Zeman se ve své kanceláři sešel s Ficem a Orbánem (2024). FOTO: Kancelář exprezidenta Miloše Zemana / se souhlasem
FOTO: Kancelář exprezidenta Miloše Zemana / se souhlasem
ANALÝZA / Evropa se nachází ve víru geopolitických změn, jejichž dopad stále nedokážeme odhadnout. Léta ignorování bezpečnostních hrozeb a rizik přivedla Evropu na okraj propasti, anebo spíše do slepé uličky, z níž vede už jen jedna cesta, a to postavit se nepříteli čelem. Není totiž kam utéct nebo se schovat. V první linii přitom stojí střední Evropa, která historicky vždy tvořila nárazníkové pásmo mezi dobyvateli z Východu a západní civilizací.
I když si po staletí přejeme být pevnou součástí Západu, naše geografická poloha nás staví do pozice předsunuté obranné linie, která může být v případě extrémního tlaku nepřítele opuštěna. A toho si je agresor velmi dobře vědom. Proto neusiluje jen o prolomení této obrany vojensky, ale ve svém dlouhodobém plánování klade velký důraz na nevojenské, hybridní metody, které mají jeho průnik směrem na západ usnadnit. Narušit jednotu hraničních států, podlomit jejich odhodlání se bránit a získat je na svou stranu – to je jeho hlavní cíl. A daří se mu to velmi úspěšně.
Bezpečnost Evropy a jednota NATO
Bezpečnost a obrana demokratické Evropy je od konce druhé světové války vybudována na spojenectví se Spojenými státy americkými, které se staly hlavním garantem nového mírového řádu a zároveň klíčovou mocností, která měla svou vojenskou a ekonomickou silou odradit jakéhokoliv agresora od pokusů o jeho násilnou změnu.
Udržení míru v Evropě tak bylo od počátku úzce spjato s rolí USA jako vůdce demokratického světa a globální velmoci, která je ochotna a připravena bránit hodnoty západní civilizace a aktivně zasáhnout proti všem, kteří by stabilitu mezinárodního uspořádání chtěli narušit. Tato pozice USA jako světové mocnosti bránící stávající řád se zhroutila v roce 2008 poté, co Rusku beztrestně prošla vojenská agrese vůči Gruzii, vedoucí k rozbití gruzínského státu a odtržení Abcházie a Jižní Osetie jako Ruskem podporovaných nezávislých republik.
Již více jak 15 let jsme tak v Evropě opakovaně konfrontováni s ruským agresivním chováním, které kousek po kousku překresluje dosavadní geopolitické uspořádání, aniž by byl kdokoliv schopen tomuto jednání zabránit. Od severu na jih se totiž na východě Evropy spustila nová „železná opona“, kterou tvoří hranice Severoatlantické aliance a za níž Západ není ochoten jít. Jak pevná je však tato aliance? Poslední válečné roky jasně ukázaly, o jak křehké spojenectví se ve skutečnosti jedná, když ani otevřená agrese a válečné zločiny páchané na civilním obyvatelstvu nevedou k jednotnému přístupu k žádnému z regionálních konfliktů probíhajících v jejím sousedství, nejen na Ukrajině, ale také na Blízkém východě.
Nekonečné diskuse o tom, kdo a jaké zbraně napadené Ukrajině dodá, státy, které se od vojenských dodávek distancují zcela. Konflikt mezi Izraelem a Palestinci pak spojence štěpí ještě více. Turecko tradičně podporující hnutí Hamás, některé evropské země, které se za současné vyhrocené situace rozhodly uznat palestinskou státnost a tedy „stát“, který reálně neexistuje a nikdy ani neexistoval, a zbývající spojenci, kteří více či méně stojí na straně Izraele.
Jednota NATO je tak podrobena těžké zkoušce, a pokud by byla vystavena hrozbě přímé konfrontace s nepřítelem, narůstají vážné pochybnosti o tom, zda by tento střet ustála. Tyto obavy vzbuzuje především chování některých členských států, které prosazují své zájmy na úkor bezpečnosti ostatních členů a aliance jako celku. Zdaleka však nejde jen o jejich přístup k oběma probíhajícím válkám, ale také k takovým zásadním otázkám, jakými jsou další rozšiřování a posilování obranného paktu.
Dodatečné požadavky Turecka a Maďarska, které vedly k průtahům v ratifikačním procesu a oddálení přijetí Finska a Švédska, jsou toho jasným signálem. Ukazuje se, že největší hrozbou pro vnitřní soudržnost aliance jsou tak ambice těch států, které se od standardů pluralitní demokracie přesunuly postupně k polo-autoritářským a autoritářským formám vlády, a tím i blíže k ochotě dohodnout se s nepřátelskými diktátory.
