Promenáda v Riegerových sadech v Praze (Bohumil Kubišta, olejomalba, 1908) FOTO: Wikimedia Commons (volné dílo)
FOTO: Wikimedia Commons (volné dílo)
ESEJ / Když slyším „Modlitbu pro Martu“, mám nutkání si kleknout. Ne před ikonou, ne před vlajkou, ale před hlasem, který v sobě nese něco, co se nedá úplně vysvětlit. Poprvé, když jsem tu píseň slyšel celou, měl jsem pocit, že mluví přímo ke mně, cizinci, který se sem přistěhoval. „Ať mír dál zůstává s touto krajinou…“ – byla to najednou i moje krajina. Ne proto, že bych si ji zasloužil, ale proto, že mě přijala. Od té doby mám pocit, že Martě Kubišové dlužím tichý osobní slib: aspoň nebrat tuhle zemi jako samozřejmost. To jí věnuji tento esej.
Když jsem v roce 1999 přijel do Prahy, nepřijel jsem proto, že bych tušil, co mě čeká. Člověk většinou netuší nic. Přestěhoval jsem se za svým přítelem, Čechem, a ocitl se v bytě na Žižkově, jehož okno mířilo přímo do zdi. Ta zeď byla blíž než jakýkoli horizont, který jsem si kdy představoval. Měla v sobě praskliny, paměť, mokré fleky a tichou důstojnost věci, která se nesnaží být ničím jiným, než čím je. Když jsem ráno rozhrnul závěsy, dýchla na mě obyčejnost, která se později ukázala být léčivější než všechny velké výhledy, jež jsem si kdysi přál.
V kuchyni byla zima, ale byla tam snaha. Seděli jsme u stolu, partner po mně chtěl vyslovit zvuk, který připomínal spíš cvičení pro hady než pro lidi. „Řekni šest,“ povídal. Můj pokus zněl jako nádech člověka, který se začal topit ještě předtím, než se potopil. Partner se smál jemně, nikoli posměšně. „To přijde,“ řekl. A já tehdy pochopil, že čeština je jazyk, který se nevyžaduje; čeština se dá osvojit, když člověk přestane mít potřebu na ni útočit.
Žižkov byl tehdy svět s vlastní gravitací. Tramvaje jezdily jako podráždění příbuzní, kteří přijdou na návštěvu neohlášeni. Hospody voněly smaženou cibulí a rezignací. Na rohu se často opíral o lampu muž, který vypadal, že se opírá už třicet let bez přestávky. Jednou mi řekl: „Člověk stárne jen tehdy, když nemá proč jít dál.“ A pak se potácel k přechodu s výrazem člověka, který sice nemá kam jít, ale stejně tam jde.
Na Senovážném náměstí prodávala květiny paní, která si povídala s růžemi tak, jako by byly jejími dcerami. Jednou jí jedna růže spadla na zem, ona ji zvedla a řekla: „Každý máme svoje dny.“ Nikdo jiný to neslyšel, ale mně to přišlo až nebezpečně přesné. V trafice jsem potkával muže s novinami, které držel jako relikvii. Řekl mi: „Noviny nejsou na čtení. Noviny jsou na přemýšlení, že svět by mohl být jiný.“ Někdy si myslím, že nevěděl, kde je, ale věděl přesně, o čem mluví.
V pekařství mi paní prodávala housky s pohledem, který naznačoval, že ví o životě víc, než by člověk čekal od někoho, kdo vstává ve čtyři ráno. „Vy se snažíte,“ řekla. „A tady se to pozná.“ Dodnes nevím, co přesně poznala, ale bral jsem to jako malý přijatý občanský průkaz. Později jsem zjistil, že v téhle zemi mám nejen jeden, ale celou řadu životů. V Česku jsem jich prožil tolik, kolik by jinde stačilo na menší rodinnou kroniku.
Pracoval jsem ve směnárně, jako barman v gay klubu, pokladní v supermarketu, pokladní v bance, manažer hotelu v horách kousek od Ostravy, šéfredaktor zpravodajského webu, prodavač v luxusním obchodě se sýrem, redaktor Českého rozhlasu. A v jedněch ruských emigrantských novinách jsem se dokonce podepisoval jako psycholožka a sexuoložka Róza Sarkisjan. Vymýšlel jsem otázky i odpovědi. „Zamilovala jsem se do delfína, co mám dělat?“ ptala se čtenářka, kterou jsem si sám vymyslel. „Můj přítel tvrdí, že je korejský dirigent, ale ve skutečnosti je to Vietnamec z večerky. Mám se s ním rozejít?“ Odpovídal jsem jí co nejzodpovědněji. Můj přítel mi říkal, že jsem jako Jaroslav Hašek.
