Andrej Babiš už má několik přízvisek, která se zažila, byť nejsou příliš přesná. Na tom není třeba tolik lpět, když víme, o co jde. Babiš například není „estébák“, on je agent Státní bezpečnosti. Označení estébák zřejmě vyjadřuje celkem správné pochopení, že někdo byl agent, ale třeba ho k tomu donutili, zatímco jiný byl agent – ochotný spolupracovník. Takový, který se ztotožňoval s těmi, kdo si ho zavázali. To je zřejmě případ Babiše, normalizačního komunisty, který by byl nejspíš komunistou dodnes, kdyby režim nezkrachoval.
Tím dalším je označení oligarcha. Tady to náhodou odborně přesné je, jen lidé možná to slovo používají, protože to nějak připomíná panovníka. Oligarcha ale není jeden panovník, nýbrž je jedním z příslušníků oligarchické vrstvy. To je dobré vědět, protože kdyby náhodou Babiš v dohledné době padl, zůstane tu stejně oligarchický systém. Máme tu přece ještě dolarové miliardáře Petra Kellnera a Daniela Křetínského a dalších dejme tomu sedm lidí, kteří by mohli využít podobné metody ke stejným cílům. Proto je dobré znát systém, protože po konci Babiše a (neoligarchy) Zemana tu bude pokračovat.
Moc a peníze pro několik málo
Oligarchie je mocenská struktura, která umožňuje několika firmám, rodinám nebo jednotlivcům vládnout. Mají dostatek moci, aby si podmanili nějakou oblast pro své účely a vyloučili ze zajímavých požitků druhé. Moc si udržují prostřednictvím vzájemných vztahů. Oligarchie není vláda jednoho člověka, ale stav, kdy je „málo vládnoucích“. Plutokracie, vláda bohatých, je podmnožinou oligarchie. V malém měřítku může vzniknout oligarchie bez bohatých, třeba když nějaká populární klika ovládne vedení soukromé školy. Jenže my se bavíme o státě, tak zůstaňme u oligarchů, co jsou současně boháči.
Miloš Zeman je zvláštní případ, protože není ani plutokrat (nijak extra bohatý nebude) a není ani oligarcha, protože k vrstvě českých miliardářů nikdy nepatřil. Představuje jiné zájmy, především svoje a potom jednotlivců a skupin, kteří mají zase ty své, napojené zase na jiné a odjinud. To by ale bylo jiné téma. Zeman prostě není oligarcha, je to pro demokracii problém jiného typu.
Oligarchie deleguje moc na malou skupinu vlivných. To je kvůli tomu, že to svým způsobem umožňuje vyšší výkonnost. To je ta představa státu jako firmy, kde se delegují pravomoci na takzvané experty. Málokdo si u hesla „stát jako firma“ všímá toho, že nejde ani o to, že stát není firma, ale že firma není nikdy demokratická. Jiní oligarchové možná neřeknou nahlas, že „parlament je žvanírna“, ale nějak už si zařídí, aby co nejméně překážel zájmům malé skupiny sebevyvolených. Navenek chválit systém více stran a zastupování lidu a pak zařídit, aby zástupci lidu byli především zástupci příslušných zájmů oligarchů. To se dá zařídit a nechat pak nějaké méně významné strany, ať si protestují a interpelují, intelektuály, ať sepisují traktáty a zpěváky ať zpívají protestsongy.
Lid si v oligarchickém systému bude moci svobodně cestovat, vyznávat jakékoli náboženství, hlásat konec světa nebo světovou revoluci. Když ale oligarcha bude chtít, něco vám popráškují, vyvlastní, zdaní, v sousedství vám postaví nějaké monstrum. Budete se u svobodného soudu soudit a prohrajete to. Když oligarcha (oligarchové) usoudí, zatlačí na nějaké změny v zahraniční politice, protože to bude odpovídat nějakým ekonomickým zájmům. (Kellner – Čína.) A kde jste se svým dalajlámou?
Proč se to tak líbí? Proč je to stagnace?
Proč má oligarchie tolik stoupenců? Protože jim dává v podstatě to, co potřebují, tedy soustředit se na svůj každodenní život. Mohou ignorovat problémy, které se týkají společnosti jako celku. Mohou trávit čas děláním jiných věcí, jako je práce na vybrané kariéře, věnovat se rodinám nebo sportovat. Podobnost s normalizačním režimem ČSSR není náhodná. Oligarchie mohou vzniknout i v demokracii kvůli tomu, že pro mnoho lidí se společnost stává nesmírně složitou a obtížně srozumitelnou. Lidé se pak rádi zbaví rozhodování a přehodí ho na někoho jiného, kdo se vždy najde. A on se najde. Když to nebude oligarcha sám – a proč by to dělal, je to otrava – najde se nějaký sponzorovaný koník. Pomohou dokoupení (pardon, inspirovaní) novináři a vědci a akademici.
Jak oligarchická skupina získává moc, snaží se ji udržet. Jejich znalosti a umění technologie roste a tak je pro kohokoli z vnějšku stále obtížnější proniknout dovnitř. To má za následek postupující degeneraci, protože vytlačení lidí jiných názorů vede k ustrnutí. Oligarchie je konzervativní, protože cílem je zachování současného stavu. Je proto nepravděpodobné, že by jednotlivý výrazný vůdce mohl vést společnost k nějakým až moc riskantním podnikům.
Oligarcha si může nechat pod svým jménem sepsat nějaké knihy a články, kde se nastíní vznešené vize, které třeba Česko vylíčí jako budoucí Singapur, jenže to jsou jen pohádky pro dospělé. Když bude oligarcha potřebovat, zafinancuje pochopitelně genetický výzkum nebo výrobu zlata ze švestek. Na ostatní tolik nezbude, třeba jen ještě na nějaké bádání o starých kulturách, když to bude oligarchova záliba od dětství.
Jenže za pocit klidu se platí. Oligarchie zvyšují nerovnost v příjmech. Je to proto, že oligarchové si nacpávají národní bohatství do svých kapes a tak méně zbude na druhé. Bude pro jedny vědce, ale ne pro druhé.
Silnice povede do jednoho cíle, ale ne do jiného. A tak dále. Celek řízený lidmi s úzkými skupinovými zájmy bude celkově stagnovat.
Jak už jednou oligarchický systém vznikne, je těžké se ho zbavit. Andrej Babiš není moc bystrý, má jen velmi praktické impulsy a umí si najmout mágy, kteří jeho buranství umí částečně maskovat. Ale on má na sobě estetická stigmata, která jiní nemají. Proto se těm dalším bude lépe manipulovat a opatří si na svou stranu i lidi, kteří by se zkompromitovaného Babiše štítili.
Žijeme v oligarchické době, jen je to pro mnohé pořád skryté.
