Aktuálně veřejnost zaznamenala, že Uhelná komise naplánovala konec uhelných elektráren na rok 2039. Je to podle mne špatně, pozdě, protože ekosystém kolabuje již nyní. A za dvacet let bude v háji. Měli bychom s uhelnou energetikou skončit maximálně do deseti let. Stejně špatné jsou ale představy ochranářů.

Bez jádra, které ochranáři zavrhují, jsou jejich sny o čisté energetice čirou fantazií. Když se ale podíváme na důvody odchodů ochranářů z komise, najednou v plné nahotě vidíme tragédii, která postihla celý koncept šetrné civilizace a pokročilých čistých technologií. Zdrcující většina dnešních „ochranářů“ jsou totiž levicoví aktivisté, kteří nemají o přírodě a přírodních vědách ani páru, a téma ochrany ekosystému si ukradli, protože oslovuje mladé. Tím úspěšně zkompromitovali myšlenky šetrné civilizace u široké veřejnosti. Ale nejsou prvními, kdo téma respektu k  přírodě politicky zneužil. Proto jako motto tohoto článku uvedu jeden citát, se kterým plně souhlasím. Na konci článku prozradím, kdo je autorem: „Člověk, který se snaží bojovat proti železné logice přírody, odporuje zásadám, jimž vděčí za svůj život. Bojem proti přírodě přivodí svou zkázu.“

Když tento týden Uhelná komise dospěla k závěru, že by se špinavá energetika měla udržovat až do roku 2039, zástupci ochranářů demonstrativně z toho poradního orgánu odešli. Citujme z jejich komuniké. Jiří Koželouh z Hnutí DUHA, který v Uhelné komisi zastupoval asociaci ekologických organizací Zelený kruh, mimo jiného řekl: „Samozřejmě budu dál já i Hnutí DUHA usilovat o rychlý a spravedlivý odklon od uhlí.“ Lukáš Hrábek, tiskový mluvčí Greenpeace, mimo jiné říká: „Uhelná komise mohla sehrát fundamentální roli v naplánování spravedlivé transformace uhelných regionů.“  Jako člověk, který pěstuje biologické koníčky padesát let, prohlašuji, že nic jako spravedlivá saze neexistuje. Naši ochranáři nevyjadřují potřeby ochrany přírody, ale vznášejí pod předstíráním boje za záchranu klimatu levicové až ultralevicové celospolečenské požadavky. A to přesto, že každý, kdo se sebeméně zajímal o přírodu, ví, že je pravicová až do morku kostí. A že neexistuje pravicovější mechanismus, než je evoluce a přírodní výběr. Proč jsou tedy ochranáři vlevo?

Abych nekřivdil všem!

Existuje samozřejmě řada odborníků, kteří vystupují ve prospěch udržitelné civilizace, kteří jsou mimořádně kompetentní v přírodních vědách a kteří své poznatky dokonce i usilovně popularizují. Namátkou Radim Tolasz či Václav Cílek. Tyto specialisty ale široká veřejnost nezná, aktivisté jejich práce neznají tuplem, a i když je třeba dr. Cílek mimořádně respektovaný a čtený, tak nikdy nebude schopen získat popularitu mas. Jeho myšlenky jsou totiž příliš složité. Existují i aktivisté, kteří o přírodě něco vědí, a jejich apely na čistou energetiku jsou racionální. Je to třeba Greta Thurnberg, která zcela otevřeně počítá s využitím jaderné energie. A na ní navázané demonstrace – stávky středoškoláků proti ničení klimatického systému planety  – jsou také racionální. Nemají řešení, to šestnáctiletí nemohou mít, ale křičí: JE ZLE, DĚLEJME NĚCO. A ono opravdu v ekosystému planety zle je – a když nic neuděláme, bude mnohem hůře.

