Historik doc. PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. FOTO: Alena Spálenská / FORUM 24
FOTO: Alena Spálenská / FORUM 24
Docent Ladislav Kudrna, nový ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů, čelí vykonstruovanému a především úplně nesmyslnému útoku, sprostému a evidentně nepravdivému obvinění z plagiátorství. Celou causu jsem velmi důkladně prostudoval, protože mě až děsí, z jaké pitomosti lze dnes udělat skandál a zpochybnit nesporného odborníka, je-li jmenován do důležité vědecké funkce ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů.
Ono „plagiátorství“ ve skutečnosti spočívá v tom, že docent Kudrna v první, informativní kapitole své práce, čerpající ze starších zdrojů – říká se jí „stav současného poznání v oblasti“ – použil jinou citační normu, než se líbí kritikům. Zdroje sice zcela řádně má na konci kapitoly, ale nemá v textu číslíčka, ke kterému zdroji se citace vztahuje.
Četl jsem na aktuálně.cz, jak nového ředitele ÚSTRu Ladislava Kudrnu, významného historika a univerzitního docenta, falešně obvinili z plagiátorství. Vzhledem k tomu, že mi před lety udělal podobnou sviňárnu jeden tuzemský (už polozapomenutý) novinář, jsem na takové výpady citlivý.
Po anonymním udání ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Zdeněk Hazdra ustavil komisi – byli v ní historici Jakub Končelík, Jiří Lach a Libora Oates-Indruchová – a ti se shodli, že Kudrna v práci Bojovali a umírali v Indočíně. První vietnamská válka a Čechoslováci v cizinecké legii téměř doslovně opsal asi šest tisíc slov úvodní kapitoly. „Autor nedodržel zásady vědecké práce, v doslovném znění převzal a pod svým jménem přetiskl velmi rozsáhlé pasáže dalších autorů – buď doslovně, nebo s drobnými stylistickými úpravami,“ napsali členové řediteli Hazdrovi a vědecké radě. „U nás by takhle neprošla ani bakalářská práce. Pokud členové ÚSTR tvrdí, že nejde o plagiát, tak buď nevědí, o čem mluví, nebo to nechtějí akceptovat. Deset procent toho, co Kudrna udělal, by stačilo na vyspělé univerzitě k tomu, aby skončil,“ řekl Aktuálně.cz historik Lach, který byl do loňského roku prorektorem Univerzity Palackého v Olomouci. Realita je taková, že ona napadaná kapitola – úvodní – byla přiznanou rešerší, která mapuje stav současného poznání tématu. A na jejím konci to bylo napsáno včetně plného seznamu zdrojů, ze kterých bylo citováno. Skandál je umělý.
Kudrnova habilitační práce – ta, za kterou dostal titul docent – byla unikátní dokumentací historie více než dvou tisíc československých vojáků, již bojovali ve francouzské cizinecké legii v první vietnamské válce na přelomu 40. a 50. let. Kromě docentury kniha docentu Kudrnovi přinesla Cenu Miroslava Ivanova pro nejzdařilejší publikaci literatury faktu. A tohle ocenění se za plagiáty nedává.
Muži mého věku mívají potřebu do všeho kecat. A přeceňují svůj význam a vliv. Tak jsem – četl jsem to na aktualne.cz před spaním – ihned našel na pana docenta e-mail a napsal mu: „Vážený pane docente, píšu Vám zcela privátně, nikoliv za médium. Četl jsem o útoku na Vás. Nas**alo mě to. Jsem poměrně známý, takže kdyby vám pomohlo moje vyjádření, že Váš postup byl naprosto OK. Podle mých chabých znalostí jste zjevně korektně citoval (jen si čtenář musí přesně dohledat Vámi citovaný zdroj sám) a vaši práci to nijak nesnižuje, citace ve Vaší práci jste doložil řádným způsobem. Pokud by Vám to k něčemu bylo, tak můžete tento mail považovat za to vyjádření. Mám jistou zkušenost s publikováním v impaktu a Vaše citace je dle mne v souladu s citacemi ve vědecké literatuře. Moje ORCID – ale píšu o šnecích, ne o historii.“
ORCID je něco jako identifikační číslo vědce. Je zřejmě zavedeno, aby po planetárním vítězství lidí jako hrdinů filmu Kurvahošigutntág hned věděli, koho poslat do lágru.
Publikační normy a věda
Vědecké poznání je pyramida poznatků a každé tvrzení v ní musí být podloženo zdrojem. Zdroje, případně reference, eventuálně použitá literatura, jsou nutnou součástí každé vědecké práce i článku. Teprve pak lze práci považovat za vědecky podloženou. A musí v tom být pořádek. Takže je pro pořádek těch norem nejméně osm, ale konkrétní časopisy mají ještě své individuální zvyklosti.
Například APA 6. V Česku ve společenských vědách častější ČSN ISO 690. Ovšem to mluvím o českém písečku. Máme také – protože mnoho vědců pocítilo potřebu dát té pyramidě citací svébytný systém dle svého nejhlubšího vědeckého přesvědčení – Chicago, MLA, a další. Díky systematické snaze o systemizaci je proto v normách takový bordel, že je jediná cesta před odesláním článku prostudovat pokyny konkrétního vědeckého časopisu, jakouže to normu chtějí – a často zjistíte, že sice tu a tu, ovšem – s drobnou odchylkou.
