Bývalý šéf mediálního odboru pirátů Mikuláš Ferjenčík FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Poslanec za Pirátskou stranu a místopředseda sněmovního rozpočtového výboru Mikuláš Ferjenčík ve velkém rozhovoru pro FORUM 24 popisuje plány Pirátů v daňové oblasti, ve vztahu ke státnímu dluhu a ohledně udržitelnosti penzijního systému. Ferjenčík zdůrazňuje, že od sektorových daní ustoupili minimálně pro následující volební období a nejprve chtějí odbourat sektorová zvýhodnění. Hovoří také o svém nedávném návrhu zrušit daňové osvobození některých kapitálových příjmů a o tom, proč nemá ambici stát se ministrem financí.
Před časem jste měl na svém facebookovém profilu anketu k tomu, jak řešit katastrofální rozvrat státního rozpočtu. Měl jste tam dvě možnosti: osekání veřejných služeb a zvýšení daní. Jak se k nim Piráti staví? Není to tak, že dnes nechtějí ani jedno?
Explicitně jsem tam uvedl, že bude samozřejmě nutné dělat nějaké úspory ve fungování státu. Stejně tak si myslím, že se musíme snažit posílit růst a naši ekonomiku, protože potom i daňové příjmy budou vyšší. To znamená, budeme určitě dělat opatření, která povedou k větší prosperitě, i provádět provozní úspory u státu. Obáváme se ale – a konzultujeme to i s lidmi z velkých byznysů – že to nebude stačit. Proto se připravujeme na to, jak se s tím vyrovnat.
Piráti společně se Starosty a nezávislými tedy uvažují i o tom, jak případně zvyšovat daně nebo jak osekávat veřejné služby?
Základní východisko těch úvah je to, že se obáváme, že nebude možné utáhnout daňový systém nastavený tak, jak je nastavený dnes, poté, co došlo k masivnímu snížení daní skrz daňový balíček přijatý v prosinci loňského roku, který nebyl kompenzován žádnými úsporami a žádnými příjmy na straně daní nebo jiným způsobem. Z tohoto důvodu máme obavu, že bude nutné nevyrovnanost rozpočtu řešit.
Přikláníme se k tomu neosekávat veřejné služby. Rádi bychom udrželi veřejné služby aspoň v rozsahu, jak fungují dneska. Z toho nám vychází, že budeme muset dělat provozní úspory, že budeme dělat kroky k tomu, abychom zvýšili prosperitu, a bezpochyby budeme dělat kroky k lepšímu výběru daní a proti obcházení placení daní. Současně budeme muset řešit asi i příjmovou stranu.
Když v koaliční smlouvě s hnutím STAN píšete, že preferujete nepřímé daně, znamená to, že když už zvyšovat daně, tak spíš nepřímé než přímé?
Rozhodně platí, že nepovažujeme za rozumné vrátit daňový systém před daňový balíček. Přestože jsme s ním nesouhlasili a myslíme si, že byla hrubá chyba to, jakým způsobem ANO, SPD a ODS schválily masivní snížení daní, které nebylo doprovázené ani úsporami, ani jinými příjmy, nemyslíme si, že by bylo správné vrátit se k daňovému mixu, který tady byl. Takže rozhodně se nechceme vrátit k výši zdanění práce, která tu byla před daňovým balíčkem. To je, myslím, asi hlavní poselství této věty v koaliční smlouvě.
Ani za dva roky? Protože původní úvaha byla, že snížení daně, které bylo schváleno v daňovém balíčku, bude na dva roky. A jestli se nepletu, tak i váš předseda Ivan Bartoš říkal, že určitě to nechcete nevracet před daňový balíček teď, co nejdříve, ale pochopil jsem, že za dva roky ano. Jak to tedy je?
To myslím, že byla velká dezinterpretace, kterou předvedla E15, protože to poselství je to, že během dvou let je nutné shodnout se na novém daňovém mixu, ale rozhodně můžu za Piráty vyloučit, že bychom akceptovali návrat na úroveň zdanění práce, která tu byla před přijetím daňového balíčku.
Odbourání sektorových zvýhodnění
Ohledně nového daňového mixu, věci, které se dnes dají najít v programových dokumentech Pirátů – sektorové daně, bankovní daň, daně z finančních transakcí, ty nejsou součástí toho, co byste chtěli s daňovým mixem dělat?