Ale na té myšlence (a i na těch gymnasistech) se přiživují v celosvětovém měřítku možná stovky levicových a ultralevicových partiček polovzdělanců, kteří vědí o přírodě úplný exkrement, ale jsou uvědomělí. Takže – těm říkám „ochranáři“, lidem jako Greta, Václav Cílek či Radim Tolacz říkám „lidé s kompetentním vztahem k přírodě“. Proč jsou slyšet ochranáři, a ne kompetentní odborníci se vztahem k přírodě a aktivisté, kteří navazují na myšlenky těch odborníků? Proč je místo toho pro širokou veřejnost nejviditelnějším zástupcem ochranářů hnutí Excinction Rebelion, které proti uhelným elektrárnám bojuje zablokováním stovek řidičů, co nemají s uhelnými elektrárnami vůbec nic společného, na pražské magistrále?

Prokletí od samého počátku

Myšlenky environmentalismu přinesla sedmdesátá léta. Byla to doba, kdy lidstvo začalo poprvé zaznamenávat nezanedbatelné poškození přírody lidskou činností, a navíc to byla doba, kdy se ve světě začaly objevovat postmateriální hodnoty. A k nim ekologická zodpovědnost samozřejmě patří. První jasně „ochranářsky“ vyhraněné subjekty začaly působit v Tasmánii a Austrálii a věnovaly se skutečně environmentalistickým problémům – začaly vzpourou proti kácení původních tasmánských lesů. V této době vzniká environmentalistické hnutí i v Anglii, a postihne ho neštěstí, ze kterého se environmentalisté dosud nevyhrabali. K ochranářům se totiž přidala řada bývalých účastníků levicových studentských bouří, které se koncem šedesátých let prohnaly Evropou.

U nás považuji za první masivní vstup tématu na scénu vydání knihy Ekologie od Petra Farba. Dostal jsem ji k Vánocům v roce, kdy vyšla – 1977. Bylo mi dvanáct. Takže i v Česku jsou myšlenky šetrné civilizace oficiálně přítomny již skoro padesát let. Ale zcela jistě nebyly levicové. Jejich projevy v realitě, včetně opravdu nepolitického hnutí Brontosaurus, považovali vládnoucí komunisté (levice) za ne snad disidentské a opoziční, ale za ohrožující, a za socialismu neměli lidé se vztahem k přírodě na růžích ustláno. Vládnoucí levice totiž své úspěchy demonstrovala plakáty s kouřícími komíny fabrik, tak jakápak příroda, soudruzi! Sloužíte snad imperialistům?

Dnes je situace úplně opačná. Většina ochranářských stran, organizací a spolků jsou levice až ultralevice. Uvedu několik příkladů.  Zelený kruh: „Soustředíme se na témata ochrany přírody a životního prostředí, avšak zajímáme se i o ekonomické a sociální přesahy.“ Greenpeace: „Společně můžeme zastavit devastaci naší planety, přimět korporace a vlády k zodpovědnosti a vytvořit spravedlivou a udržitelnou budoucnost pro nás i další generace.“  Dnešní strana Zelených: „Druhý pilíř naší politiky je sociální. Naším cílem je solidární stát, který všem poskytuje přístup ke spravedlnosti, základním jistotám a kvalitním veřejným službám“.

Ano, je pravda, že v solidárním státě garantujícím základní jistoty bývají lidé zelení – hlady. Jako v severní Koreji. Ale požadavky na solidární stát jsou jedna věc, požadavky na šetrnou civilizaci druhá. A vázat ochranu ekosystému na politické požadavky je záruka, jak ty požadavky šetrné civilizace znemožnit. A to jsou naši Zelení – jako strana – jedněmi z nejméně levicových Zelených na světě, jde o zelené liberály.

Mezi liberální Zelené patří zelené strany jen v USA, Británii a ČR. Ale povšechná levicovost ochranářů se projevila i na dějinách českých Zelených. Opakovaně v historii strany docházelo k vnitrostranickým vzpourám a rozštěpení partaje, neboť se občas odtrhává levicovější část zelených straníků, že se jim zdá politika strany Zelených málo levicová. Nejdále doprava (přesněji do politického středu) a na viditelnou pozici, do Poslanecké sněmovny, se Zelení dostali za Martina Bursíka. Po vstupu Zelených do pravicové koalice pod jeho vedením (ve světě se takovým říká modrozelená koalice) se rozhořel vnitrostranický spor, vznikala levicová křídla, a strana Zelených se nezadržitelně posunula doleva. Poslední viditelnější politik této strany byl Matěj Stropnický, což je až prototyp městského člověka. Nyní je strana hodně v ústraní, a za nejviditelnějšího reprezentanta ochranářů je bohužel nutné považovat ultralevé Excinction Rebelion, s plnou podporou squatu Klinika.