Každá spojenecká země, která se rozhodne nastoupit podobný kurz, je tak pro NATO velkým nebezpečím, a zvláště pokud má sehrávat významnou roli při zajištění obrany aliančních hranic. V případě obrany střední Evropy a České republiky tak toto nebezpečí představuje nejen Maďarsko, ale nově také Slovensko, jehož odklon směrem k posilování autoritářských prvků vlády se všemi důsledky z toho plynoucími se stal průvodním jevem politiky prosazované jeho novou politickou reprezentací.
Střední Evropa jako nárazníkové pásmo
Rusko vždy považovalo střední Evropu za prostor, kam může mocensky expandovat a rozšiřovat svou „strategickou hloubku“. Snahy o ovlivňování vývoje v tomto regionu a rozhodování o jeho osudu tak mají v ruském myšlení dlouhou historickou tradici. Současně vedou k trvalému přesvědčení, že Rusko má právo tuto část Evropy ať už přímo či nepřímo kontrolovat, což se odráží i v jeho dnešní politice vůči středoevropským zemím.
Je totiž součástí jeho strategie k ovládnutí Ukrajiny, která počítá s tím, že nové ruské hranice musí akceptovat především sousední státy. Proto je střední Evropa již od roku 2014 cílem zesílených ruských hybridních operací, jejichž účelem je získat politickou i veřejnou podporu pro ruský postup vůči Ukrajině a prosadit vizi nového Ruska opětovně sjednocujícího rozdrobený postsovětský prostor.
Ke zpochybnění ukrajinské státnosti tak měly v uplynulých letech přispět i další sousedé, kterým bylo nabízeno rozdělení této země a přičlenění částí ukrajinského území k jejich vlastním státním celkům. K uznání Krymu za součást Ruska pak měl posloužit co největší počet pozorovatelů zejména ze středoevropských politických stran. A nejdůležitějším bodem bylo samozřejmě získání co nejširší politické podpory pro zrušení evropských sankcí uvalených na Rusko, mimo jiné i prostřednictvím prohloubení energetické závislosti zemí regionu na dodávkách jeho strategických surovin.
Úspěšnost této ruské strategie lze vyhodnotit velmi přesně. Rozdělila totiž země střední Evropy na odolné a zranitelné vůči nepřátelskému hybridnímu působení a ukázala tak ruskému režimu cestu, kudy se vydat při získávání politických spojenců.
Zatímco Polsko a baltské státy reagovaly okamžitým rozhodnutím posílit své vojenské kapacity i energetickou bezpečnost investicemi do obrany ve výši 2 % HDP a výstavbou nové energetické infrastruktury, která by je zcela zbavila závislosti na Rusku, státy z druhé poloviny regionu, totiž Česko, Slovensko a Maďarsko, zůstaly vůči ruskému vlivovému působení otevřené, jejich představitelé opakovaně volali po zrušení sankcí a energetickou závislost na Rusku nijak neřešili. Výsledkem byla extrémní zranitelnost, která se naplno projevila po plné ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022.
Zvrátit tento trend po dlouhých letech ignorování ruské hrozby je velmi obtížné a daří se v podstatě jen v České republice. Politická reprezentace v Maďarsku a na Slovensku, stejně jako velká část občanů obou států po léta vystavených ruské propagandě a dezinformacím, není ochotna Rusku vzdorovat, naopak považuje ruský postup na Ukrajině za ospravedlnitelný a za viníka konfliktu označuje Západ vedený USA, který se prý vměšuje do ruské sféry vlivu. Není tedy překvapivé, že vlády obou zemí volají po uzavření míru a odmítají další vojenskou pomoc bojující Ukrajině i rozšiřování protiruských sankcí.
Rusku se tak v posledních 10 letech podařilo ve střední Evropě vytvořit oblast, kde může prostřednictvím svého vlivu narušovat jak jednotu Evropské unie, tak NATO, a budovat nárazníkové pásmo mezi ním a zbytkem euroatlantického společenství, které Západu efektivně znemožní jakýkoliv společný postup proti jeho dalším agresivním aktivitám. Tato vize má navíc naprosto jasné kontury, které jsou opakovaně prezentovány i v ruských propagandistických médiích, aby se dostaly do širšího veřejného povědomí.