Věc, kterou navrhujeme, je digitální daň. Myslíme si, že je na místě řešit princip danění tam, kde firmy podnikají a kde vytvářejí zisky. To se týká především globálních digitálních gigantů. Jednoznačně tak podporujeme zavedení této daně, proto aby se srovnaly podmínky například mezi Googlem a Seznamem. Přičemž musím říct, že výše, kterou navrhla vláda, to znamená sedm procent, je přehnaná, protože je to z obratu, ne ze zisku. Jsme připraveni na kompromis, ale myslíme si, že tohle téma je potřeba řešit ideálně na úrovni OECD nebo Evropské unie, ale pokud by to bylo neprůchozí, je zavedení této daně na úrovni členských států jediná cesta, jak to prosadit.
Od sektorových daní jsme ustoupili minimálně pro následující volební období ze dvou důvodů. Za prvé otevřeně to byla dohoda se Starosty, kteří to nepovažují za správnou cestu. Za druhé, a to je pro mě ještě výrazně podstatnější, protože asi bychom se byli schopni domluvit na tom, že to případně budeme prosazovat samostatně, z našeho pohledu je na místě nejprve odbourat sektorová zvýhodnění, a pak se můžeme bavit o sektorových daních. Identifikovali jsme nějaké prvky daňového systému, které naopak zvýhodňují některé obory. Ať už ve vztahu ke státu jako takovému nebo ve vztahu k občanům. Lidé tak mají kvůli nastaveným parametrům systému dražší služby.
Dám jeden konkrétní příklad. Například jsou strašně vysoké poplatky v transformovaných penzijních fondech. Stát motivuje lidi, aby si spořili na penzi, dává na to státní dotaci skrz daňové odpočty, ale její podstatná část ve finále končí u poskytovatelů těch produktů. Místo toho, aby z toho profitovali lidé. Tady vidíme jedno konkrétní zvýhodnění, které nám nedává smysl. Myslíme si, že je na místě výrazně se soustředit na to, jestli poplatky odpovídají nákladům, které poskytovatelé mají, a podle nás spíš neodpovídají.
To je jedna věc, kterou považujeme za sektorové zvýhodnění. A těch věcí je rozhodně více. Těmi chceme začít. Až v případě, že to nepomůže, bude trvat nějaký oligopol, nebude tam dostatečná konkurence a státní finance budou i nadále ve špatné kondici, můžeme se o tom bavit dál, ale myslím si, že kdyby se povedlo v nadcházejícím období řešit jenom ta zvýhodnění, nemusíme se dostávat k sektorovým daním.
Váš návrh zrušit daňové osvobození některých kapitálových příjmů, který vzbudil velké emoce, je už u ledu, nebo ho buď sám za sebe či Piráti budete dál vracet do hry?
Jsem trochu nešťastný z toho, jakým způsobem byl ten návrh prezentován v médiích. Navrhnul jsem, aby se zrušila jedna konkrétní daňová výjimka, respektive, aby se tam zrušil časový test a danilo se všechno u prodejů firem a jejich podílů nad 20 milionů korun za rok. Navrhnul jsem zdanění 15 procent a v důsledku pozměňovacího návrhu ANO a ODS se to změnilo na 23 procent. Měl jsem pak na talíři těch 23 procent, přestože jsem navrhoval 15. Z toho jsem byl dost nešťastný. Každopádně věcně si stojím za tím, že není udržitelné, aby se z práce odvádělo řádově 40 procent na daních a odvodech a z některých typů příjmů se odvádělo nula. Z mého pohledu se o tom musíme bavit a minimálně u Pirátů a myslím, že i u Starostů je tohle vnímané jako problém našeho daňového systému.
Nicméně, pokud bychom to dělali v příštím volebním období, určitě by tam byly asi dva zásadní rozdíly, a to nedělat to směrem dozadu, dát tam nějaké přechodné období, aby se to vztahovalo případně na nové transakce. Podobným způsobem to vyřešili i v Rakousku. A druhá věc je, že se rozhodně můžeme bavit o výši. Dohledávali jsme to pak a skutečně rozsah daňového osvobození některých kapitálových příjmů je u nás nebývalý na evropské poměry nebo i ve srovnání se Spojenými státy. Skutečně nám nedává smysl, aby se platilo z práce 40 procent a z kapitálových příjmů nula procent.
Není to tak, že když o tom mluvíte jako o nedůvodné daňové výjimce, tak ta výjimka zůstane a jenom se tam dá strop 20 milionů korun? Tedy, není to v principu její zrušení, ale jenom její částečné odstranění? Nebylo by systémovější ji zrušit úplně bez ohledu na dvacetimilionový limit?
