlivem gnostických učení a hnutí, která se domnívala, že je možné přisvojit si Boží pravdu a vytvořit Boží království mezi těmi, kdo pravdu přijali již v pozemském životě. Gnóze se stala předobrazem moderních i současných ideologií. Na toto smrtelné nebezpečí církev musela reagovat. Utužení pravověří a organizační jednoty inkvizicí a násilím však krizi jenom prohloubilo.

Jan Neruda – patriarcha české literatury a patron antisemitismu? (Jan Vilímek / Public domain)

Protestantismus se pokusil odpoutat od tradice, která filosofií i pragmatickými potřebami zahalila v církvi původní čistotu evangelijní zvěsti. Snažil se ji obnovit například principem sola scriptura, podle něhož je vše potřebné ke spáse obsaženo v Bibli, čímž nadřadil její autoritu naukové tradici i autoritě církve.

Právě tak zásadou sola fide, podle níž je člověk vůči Bohu ospravedlněn pouhou vírou a nikoli samotnými skutky, protestanté přispěli k oživení jádra křesťanského poselství. Jednou z konsekvencí a civilizačním přínosem této myšlenky byl i požadavek svobody svědomí a s ní související důraz na odpovědnost jednotlivce za svůj život i spásu. Od této doby chápeme lépe, že tato odpovědnost je druhou stránkou svobody a tvoří součást lidské důstojnosti.

O přirozených právech člověka

V této příznivé myšlenkové atmosféře se pak mohlo rozvinout učení o přirozených právech člověka, které jako první rozpracovali španělští teologové v soudních zápasech o uznání práv amerických indiánů. John Locke, inspirovaný teologickou úvahou o „přirozené rovnosti“ lidí v lásce, která je jim uložena, dal pak tomuto učení filosofickou podobu, podle níž právo na život, svobodu a vlastnictví přísluší každému člověku prostě proto, že je člověkem.

Toto právo není tedy udělováno politickou mocí, ale naopak je úlohou politické moci je chránit. Nevzdáváme se tedy svých práv a svobod, abychom získali bezpečnost od státu, ale tvoříme stát, abychom uchránili bezpečnost svého života i svobodu a vlastnictví.

Antické pojetí vlády zákona a rovnosti před zákonem zakládalo svobodu pouze pro občany. Lidská práva stanovují povinnost respektovat ji u každého člověka, a to jak ve vztazích mezi lidmi navzájem, tak ve vztahu politické moci ke každému jednotlivci.

Týdeník FORUM | FOTO: FORUM 24 (FORUM 24)

Mluvíme o právech, která jsou dána existencí člověka, nikoli mocí státu, a která proto platila a platí vždy, všude a za všech okolností. Nelze je chápat jako historicky podmíněná vývojem západní civilizace ani jedné její historické epochy. Jsou to práva, která se ohlašovala rozmanitým způsobem v různých dobách a kulturách.

Historicky a kulturně podmíněné je však jejich rozpoznávání a teoretické uchopení, které bylo v židovsko-křesťanské tradici usnadněno pojetím důstojnosti člověka jako obrazu Boha – imago Dei. Podle středověkého myšlení se člověk podobá Stvořiteli především tím, že disponuje rozumem a svobodnou vůlí.

Světlo přirozeného rozumu je Božím darem a jím může každý člověk poznávat, co je dobré; vůlí se pak může rozhodnout, zda podle tohoto poznání bude jednat. Proto i sama víra je probouzena rozumem, vyžaduje však i vůli a milost, přicházející od Boha.

Mgr. Daniel Kroupa, Ph.D. je filosof a vysokoškolský pedagog, signatář Charty 77 a někdejší poslanec a senátor, přednáší na Filozofické fakultě UJEP v Ústí nad Labem

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]