Rudost je Zeleným vlastní již čtyřicet let. Desatero klíčových hodnot zelené politiky bylo poprvé formulováno v roce 1984. Je to v podstatě trochu rozšířený původní program Zelených v západním Německu ze sedmdesátých let. Patří tam „sociální spravedlnost, účastnická demokracie, nenásilí, decentralizace, komunitně orientovaná ekonomika, postpatriarchální hodnoty, respekt k odlišnosti“, a pouze tři témata, která nějak souvisí s přírodou. Měli „čtyři pilíře zelené politiky.“  Sahaly do čtyř oblastí: mírového hnutí, hnutí za občanská práva, hnutí za ochranu přírody, a dělnického hnutí.  K cílům patřilo ekologické myšlení, sociální spravedlnost, účastnická demokracie a nenásilí. Takže 75 procent programu se nijak netýkalo přírody. Myšlenky šetrné civilizace si uzmula levice a ultralevice, která má představu o přírodě z návštěv Riegerových sadů a chovu křečka v dětství.

Biomasa je věčná, příroda je pravicová

Paní Kateřina Jacques se asi už nikdy nezbaví svého přídomku Biomasa – a příběh, který jí tu přezdívku vynesl, je truchlivý a poučný. Zcela jasně demonstruje, jak jsou Zelení naprosto odtrženi od poznatků přírodních věd a jak se ochrana ekosystému stala jen lákadlem pro voliče. Paní Kateřina Jacques, zelená politička, propagovala spalování biomasy. Spalování odpadní, zbytkové biomasy je samozřejmě cesta k malovýrobě energie. I když ne úplně optimální. Cílené pěstování biomasy pro energetiku, pro spalování, je ale z hlediska ochrany klimatu úplný nesmysl. Ono je totiž úplně jedno, jestli CO2, jehož zvyšující se koncentrace v ovzduší jsou klíčové pro oteplování, vznikne při spalování zuhelnatělého dřeva (uhlí) či nezuhelnatěného dřeva (biomasa). Když byla paní Kateřina Jacques povídat o té biomase v televizi, tak nejenže nevěděla, že při jejím spalování vzniká CO2, a tudíž pěstování biomasy není řešením špinavé energetiky. Paní poslankyně dokonce nevěděla ani to, co slovo biomasa znamená. Přestože byla za její propagaci zvolena do sněmovny. A tak jí ta přezdívka zůstala. Ukazuje totiž až učebnicově pokrytectví zelených politiků.

Sama příroda je totiž nejpravicovější systém planety. V evoluci platí heslo Borgů ze StarTracku: Slabí zhynou! Příroda nezná dotace ani regulace. V přírodním výběru vítězí nejsilnější a nejproduktivnější. Evoluce, díky které vznikla jak paní Kateřina Jacques a její spolustraníci, tak celý zbytek ekosystému planety, je nejtvrdší představitelný kapitalismus. Základním motorem evoluce je sobecký gen – a jedno z hesel (nezelené) levice bylo před pár lety „lidskost proti sobectví“. Zelení sice tvrdí, že chtějí chránit přírodu – ale zjevně ani v nejmenším netuší, co příroda je a jak funguje. Proto je myslím dobře, že zástupci ochranářů z Uhelné komise odešli. Ale hlas lidí, kteří mají přírodovědné kompetence, by v ní rozhodně neměl chybět.  Takže prosím vládu, aby uprázdněná křesla svého poradního orgánu – Uhelné komise – zaplnila akademiky, docenty a profesory  přírodovědeckých fakult a  experty Hydrometeorologického ústavu. Zelení politici totiž jsou především levicoví politici, co nic nevědí o přírodě, a téma šetrné civilizaci si přisvojili jako výtah ke korytům.