Chtěl jsem, aby to také bylo prosaditelné, proto jsem tam dal z mého pohledu relativně štědrý limit. Zdůrazňuji, že danit se měly jenom příjmy nad 20 milionů, takže člověk, který by měl příjem 21, danil by jenom jeden milion. Vnímal jsem to jako kompromisní návrh, který se skutečně týká jenom lidí, kteří si to jednoznačně můžou dovolit. Ano, je pravda, že je to kompromis, ale zase je to poměrně významná změna, tak je na místě se o tom kompromisu bavit.
Pokud bychom hledali systémové řešení, jsem velmi otevřený tomu, aby se začalo klidně výrazně nižšími sazbami a dělalo se to šířeji, ale mně jde primárně o to, abychom to snížení zdanění práce dělali tak, aby stát kvůli tomu nepřišel na buben, takže jsem považoval za správné v rámci daňového balíčku, který masivním způsobem snížil daně jako takové, aspoň někde hledat mezery, které u nás jsou, a tady v této konkrétní oblasti to z České republiky dělá daňový ráj a část těch peněz by bylo možné získat.
Plnit Maastrichtská kritéria
Přijdou ještě před volbami Piráti se Starosty s nějakým propracovaným podrobným plánem konsolidace veřejných financí, aby bylo jasné, co případně za následující čtyři roky chcete přesně s veřejnými financemi udělat, aby byly udržitelnější?
Náš plán bude spíš spočívat v tom, že se shodneme na určitých fiskálních mantinelech. Řekneme si, kolik peněz chceme ušetřit na provozu, kolik chceme získat skrz lepší výběr daní například přes kontrolu transferových cen nebo přes osekávání některých daňových výjimek. A kolik případně chceme získat z daní, takže se budeme bavit spíš na této úrovni, kde některé návrhy budou konkrétnější.
Třeba nám přijde hloupé mít extrémně nízké zdanění těžby, což vede i k tomu, že obce velmi bojují proti zřizování nových lomů, protože z toho mají jenom náklady a žádný příjem, a nakonec to vede k tomu, že se staví dráž a pomaleji. Kdybychom obcím umožnili získat peníze, kterými můžou svým občanům kompenzovat škody spojené s těžbou, byly by asi i ochotnější bavit se s firmami o tom, co je rozumné a co není rozumné. A nevozili bychom stavební materiál z Polska.
To je jedna oblast, kterou rozpracujeme podrobněji, ale spíš se asi budeme bavit na úrovni nějakých zásad a celkových objemů peněz, protože bych považoval za dost nešťastné, aby se celou volební kampaň řešily detaily návrhů, kde se asi každý detail dá nějak napadnout, ale podstatnější je celková situace, kdy se veřejné finance řítí do naprosté katastrofy. A čím víc budeme odkládat řešení, tím víc se nakonec daně zvednou a tím víc to odnesou lidé, kterým údajně ty změny měly pomoct.
Mají dnes Piráti se Starosty jasnou představu, kdy budeme mít vyrovnané státní rozpočty, nebo kdy se státní dluh začne snižovat? Nebo máte spíš jen ambici snižovat schodky, ale ne mít vyrovnaný rozpočet?
Naše ambice pro příští volební období je začít plnit Maastrichtská kritéria, protože za prvé je to rozumné. Za druhé je to cesta, jak se vyhnout nárazu na dluhovou brzdu. Za třetí očekáváme, že růst bude relativně silný, takže pokud se nám podaří Maastrichtská kritéria začít plnit, nemuselo by narůstat zadlužení vůči HDP. A vzhledem ke stavu veřejných financí nám tento cíl přijde poměrně ambiciózní.
Jak se stavíte k návrhu, který před časem zazněl od premiéra Andreje Babiše, že by Česká národní banka (ČNB) vzhledem k tomu, jaké měla zisky loňský a předloňský rok, měla přispívat do státního rozpočtu?
Předně je potřeba zdůraznit, že ČNB je nezávislá instituce a není možné, aby jí vláda nařizovala, co má dělat. Z tohoto pohledu jsou návrhy pana premiéra dost nemístné. Potom to má samozřejmě druhou rovinu, a to je způsob, jakým národní banka spravuje svoje portfolio a co se má stát, pokud vytvoří zisk. Přičemž platí, že ČNB má poměrně velkou kumulovanou ztrátu, a pokud posílí koruna, bude se prohlubovat, protože banka drží devizové rezervy v zahraničních měnách. To znamená, posílení koruny generuje ztrátu národní banky, což vylučuje to, aby posílala zisky do státního rozpočtu.