Jednou jsem měl účet v české pobočce ruské banky. Sberbank. Když Rusko obsadilo ukrajinský Krym, něco ve mně se vzpříčilo. Druhý den jsem šel svůj účet zrušit. U přepážky se mě paní zeptala: „A proč ho rušíte?“ Chvíli jsem hledal slova. „Protože Putin včera obsadil Krym. A já asi nechci mít peníze v ruské bance.“ Nepřipadal jsem si ani statečný, ani chytrý. Jen jsem měl pocit, že občas musí člověk udělat krok, za který se pak nebude stydět, až si pustí zprávy. Čeští známí mi říkali, že to přeháním. Možná ano. Ale i přehánění může být někdy forma sebeobrany.
V gay klubu, kde jsem pracoval jako barman, jsem jednou byl svědkem zvláštní pomsty dějin. Starší Čech se tam rozhodl potrestat historii osobně. „Tady máš, děvko, za osmašedesátej!“ křičel na dvacetiletého kluka z Ruska, který dnes sedí v kabinetu fakulty žurnalistiky jednoho ruského města a učí studenty, jak správně milovat Putina. Byla v tom absurdita, která by se asi nikam nevešla – ani do učebnice dějepisu, ani do programu divadla. Přesto se stala.
Hotel v horách nedaleko Ostravy byl kapitola sám pro sebe. Na recepci tam pracoval Miloš. Nejdřív byl přesvědčeným katolíkem, potom pornohercem, až nakonec skončil tady, na recepci, s papouškem, který vypadal moudřeji než my všichni dohromady. Miloš z budovy hotelu nikdy nevycházel. Měl jsem pocit, že si našel svou poslední hranici a rozhodl se ji nepřekročit. Někdy je útěk do klidu to nejodvážnější, co člověk udělá.
Jednou jsem dělal rozhovor s ruským velvyslancem v Praze. Bylo horko, seděli jsme v jeho kanceláři, on rozepnul košili a zpod látky vykoukla šedivá, zpocená hruď. Nalil mi vodku, aniž by se zeptal, jestli ji chci. Mluvil o tom, jak zaměstnanci ambasády z vlastenectví pěstují v zahradě ředkvičky, mrkev, cibuli a petržel, a že si brzy pořídí krávu, aby měli vlastní čerstvé mléko. Když jsem z kanceláře odcházel a snažil se tvářit střízlivěji, než jsem se cítil, přišel za mnou první tajemník a tiše mi řekl: „O té krávě radši nepište.“ V tu chvíli mi došlo, že někde za zdí sedí někdo, kdo poslouchá vlastního velvyslance v přímém přenosu. A že vlastně není tak těžké pochopit, proč se někteří lidé chtějí ze světa, který takhle funguje, prostě odpojit.
Uklízečka na hlavním nádraží měla koště, které pamatuje jinou republiku. Jednou se u mě zastavila a řekla: „Vy nejste místní. To vidím. Ale jste tady správně.“ A pokračovala v zametání, jako by tím psala dopis, který nikdy neodešle, ale přesto má adresáta. V kavárně na Husitské sedával bezdomovec, který si vždy objednal jen teplou vodu. Když mu ji číšník jednou bez řečí dolil, ten muž řekl: „Tohle mě drží. Ne voda. To, že mě někdo vidí.“ Byla to možná nejstručnější definice lidské důstojnosti, jakou jsem kdy slyšel.
V tramvaji jsem jednou potkal starou paní. Seděla vedle mě a držela tašku plnou mandarinek. „Nesu je vnučce,“ řekla. „Je nemocná. Ale aspoň mám komu něco nést. To je štěstí.“ A já si uvědomil, že štěstí má někdy podobu plastové tašky s ovocem. Na rohu jedné ulice jsem viděl ztraceného psa. Běhal zmateně, dokud nepřiběhl chlapec a neřekl: „Ty jsi mě našel dřív než já tebe.“ Byl jsem rád, že to tak dopadlo – už proto, že ne všechny příběhy mají v tomhle světě zaručený dobrý konec. Lékárnice v rohové lékárně mi jednou podala léky a řekla: „Nejhorší je začít se bát vlastního dne.“ V jejím hlase bylo něco, co znělo jako souhrn dlouhých let za pultem i v životě.
