Uprchlíci na železničním nádraží v západoukrajinském Lvově (3. 3. 2022) FOTO: ČTK/AP/Bernat Armangue
FOTO: ČTK/AP/Bernat Armangue
Západoukrajinský Lvov byl v sovětské a ruské historiografii vždy vnímán jako „základna nacionalistů“ a „doupě banderovců“. Do jisté míry právem – západní Ukrajina se za druhé světové války stala územím, kde operovalo ukrajinské nacionalistické hnutí a trval boj o ukrajinskou státní suverenitu. V aktuální válce však Lvov alespoň prozatím hraje jinou roli. Zatímco ruský agresor postupuje z východu, Lvov se stal nadějným týlem ukrajinských obránců.
Lvov vždycky patřil mezi náboženská centra Ukrajiny. I dnes jsou zde chrámy plné lidí. Kostel sv. Petra a Pavla v centru města si v minulém století zažil těžké časy. Barokní stavba, které se lidově říká jednoduše „kostel jezuitů“, byla uzavřena během sovětského období a sloužila jako skladiště knih. Znovu byla otevřena a zrestaurována před několika lety. V průběhu posledního týdne je tady většinou plno lidí.
A také kázání kněží mají nyní zvláštní nádech: „Tento čtvrtek celá naše země na sobě opět pocítila sílu agrese, sílu zla. Toto zlo trvá již osmým rokem. V těchto dnech je každý z nás ochoten konat podle svého svědomí, konat dobro. Každý z nás tak či onak podporuje naše zbrojené síly. Pomáhá těm, kteří se ocitli v nouzi kvůli zlu. My jsme vskutku národem, který toho v dějinách hodně vytrpěl. Viděl bídu, zlo a zkázu. Ale vždy překonal překážky. Musíme se modlit, ale i konat. Bůh nám dá sílu pro naše vítězství…“
V této době a v tomto kostele taková slova znějí celkem přirozeně. Barokní chrám totiž už několik let slouží i jako vojenský kostel, právě tady se po dobu trvající války konají pohřební bohoslužby za padlé vojáky. Dokonce i katakomby jezuitského kostela jsou dnes používány jako největší protiletecký kryt ve městě.
Napětí ve městě je citelné. Kamarádka mi napsala, že máme nebývalou výhodu oproti jiným oblastem naší země – máme čas se připravit. Je vidět, jak se město proměňuje v nedobytnou pevnost. Lvov se opravdu připravuje na možný příchod Rusů – klíčové administrativní budovy města jsou opevněny betonovými bloky a pytli s pískem. Po celém městě korzují desítky vojenských hlídek se samopaly a také platí zákaz nočního vycházení. Každé auto je kontrolováno i při příjezdu do města. Platí též zákaz prodeje jakéhokoliv alkoholu – v zemi je vyhlášen válečný stav a je přece nezbytné být vždy připraven k jakýmkoli nepředvídaným událostem.
Když mluví zbraně, mlčí múzy
Ještě na konci února proběhla v útulném divadle Lesja Kurbase v centru Lvova premiéra hry Pasti rozumu podle díla Anthonyho Horowitze. Toto divadlo patří mezi nejlepší na Ukrajině. Dnes jsou však na jeho scéně lehátka a spacáky. V sále spí děti a matky. Uprostřed jeviště stojí dvě obrazovky a děcka se dívají na komedie s Jimem Carreym. Matky připravují něco k snědku. Dobrovolníci ve druhém patře třídí potraviny a věci na spaní, které neustále přinášejí místní občané. Nově příchozí potřebují všechno: čaj, olej, konzervy, pohanku, pečivo. Část divadelníci odvezou do Charkova a Kyjeva, měst, která jsou neustále ostřelována balistickými raketami a kde lidé čekají na pomoc v podzemí. I podzemí tohoto lvovského divadla nyní slouží jako protiletecký kryt.