Na druhou stranu, pokud koruna nebude posilovat moc rychle a bance by se dařilo vytvářet skrz správu svého portfolia zisk a účetní ztrátu by se podařilo uhradit, potom se o tom můžeme bavit, ale zatím to nevypadá, že se to v nejbližších letech podaří. Pokud by Česká republika vstoupila do ERM II a stabilizoval by se kurz koruny vůči euru, v takové situaci by skutečně ČNB mohla začít vytvářet zisk. A je možné, že časem by z něho něco převáděla do státního rozpočtu, nebo do nějakého fondu, který by se nějak specificky používal, což by možná byla lepší cesta. Teď je to ale spíš virtuální realita vzhledem k uvedené kumulované ztrátě.
A co říkáte na názor ekonoma Lukáše Kovandy, podle kterého by se zlevnilo financování státního dluhu, pokud by státní dluhopisy kupovala ČNB?
Tam platí to samé, že národní bance se to nedá nařizovat jakožto nezávislé instituci. Je pravda, že eurozóna to udělala a výrazně si tím snížila náklady. Jenom díky tomu ještě nezbankrotovala Itálie, ale otázka je, jak dlouho to půjde táhnout tímto způsobem. Má to zase jiné dopady v úplně jiných sektorech ekonomiky.
Pravdou ovšem je, že teď je poměrně značný rozdíl mezi úroky, co platíme ze státního dluhu my a co platí země eurozóny, a pro nás je to samozřejmě z pohledu státních financí dost nešťastné. Třeba oproti Slovensku platíme navrch desítky miliard. K tomu, jestli je cesta kvantitativní uvolňování, jsem obecně skeptický. Na druhou stranu celkem akceptuji argumenty ekonomů, že když to dělá celý svět, jediný výsledek toho, že to nebudeme dělat, je, že zaplatíme úroky navíc, ale stejně se nás budou týkat všechny problémy, které to přináší, nebudou se nás však týkat ty výhody. To je dost bezvýchodná situace.
Trend všeobecného globálního zadlužování
Není tohle právě to, co jste původně kritizovali, když v dlouhodobém programu máte bod o tom, že současný systém emise peněz přes úvěry komerčním bankám nevyhnutelně vede k zadlužování státu a obyvatel, a proto ho chceme nahradit jinou metodou? Není kvantitativní uvolňování výsledkem toho, že všechny problémy se řeší skrz další a další kumulování dluhů, tedy přesně to, co ve svém programu kritizujete tak fundamentálně, že byste chtěli peněžní systém postavit na něčem úplně jiném?
Je pochopitelné, proč to v dlouhodobém programu máme. Když se na to, jakým způsobem dnes státy a národní banky fungují, podívá někdo z venku, vidí, že tam něco neštymuje. Řítíme se směrem, který má dost nepředvídatelný vývoj, a uvidíme, jak to skončí. Na druhou stranu je to teoretická úvaha. Z pohledu členské země Evropské unie, která má jedenáct milionů obyvatel a je totálně napojená na okolní ekonomiky a ještě při stavu státní správy, co máme, podle mě není úplně realistické tady rozjet nějaký náš nový experiment, jak to dělat jinak. Snažíme se poukazovat na problémy, které ten systém má.
Velmi intenzivně jsme to debatovali v rámci diskuze nad zákonem o ČNB, kde jsme upozorňovali na problémy, které současné centrální bankovnictví přináší. Bavíme se o tom, jaký dopad má kvantitativní uvolňování na chudší lidi, na střední třídu a že to zase někdo jiný platí, ale osobně nepovažuji za příliš realistické to změnit v rámci České republiky. Spíš je to asi otázka příštích blízkých desetiletí. Je možné, že to globálně vybuchne a bude se stavět nový systém, a nebo se ukáže, že se to takhle dá táhnout hodně dlouho.
Když se v dlouhodobém programu Pirátů píše o tom, že cílem je, aby Česko nemělo žádný státní dluh, je to reálné? Není to tak, že dnes žijeme ve světě, kde se úplně nepočítá s tím, že se dluhy států někdy splatí, a naopak se skrz kvantitativní uvolňování a další nástroje hledají cesty, jak to celé držet v chodu?
