Socha Svobody v New Yorku – symbol svobodného Západu FOTO: ČTK/AP/Kathy Willens
FOTO: ČTK/AP/Kathy Willens
Konzervatismus není ideologie a nemá svou epochu. Byl zde od počátku evropských dějin a projevil se v okamžiku, kdy bylo ohroženo myšlení zaměřené k pravdě, lidství se stávalo obětí „vyšších cílů“ a zavrhovány byly hodnoty, které lidství utvářejí: rozum, svoboda, láska, rodina… Konzervatismus nemá žádné učení, do kterého by jej bylo možné beze zbytku shrnout. Nemá žádnou utopickou vizi do budoucnosti ani nostalgickou představu o minulosti, protože je vírou v budoucnost. A ví, že budoucnost přináší nepředvídatelné, nečekané a nové události, které všechny lidské vize, představy a plány boří.
Konzervativec odmítá snahu odstranit „starý podlý svět“ a nahradit jej novým lepším světem; chce zlepšovat věci v reálném světě, ve kterém žije. Společenský řád pokládá za nedokonalé dílo nedokonalého člověka, které však nese ve svých zvycích, předsudcích, vírách, mravních i právních pravidlech sediment tisícileté zkušenosti lidstva. Neupíná se k „novému člověku“ a k podobným abstraktům, ale zajímá jej, jak pomoci konkrétnímu člověku v konkrétní situaci, jak napravovat nepravosti a jak zlepšovat společenské poměry.
Lidskou důstojnost staví nad kolektivní identitu, a proto člověka vnímá především v jeho jedinečnosti – nikoli jako pouhý exemplář nějaké rodiny, rodu, kmene, rasy, národa, třídy či kultury. Což ovšem neznamená, že by si nebyl vědom významu, který tato společenství mají nejen pro přežití, ale i pro zrání jednotlivce k osobnosti schopné svobodného a zároveň odpovědného jednání.
Potřeba kontinuity
K tomu, aby se člověk stal sám sebou, potřebuje druhé lidi, kteří jej přijímají a pomáhají mu vrůstat do společenství. K vědomí odpovědnosti a schopnosti svobodného jednání však musí být jimi cílevědomě veden a připravován v duchu mravní a kulturní tradice, v níž je odpovědná svoboda základní hodnotou. Novověký individualismus, zrozený z jeho redukce na biologickou podstatu, a proto zaměřený na sobecké sledování vlastních zájmů, ani kolektivismus popírající důstojnost jednotlivce nic takového nabídnout nemohou.
Fungující rodinu konzervativci považují za základní instituci z téhož důvodu, pro který ji radikální feministky odmítají: reprodukuje zvyky, postoje, zkušenosti, předsudky a předává hodnoty zděděné po předcích.
Dokud velkou část společnosti tvoří rodiny založené na láskyplných vztazích, projevujících se v každodenní vzájemné službě jejích členů, není možné prosadit žádný „nový lepší svět“ ani vytvořit „nového člověka“ podle ideologických představ. Podmínkou ovšem je, že rodinná výchova směřuje jedince ke schopnosti postarat se nejen o sebe, ale i o své blízké a o každého, kdo pomoc potřebuje.
Také místní komunita, pokud uchovává vědomí kontinuity, vztahy k přírodnímu a kulturnímu dědictví, formuje ty, kteří jsou její součástí, k vnímání vlastních kořenů a k pochopení, že člověk může a má navazovat na to, co vybudovali ti, kteří zde byli před ním, aby to mohl v lepším stavu předat těm, kdo přijdou po něm. A podobnou roli hraje regionální či národní kultura, pokud se nezvrhne v provincionalismus či nacionalismus.
Evropský národ?
Romantické pojetí, vztažené k etnickému národu, v odporu k osvícenskému racionalismu budovalo národní cítění důrazem na společný jazyk, společnou historii a sdílenou kulturní tradici, čímž přispělo k uvědomění jedinečnosti daného společenství. Avšak zároveň vytvořilo falešný dojem, že národní existence je dána tím, čím se jeden národ liší od ostatních národů a čím se nepřátelsky vymezuje vůči nim. Romantismus tak zatemnil pozitivní obsah národního života, který je v evropském kulturním okruhu národům společný a jehož výhonky sahají až k základům našeho lidství.
Vždyť všechny evropské národy sdílejí společnou tradici obsahující prvky řecko-římské, židovsko-křesťanské, katolické, protestantské, osvícenské i romantické. Proto je oprávněné mluvit o Evropanech jako o národu v kulturně-historickém smyslu, i když mluví rozličnými jazyky. A proto také je z konzervativního hlediska historicky oprávněné usilovat o politické sjednocení Evropy.
Vypjatý nacionalismus ostatně není ničím jiným než ideologií, jejíž utopickou vizí je mýtická jednota národa. Konzervatismus je však zaměřený k reálnému národnímu společenství, s jeho tradicemi i s jeho závazky k budoucnosti. Je-li takový národ začleněn do multietnického státu, podporují konzervativci setrvání v něm v případě, že poskytuje svobodné podmínky pro jeho rozvoj. Usilují o národní samostatnost pouze v případě, že takové podmínky neexistují, není naděje je získat politickým vyjednáváním a lze-li předpokládat vznik národního státu schopného čelit vnějšímu ohrožení.
Vytvoření národního státu ovšem s sebou nese obtížnou transformaci etnického národa v národ politický, v němž je každému občanu zaručena rovnost před zákonem, bez ohledu na jeho etnicitu.
Proč je konzervatismus liberální
Konzervatismus není principiálním obhájcem statu quo, jak jej klasifikují některé učebnice politologie. V totalitních či autoritářských státech stojí konzervativci v čele hnutí odporu a odboje vůči stávajícímu řádu. Výraz „revoluční konzervatismus“ není proto protimluvem. Ryzí konzervatismus obhajuje jako základní politickou hodnotu svobodu člověka, a proto se staví proti všem snahám mocensky vnutit společnosti náboženské či sekulární mravní hodnoty, včetně vlastních hodnot konzervativních.
Z téhož důvodu však oponuje ideologickým snahám zpolitizovat vše a zrušit ve společnosti rozdělení na soukromou a veřejnou sféru.
Z toho plyne i ochrana soukromí, zahrnující právo vyjadřovat názory odporující většinovému mínění, právo vychovávat děti podle vlastních náboženských a mravních zásad, zkrátka konat vše, co neohrožuje svobody druhých. Konzervatismus je v tomto smyslu oprávněné nazývat liberálním.
Právě již zmíněné konzervativní zaměření na konkrétního člověka v konkrétní situaci, na jeho důstojnost spočívající ve schopnosti svobodného a odpovědného jednání, určuje povahu politického uspořádání. Přijatelné je pouze takové, které tyto hodnoty respektuje. Prvotní úlohou státu pochopitelně je zajistit bezpečnost svých občanů, zachovat jejich svobodu a rovnoprávnost, zároveň ale vytvořit systém umožňující přijímat společná rozhodnutí a efektivně je prosazovat. Jediným známým systémem, který dokáže za určitých okolností něco takového uskutečnit, je liberální demokracie a její instituce.
Daniel Kroupa je filosof a vysokoškolský pedagog, signatář Charty 77 a někdejší poslanec a senátor, přednáší na Filozofické fakultě UJEP v Ústí nad Labem.
Tento závěrečný esej seriálu Obrana konzervatismu – proti „konzervativcům“ si můžete přečíst celý v aktuálním čísle našeho tištěného Týdeníku FORUM (14. 10. 2021).