Zelený sex

Server zelenadomacnost.com: „Kondomy značky Fair squared jsou vyrobené z přírodního latexu bez použití spermicidních složek a jsou tak šetrné k vám i k přírodě. Jejich výroba probíhá v Německu za dodržení všech norem a navíc má i certifikaci Fair trade a FSC. Jediným rozdílem mezi těmito a konvenčními kondomy je tak to, jaký má jejich výroba dopad na životy lidí a planety.“

„Ochranářské“ aktivity „ochranářů“ totiž dnes nejlépe vystihuje výše citovaná reklama na ekogumy. Ochranářství se stalo módní pózou městských lidí, kteří svoji ekologickou uvědomělost prokazují pitím koktejlů slaměnými brčky dováženými letecky z Číny a souložením s ekoprezervativem. S šetrnou civilizací nemají dnešní zelení politici ani málo společného, jen si ji pro reklamu přisvojili. Ale nebyli první. Myšlenky respektu ke krajině, ochrany krajiny a akceptování přírodních zákonů poprvé do svých proklamací zapojila, už ve dvacátých a třicátých letech minulého století, ultrapravice. Nacismus v Německu přivedla k moci řada faktorů. Totální zbídačení národa jako výsledek poválečných reparací a velké hospodářské krize. Naprostý chaos a násilí v ulicích. A tichá finanční i vlivová podpora tehdejších oligarchů – majitelů koncernů. Tedy nejsilnějších exponentů reálné, nejen politicky proklamované pravice. Komunistickým slovníkem – imperialisté. Z toho vznikl režim, který byl naprosto nelidský, zrůdný a zločinný, ale který v podstatě jako první začal – slovně – chápat člověka jako součást globálního ekosystému, a který se – zase jen verbálně – hlásil k Darwinovi.

Obyvatelům německy mluvícího Rakouska říkají Prusové a další německy mluvící germánská, severoněmecká etnika velmi dlouhým a kostrbatým slovem. Znamená – trochu vulgárněji – „ti, kteří kálejí do roklí“. Když rakouský mladík, co nebyl schopen dostudovat ani střední výtvarnou školu, jménem Adolf Hitler slyšel o Nietzschem zavedeném termínu nadčlověk, nepochopil, že nadčlověkem se stává ten, který se přestane chovat jako malá lidská svině. Tento nevysoký brunet s kulatou hlavou si nadčlověka představoval tak, jak vždycky chtěl sám vypadat – jako vysokého urostlého blonďáka s protáhlou nordickou lebkou. A přírodní výběr pochopil – protože byl, podobně jako jeho blízký spolupracovník a předválečný chovatel drůbeže Himmler, úplně blbej – tak, že se ti nejúspěšnější, Židé, pošlou do plynu. Ale koncept, prohlášení, dle kterého Hitlerův režim chtěl stavět dálnice a budovat města, měl plný respekt k přírodě. V realitě však zůstává nejvýmluvnějším dílem nacistického „citu ke krajině“ Hitlerův milovaný zámek Neuschwanstein. V něm ukrýval nakradená umělecká díla z celé Evropy, jej maloval na svých upatlaných obrazech. Neuschwanstein je nejkýčovitější stavba planety, a „respekt ke krajině“ má ta pouťová budova stejný jako jaderný výbuch.

Bohužel se po válce tématu šetrné civilizace pořádně neujala žádná strana na pravé či středové části spektra, a tak toto především pro mladé atraktivní téma shrábla bez jakéhokoliv vztahu k přírodě a znalosti přírodních věd mladá levice jako líbivé pozlátko svých socialistických snů.  Tím bohužel pro širokou veřejnost ochranáři vytvořili rovnítko mezi ochranou klimatu a Karlem Marxem, a zásadně tím pro většinu lidí snížili autoritu myšlenek šetrné civilizace. Ale nejsou první. Autorem citátu na počátku tohoto článku z knihy Mein Kampf je Adolf Hitler.