Když si vezmeme situaci konce roku 2019, dluh vůči HDP nám klesl někam okolo 30 procent. Historicky byl už někde na 44 procentech. Pokud by se nějakou dobu ještě dařilo držet státní finance v dobré kondici, tak každý rok se dají dvě, tři procenta stáhnout dolů a časem by byl ten dluh dost minimální, ale bohužel přišla koronavirová krize. V tuhle chvíli se nejeví úplně realisticky, že by v příštích deseti letech byla šance otočit trend všeobecného globálního zadlužování a spíš asi se ještě urychlí. Z mého pohledu koronavirová krize na dlouho znemožnila jít cestou radikálnějšího snížení státních dluhů a spíš nám nezbývá nic jiného než se vyrovnat s tím, že tu teď jsou.
Naopak konkrétně u nás v České republice máme hlavní potíž s tím, že razantně rostou náklady na obsluhu státního dluhu, a pokud porostou ještě významně, budeme s tím mít opravdu zásadní problém. Teď jsme na úrocích u desetiletých dluhopisů někde okolo dvou procent, což znamená šedesát miliard korun na úrocích u aktuálního zadlužení. Když to stoupne na čtyři procenta, nebude to šedesát, ale 120 miliard. To je prostě šedesát miliard, co chybí. Tady vidím obrovské riziko. Je to za mě jeden z významných důvodů, proč usilovat o vstup do ERM II, protože zemím, které do něj vstoupily, se daří držet náklady na financování dluhu výrazně níž, byť to je tím, že profitují z toho, že eurozóna kupuje státní dluhopisy přes kvantitativní uvolňování, ale pro státy je to levnější. Když potom v celé Evropě budeme jenom my platit plnou tržní palbu, tak samozřejmě náš stát s tím bude mít zásadní problém.
Když vezmu přijetí eura, je to v českém kontextu dneska politicky průchozí? Není to v zásadě tak, že dneska na euru politická shoda není a nikdo se do toho nehrne?
Nemluvím o přijetí eura, mluvím o vstupu do ERM II, což je systém nastavení kurzu. Základní výhoda proti euru je, že tam se ještě nezavazujeme ručit za jižní státy. Pokud budeme v ERM II a krachne Itálie, nebudou to platit čeští daňoví poplatníci. Znamená to, že ČNB by musela udržovat fluktuační pásmo naší měny, které se zpravidla postupně zužuje. Jsou tam velké výhody především pro exportéry v tom, že bude jasný kurz měny. Nebude se potřeba tolik pojišťovat, takže firmy ušetří transakční náklady. Z našeho pohledu to kombinuje určité výhody cesty směrem k euru a současně si na sebe nebereme nějaké jeho nevýhody.
Přičemž osobně si myslím, že dlouhodobě bychom měli o euro usilovat z jednoduchého důvodu. Pokud se jižní blok eurozóny zhroutí, stejně to odneseme i my, protože jsme na eurozónu velmi výrazně navázaní, a naopak pokud se euro ukáže jako životaschopné, nebýt v něm, tak přicházíme o vyjednávací sílu a stejně tak o nějaké výhody třeba skrz úrokové sazby. Z mého pohledu je to vzhledem k navázání naší ekonomiky na eurozónu praktické. ERM II je ale logický krok, který se nabízí a který je daleko méně sporný, takže doufám, že se to v příštím volebním období podaří.
Špatně nastavený důchodový systém
Když do toho ještě přidáme problematiku penzijního systému a jeho udržitelnosti, jak o ní přemýšlíte? Na čem ji chcete založit?
To, co chceme politicky garantovat, je, že se bude držet minimálně platné valorizační schéma. Je potřeba udržet to, aby vůči inflaci důchody neklesaly a aby aspoň zčásti reflektovaly růst reálných mezd. To je závazek, který dáváme, valorizační schéma udržíme. Hlavní problém důchodového systému je obrovská demografická vlna, která se na nás valí od 30. let, kdy okolo roku 2030 začnou ve velkém odcházet do důchodu silnější ročníky a naopak na trh práce budou nastupovat slabé ročníky. To vytváří velkou nerovnováhu vzhledem k tomu, že náš státní rozpočet je financovaný primárně ze zdanění práce.
Co se s tím dá dělat? Snažíme se jít vždycky nejdříve cestou pozitivní motivace. Je potřeba zajistit dobré informování o výši budoucího důchodu, což by podle nás mohlo část živnostníků přimět k tomu, aby si dobrovolně platili vyšší sociální pojištění, protože, když se dozvědí, kolik můžou teď očekávat a kolik by mohli očekávat, kdyby odváděli o něco víc, můžou si to spočítat, že by jim to zato stálo.