„Vím, že je to už banální, ale stále se mi nechce věřit, že se to opravdu děje. V pět hodin ráno 24. února mi začal zvonit mobil, začalo bombardování v různých městech. Pár hodin to byl naprostý šok. Hned ráno jsme měli schůzku v divadle a snažili jsme se pochopit, co můžeme dělat, čím můžeme být užiteční. Už ten den jsme viděli ve městě první vlnu uprchlíků.
Rozhodli jsme se, že tady uděláme místo pro prchající lidi. Napsali jsme pár příspěvku na facebook a jen jsme žasli – do pár hodin nám místní donesli všechno – jídlo, pití, polštáře… Ta solidarita je obrovská,“ vypráví Natalia Rybka-Parchomenko, herečka Kurbasova divadla.
„Víš, válka v roce 2014 Ukrajinu hodně stmelila, ale to, co se děje teď, jak vidím vděčnost na jedné straně a solidaritu na straně druhé… Všichni teď vědí, že jsme jednotný národ, nikomu už nic vysvětlovat nemusíš. Všichni vědí, kdo je nepřítel,“ přidává se herec Andrij Vodičev. Andrij mě pak doprovází ke dveřím: „Víš, já tuto větu nemám moc rád, ale to je právě ten případ, kdy opravdu mluví zbraně a múzy mlčí. Není čas na divadlo.“
Kurbasovo divadlo není výjimkou. Zdá se, že celé město se pomalu proměnilo na velký uprchlický tábor. Soukromé firmy, kavárny, divadla, fitness-centra – všude možně dnes člověk vidí uprchlíky z jiných částí Ukrajiny. A všude jim jsou ochotní pomoci. Andrij má pravdu – takovou jednotu jako dnes, když čelí ruské agresi, Ukrajina ještě nezažila.
V protileteckých krytech
Lvov samotný zatím ostřelován nebyl. Hned první den po zahájení agrese Rusové ostřelovali několik vojenských objektů, ve Lvovské oblasti spadlo několik balistických raket. Ve městě se ale několikrát denně rozeznívá vzdušný poplach a lidé utíkají do krytů. Tak se pomalu seznamují všichni sousedé z okolních ulic.
„Stejně si nemyslím, že by teď ostřelovali nás, snad později,“ povídá důchodkyně Oksana, když už sedíme v podzemí. „Jo, Lvov si nechávají jako dezert,“ odpovídá matka tří dcer Marije. Všechny děti kolem 5 až 8 let jsou vedle ní a klidně si hrají. Celou záležitost berou jako hru a zcela jistě nevědí, jaké hrůzy se dějí v jejich zemi. To si přečtou až v příručkách z dějin. „Tím dezertem se udáví,“ lakonicky konstatuje mladý muž, který stojí opodál. Za čtyřicet minut můžeme ven. Lvov zůstává klidný, ale odhodlaný.
Do teritoriální obrany města čili domobrany již neberou dobrovolníky, přihlásilo se totiž dvakrát více mužů, než bylo potřeba. První autobusy už vyrazily směrem na Kyjev, aby bránily ukrajinskou metropoli. Na vojenských komisariátech stojí fronty lidí připravených bránit svoji vlast. Jen v průběhu prvních dvou dnů rusko-ukrajinské války se do dobrovolnických praporů přihlásilo nad 100 tisíc lidí.
Ještě před dvěma týdny vyvolávalo ukrajinské heslo „Ukrajinci budou vzdorovat“ zejména v západních médiích spíše ironické poznámky. V průběhu týdne však Ukrajinci ukázali, že budou nejen vzdorovat, ale budou vzdorovat i úspěšně.
Ať už se situace vyvine v následujících dnech jakkoli, je nepochybné, že Lvov, který v dějinách zažil mnoho bitev, nezůstane v této válce o Ukrajinu a její svobodu stát stranou.
Mgr. Radomyr Mokryk, Ph.D., je ukrajinský slavista a kulturolog působící v České republice. Přednáší v Ústavu východoevropských studií FF UK, kde se věnuje především ukrajinským intelektuálním a kulturním dějinám 19. a 20. století.
Aktuálně se autor nachází v západoukrajinském Lvově a je připraven jej společně s ukrajinskou armádou a teritoriální obranou hájit před ruskou válečnou agresí.
