Na tchajwanském souostroví Matsu, které se nachází zhruba deset kilometrů od pevninské Číny, diskuzím kraluje jedno velmi ožehavé téma. Pokud se Čína pokusí zmocnit Tchaj-wanu silou, nebude mít tato frontová linie možnost efektivní obrany proti zdánlivě nekonečnému přívalu nepřátelských vojsk. Informovala o tom agentura Reuters.

Když roku 1949 Čínská republika prohrála na pevnině občanskou válku, bylo její vedení spolu s vlnou uprchlíků nuceno stáhnout se na ostrov Tchaj-wan. Zde i přes původní snahy Západu až do devadesátých let vládl krajně pravicový totalitní režim, ten se však ke konci osmdesátek začal čím dál víc přiklánět k demokratickým hodnotám. Což je však v přímém rozporu s politikou pevninské Číny. Ta vnímá Tchaj-wan pouze jako svou vzbouřenou kolonii, kterou je nutné opět přivést na tu „správnou cestu“. Již tak dlouhodobě vyostřenou situaci nezlepšila návštěva předsedkyně Sněmovny reprezentantů Spojených států Nancy Pelosiové, která zde projednávala obchodní zájmy mezi Tchaj-wanem a Spojenými státy.

Tchajwanská armáda pečlivě sleduje veškeré čínské kroky, které by mohly vést k otevřenému konfliktu. Na okamžitou reakci je tudíž připraveno letectvo i loďstvo. To ovšem obyvatele skalnatého souostroví Matsu příliš neuklidňuje. Během studené války se totiž jednalo o častý cíl čínských bombardérů, na což místní dosud nezapomněli. Takže zatímco zbytek ostrovního státu zůstává k invazi značně skeptický, obyvatelé ostrůvků, jež se nacházejí přímo v přední linii potenciálních bojů, útok tak nereálně nevidí. „Necítím se nijak zvlášť bezpečně. Koneckonců tento ostrov by byl přední linií bojiště,“ řekla Dora Liu, 27 let, z ostrova Dongyin, nejsevernějšího území, které Tchaj-wan kontroluje a který je domovem hlavní vojenské základny. „Malý ostrov, jako je ten náš, by mohl být za chvíli dobyt,“ řekla. „Kdyby byla válka, nebylo by se kam schovat. Bez ohledu na to, kolik tunelů máme, pokud by nás opravdu obsadili, nemělo by smysl tunely mít.“