Druhá věc je, že v České republice je kulturní zvyklost, že jakmile se člověk dostane do důchodového věku, okamžitě odchází do důchodu a úplně končí ekonomickou aktivitu. Tak k tomu přistupuje velká většina lidí u nás a z našeho pohledu je to trochu nešťastné. Vnímáme, že systém je hodně špatně nastavený v tom, že pozdější odchody nedostávají žádný bonus. Dokonce v důsledku toho, jak se teď postupně rozšiřují započítané roky, tak člověk tím, že odejde později do penze, může dostat menší důchod, což je úplně špatně. Chceme proto posílit odměnu za to, když dotyčný jde dobrovolně do penze později. Pokud člověk víc přispěje, má víc dostat.
Také bychom chtěli, aby náš systém byl daleko vstřícnější vůči zkráceným úvazkům. I pro část seniorů by mohla být zajímavá možnost, aby za podmínek menšího sociálního pojištění mohli pracovat na zkrácený úvazek a přivydělávat si tak. To je další krok – zvýhodnit postupný, pozdější přechod do důchodu. Zdůrazňuji, dobrovolný. Stejně tak se stát musí zabývat otázkou těžkých profesí, kde je potřeba umožnit dřívější odchod, ale tam by to měli spolufinancovat zaměstnavatelé, kteří z náročného povolání těží.
Tam by podle nás byly na místě vyšší odvody na jejich straně. To jsou dvě parametrické úpravy, které by mohly do systému něco přinést – zařídit skrz pozitivní motivace, aby lidé aspoň zčásti zůstávali na pracovním trhu déle, a aby věděli, co mohou očekávat, a mohli se na to připravit. Potom je samozřejmě zásadní, jak se bude vyvíjet ekonomika jako celek, protože tak, jak to vypadá teď, budeme muset něco dofinancovat z daní a ty buď budou, když ekonomika poroste rychle, nebo nebudou, když poroste pomalu.
Může to stačit bez toho, aby se hledaly další daňové příjmy? A je reálné, aby se udržel odchod do důchodu v 65 letech?
Přiznám se, že v tuhle chvíli nevím, protože netuším, jaká je predikce. Také nevím, jak moc s tím zamávala koronavirová krize, protože vinou neschopnosti vlády a jejího katastrofálního přístupu dost seniorů bohužel zemřelo. Po mnoha letech nám tady klesne počet obyvatel, což je smutné. Současně to trochu upravuje predikce, ale těžko říct. Je tam víc faktorů.
Velmi úzce je s tím propojená otázka zdravotnictví a sociálních služeb, kde z našeho pohledu není udržitelné jít cestou domů pro seniory. Místo toho je potřeba se daleko více zaměřit na terénní péči a podporu péče v rodině, protože na lůžko je nesrovnatelně levnější. Není možné do budoucna táhnout síť domovů pro seniory v rozsahu, ve kterém by byla potřeba. Je nutné změnit strategii. Kromě odchodu do důchodu jako takového s tím tedy ještě souvisí nastavení zdravotnictví a sociálních služeb a jakým způsobem tam zajistíme financování. A často se ty peníze přelévají z jednoho systému do druhého.
Zaměřujete se na problematiku, která spadá pod ministerstvo financí, ale sám ambici být ministrem financí nemáte. Proč? Není to logické vyústění toho, jakým směrem jste se poslední čtyři roky profiloval?
Role ministra má dvě roviny. Jedna je politická a druhá manažerská. Přiznám se, že si nemyslím, že jsem úplně manažerský typ. Lukáš Wagenknecht má podle mě lepší předpoklady například řešit stamilionové zakázky v digitalizaci, které tam probíhají, nebo řídit týmy, které tam jsou. Má do té instituce lepší vhled a má daleko víc řídících zkušeností. Z tohoto důvodu ho považuji za vhodnějšího kandidáta. Máme vynikajícího kandidáta na ministra financí, kterým za náš rezortní tým je Lukáš Wagenknecht. Teď čekáme, jestli to potvrdí členové strany.
Současně jsem přesvědčený o tom, že je potřeba pro příští období i část zkušeností, které jsme za čtyři roky nabrali, nechat v poslanecké sněmovně. Nemyslím si, že je rozumné, aby všichni lidé, co se teď podílejí na strategii strany v rámci sněmovny, přešli do vlády a ve sněmovně zůstalo nějaké vakuum. Vzhledem k tomu, že řada výrazných lidí má ministerské ambice, myslím si, že je na místě, aby někdo naopak garantoval předání zkušeností.