No – a pan docent se ve své práci „dopustil“ toho, že v první kapitole, sumarizující současný stav poznání problému, uvedl zdroje, ze kterých cituje, řádně na konec kapitoly, ale nedal pod příslušné pasáže číslíčka či rovnou odkaz na citaci. Prameny měl – i s čísly stránek zdroje – až na konci kapitoly. Mohl by na konec citovaného odstavce napsat (Bobrda, 2012), případně (BOBRDA, 2012), anebo také (5) – protože studie pana Bobrdy by byla pátým citovaným zdrojem na stránce a zdroje se číslují na každé stránce zvlášť, anebo (289), když se zdroje číslují kontinuálně od začátku studie až do konce. Anebo dát zdroje na konec kapitoly – jak učinil.
A toto „závažné“ obvinění vyneslo docentu Kudrnovi obvinění z plagiátorství – byť jde zcela zjevně hloupost, kolize norem a pouze formální nedorozumění. Podobně jako bych místo Helix pomatia napsal Helix pomatia. Obojí znamená hlemýžď zahradní, ale protože je to vědecký název živočišného druhu, píše se kurzívou. Obvinění z plagiátorství za takovou „chybu“ je úplný nesmysl. Za chybu tohoto typu označit někoho za „plagiátora“ je absolutně neadekvátní, nepřijatelné, sprosté a lživé.
Nebyl jsem sám!
Pan docent ráno odpověděl, poděkoval za podporu a napsal: „Od chvíle, kdy mě takto obvinili, dostávám podpůrné e-maily od řady kolegů. Včetně těch, které osobně neznám.“ Pod podmínkou zachování anonymity mi je dá přečíst – a je v nich čistá pravda:
„Pracuji jako historik na Univerzitě***, kde se zabývám historií ***, a tak vím, jak složitá může být práce v archivech, muzeích a dalších institucích při vyhledávání relevantních informací. Vaše knihy Bojovali a umírali v Indočíně, První vietnamská válka i Legie, můj život jsem několikrát četl, mám je doma v knihovně a občas se k nim stále vracím. Přinášíte v nich naprosto unikátní a dosud neznámé informace k tématu československých legionářů, informace máte řádně odzdrojovány. Odvedl jste vynikající práci, na kterou můžete být patřičně hrdý. Obvinění z plagiátorství nerozumím, myslím, že jde o účelovou věc. Proto bych Vás chtěl těmito řádky podpořit. Velmi si Vaší kvalitní práce vážím, máte rozsáhlou publikační činnost a někteří lidé Vám jen závidí. Proto se jimi nenechte otrávit.“
„Upřímně řečeno: Prof. Jiří Lach promeškal dobrou příležitost mlčet. Pokud byla na prověření práce použita jakákoli novější verze Turnitinu (software, umělá inteligence hledající plagiáty ve vědeckých pracech, pozn. aut.) a nejde o velmi sofistikovaný nebo překladový plagiát (a Turnitin propaguje i evropské antiplagiátorské univerzitní sdružení ENAI s úzkými vazbami na renomovanou německou antiplagiátorskou platformu VroniPlag), je skutečně plagiát málo pravděpodobný. „Ruční“ nález údajných shod 6 tisíc slov, tj. cca 20 normostran u práce čítající 600 – 700 normostran, i kdyby odpovídal skutečnosti, tak by to byla pouhá mrzutost. Mrzutost, kterou je jistě na místě pisateli vytknout, ale zároveň tolerovat, abychom se mohli zabývat skutečně závažnými případy. I kdyby totiž obsahovala Kudrnova habilitační práce 2 – 3 % zplagiovaných pasáží, které neukázal Turnitin, byl by to podíl zcela zanedbatelný. Pozornost si zaslouží u univerzitní kvalifikační práce 5 % a více. O plagiátu, který by diskvalifikoval pisatele a byl by zjevným závadovým jednáním a porušením autorského zákona, lze hovořit při shodách vysoko nad 10 %.“
Proč?
Pane docente, tušíte prosím důvod toho útoku, který je zjevně vykonstruovaný a zástupný? Jde o boj o křeslo ředitele, osobní zášť z minulosti? Vždyť je to úplná pitomost, ta záminka!
„Jde o časově delší proces, který začal tím, když nám vedení zakázalo vydat Úvod ke Knize v barvě krve pod falešnou záminkou nevědeckosti. Pote, co jsem se souhlasem vedení vstoupil do mediálního prostoru, v němž jsem se ostře vymezil vůči historickému revizionismu, respektive bagatelizaci normalizace a zločinné povaze komunistického režimu, objevil se „náhle“ anonym, který upozornil na to, že jsem se měl dopustit plagiátorství v dané knize, což je pikantní, jelikož to byla první práce zabývající se Čechoslováky v Indočíně. Když 2 antiplagiátorské programy nic nenašly, začali kontrolovat věty uvozující kapitoly do problematiky, přičemž stanovisko Pracovní skupiny Vědecké rady bylo neuvěřitelně hrubé, místy až sprosté, nemající nic společného s teoretickým odhalováním plagiátů, a navíc překračující pravomoc toliko poradního orgánu ředitele, když dotyční vstoupili do pracovněprávní roviny. Dle dostupných informaci začalo vedení na kauze pracovat od zimy 2020.“
Historici Ladislava Kudrnu podporují,
odborná veřejnost ví, jaká je realita – to obvinění z plagiátorství ale zůstává na docentu Kudrnovi ležet před veřejností. Před lidmi, kteří si jinak na ÚSTR ani nevzpomenou, a teď díky tomu vyfantazírovanému plagiátorství už jim sepne v hlavě: „Kudrna z ÚSTRu? Ten, co opsal tu habilitaci?“ Tohle prostě nenávistná a zlá lež, špinavý drb, umí. Proto soudím, že by se měli všichni tři „komisaři“ docentu Kudrnovi veřejně omluvit.