Cílem Ruska je neutralizovat co největší část střední Evropy, k čemuž mu mají posloužit pozitivní postoje politiků a veřejnosti nejen v Maďarsku a na Slovensku, ale také v Rakousku a Srbsku, kde je ruský vliv historicky rovněž velmi silný. Vzorem má být zejména Rakousko, které se jako neutrální stát staví do pozice „mostu“ mezi Východem a Západem od obnovení své suverenity v roce 1955. Ve skutečnosti však jde o zemi, kde Rusko od samého počátku uplatňuje a buduje svůj vliv, který dnes zasahuje prakticky do všech sfér rakouského veřejného života, od politiky, přes hospodářství až po bezpečnost.
Na rozdíl od Rakouska jsou však Maďarsko a Slovensko stále členy NATO, což by mohlo být zásadní překážkou. Pro Rusko je ale jejich členství naopak klíčovým esem při očekávaném budoucím střetu s aliancí, jejíž akceschopnost se opírá o nezbytnou jednotu pro aktivaci článku 5 Severoatlantické smlouvy.
Posílení obrany České republiky prioritou
Česká republika musí na vývoj ve svém nejbližším sousedství reagovat. Z hlediska národní i evropské bezpečnosti je směřování vlád v Maďarsku a na Slovensku hrozbou. Kolaborace s nepřítelem ohrožuje nejen jednotu Evropské unie a NATO, které tvoří základní pilíře české bezpečnosti, ale přímo podkopává i schopnost obrany střední Evropy proti nepřátelskému útoku ze strany Ruska, které obě země může využít jako nástupní prostor pro své další agresivní plány. Česká reakce by proto měla být rázná a zahrnovat opatření přijatá nejméně na dvou klíčových frontách.
V politické rovině je třeba začít přistupovat k vládám oběma států podobným způsobem jako k polo-autoritářským a autoritářským režimům v jiných částech světa, tedy s velkou dávkou opatrnosti a potenciální spolupráci směřovat mimo strategická odvětví spojená s oblastí bezpečnosti a obrany. Jelikož se ale nejedná o záležitost čistě bilaterální, takovýto přístup by vyžadoval koordinaci na úrovni jak Evropské unie, tak NATO. Maďarští a slovenští představitelé by totiž museli být odstřiženi od všech citlivých informací opakovaně projednávaných na těchto fórech.
V krajním případě by se tedy muselo jednat o pozastavení členství Maďarska a Slovenska zejména v NATO, což by nezbytně vedlo také k diskusím o dalším působení Turecka v jeho rámci. Politické nástroje by současné měly být doplněny o opatření směřující k podpoře občanské společnosti v daných zemích, primárně zaměřené na zajištění svobodného přístupu k nezávislým informacím a obranu demokratických práv a hodnot jako prevence proti dalšímu nežádoucímu vlivovému působení.
Situace v Maďarsku a na Slovensku by zároveň měla být pro současnou českou vládu kritickým varováním, aby nepodceňovala vlastní domácí boj s hybridními metodami vedení války, které Rusko vůči zemím střední Evropy dlouhodobě uplatňuje. Pokud tedy zvyšujeme výdaje na obranu ve vojenské oblasti, stejnou pozornost je třeba věnovat také posilování obrany v nevojenské dimenzi, především zvyšování odolnosti společnosti vůči zhoubným zahraničním vlivům, které by ve volbách mohly vynést do čela státu nepříteli nakloněné politické síly a vést k opětovnému začlenění země do ruské sféry vlivu.
Nesnadná volba a nelehké řešení
V zájmu zajištění svého přežití a stávajícího evropského uspořádání tak stojíme před fatální volbou. Zachování akceschopnosti NATO je pro naši obranu klíčové, s ruskými „trojskými koni“ uvnitř aliance to však nebude možné. Na kritický moment v podobě přímého střetu s Ruskem přitom nelze čekat. Země, které i přes schválenou Strategickou koncepci NATO označující Rusko za „nejvýznamnější a přímou hrozbu pro bezpečnost spojenců“ uplatňují politiku, která je v rozporu s bezpečnostními zájmy ostatních členů aliance, nemohou nadále zůstat její součástí.
Silná, i když menší aliance, je rozhodně lepší volbou než vratké, i když široké spojenectví států, které nesdílejí stejné hodnoty a pohled na klíčové bezpečnostní hrozby. V době neustále rostoucího mezinárodního napětí a nebezpečí vypuknutí nejen celoevropského, ale i globálního konfliktu si to nemůžeme dovolit. Představitelé Maďarska a Slovenska tak musí být postaveni před ultimátní volbu, buď s námi uvnitř aliance, což za současné situace znamená jasnou vojenskou podporu Ukrajině, nebo mimo alianci s Ruskem.