A mezi tím vším bylo divadlo. Divadlo Na Zábradlí, kde jsem viděl několik inscenací, které mi připadaly jako otevřená rána, jež se nechce hojit falešnou náplastí. Lébl uměl vytvořit scénu, která se třásla, ale nespadla. A pak další režiséři: Havelka a jeho „Dechovka“, Mikulášek a „Zlatá šedesátá“, Loužný a „Dějiny násilí“. Všechny tyto inscenace mě učily, že divadlo není útěk z reality, ale způsob, jak se na ni dívat tak dlouho, dokud se člověk neodváží přiznat si pravdu. Lepší divadlo, než jaké jsem viděl v Česku, jsem nepoznal. A říkám to bez nároku na objektivitu, jen s vděčností.
V metru jsem jednou slyšel houslistu. Hrál tak, jako by hledal nit, která drží svět pohromadě. Když jsem mu vhodil mince, řekl jen: „Děkuju. Hraju pro ty, kteří ještě slyší.“ Přemýšlel jsem, jestli jsem mezi nimi, nebo jestli jsem mu právě zaplatil za snahu mě tam udržet. Jednou jsem potkal ženu s kufrem, která si na lavičce povídala sama se sebou. „Jsem tady,“ říkala. „A to je dnes všechno.“ A to všechno někdy opravdu stačí.
V cukrárně jsem viděl prodavačku, která dávala dětem o jeden bonbon víc, než měla. „Ať mají náskok,“ říkala. Nevím, jestli mluvila o cukru, nebo o dětství. V tramvaji seděla studentka architektury a kreslila město do sešitu. Když vystupovala, řekla: „Praha má křivosti, které se snaží být rovné.“ Měla pravdu, a nejen o Praze. Jednou jsem pomáhal starému muži nastoupit do tramvaje. Podíval se na mě a řekl: „Nejdůležitější věci se dějí, když se nikdo nedívá.“ Dodnes nevím, jestli tím myslel tu tramvaj, nebo náš život.
Na lavičce u Riegrových sadů seděla dívka a četla dopis. Usmála se a řekla nahlas: „Ještě tomu věřím.“ To bylo všechno. A přesto to mělo váhu. A někde mezi tím vším jsou Vánoce a kapr. Hlavní chod svátku, o kterém mi většina Čechů říká, že je to „hnus“. Když odpovědí, že ho vlastně nemají rádi, zeptám se: „Tak proč ho jíte?“ „Protože je to tradice,“ řeknou. V tu chvíli mám pocit, že Kafka nemusel nic psát. Stačilo by mu jednou strávit Štědrý den v české rodině.
A nakonec soused, který mi kdysi řekl, že působím klidně. Nevěděl, co se odehrává uvnitř. Ale možná měl pravdu v té jediné větě: člověk může působit klidně, protože se naučil unést vlastní neklid. Tahle země mě to do jisté míry naučila. A tak jsem si uvědomil, že Česko mě změnilo ne okázalostí, ale trpělivostí. Ne rychlostí, ale účastí. Ne sliby, ale tím, že tu přede mnou někdo žil, zpíval, psal, hrál divadlo, smál se, vzdoroval a jedl kapra, kterého neměl rád.
A že přístav není místo, které člověku slíbí, že už nikdy nebude bouře. Přístav jen dá prostor, aby člověk mohl bouři přečkat. Česko není triumf ani odměna. Je to přístav. A mně se v něm – navzdory všemu, odkud jsem přišel – podařilo zůstat člověkem, kterého lze snášet.
Kirill Ščelkov, nar. 1974, je Rus, absolvent Fakulty žurnalistiky Moskevské státní Lomonosovovy univerzity. V České republice žije od roku 1999, píše pro antiputinovská a ukrajinská média. Pražskými Rusy podporujícími válku Ruska proti Ukrajině bývá označován jako „známý rusofob a čechomil.“
