Odchod z Afghánistánu znamená zatím jen splnění Trumpova předvolebního slibu

wsj.com

Afghánští vojáci na předměstí Kunduzu | FOTO: wsj.com

Americký prezident Donald Trump se teď právem chlubí, že se mu podařilo splnit slib z kampaně v roce 2016 a ukončit vleklou válku v Afghánistánu. Tu po útocích z 11. září 2001 většina Američanů sice podporovala, ale už dlouho ji vnímají jako zbytečnou a nevidí šanci na vítězství. Je ale otázka, zda nyní dojednaná smlouva přinese kromě splnění Trumpova slibu i skutečný mír.

S teroristy se (ne)jedná

Ať se nám to líbí nebo ne, s teroristy se jedná, a dokonce často není jiné řešení. Kdyby onu morální maximu dodržovali například politici v Severním Irsku, nejspíš by tam dodnes vybuchovaly bomby nastražené v automobilech. Jakkoliv odpudivé se nám to může jevit, jediným kritériem v případě takovýchto jednání a případných smluv je, zda je obě strany budou dodržovat. To je v tuto chvíli téměř nemožné předpovědět, ale faktem zůstává, že konečným cílem Tálibánu je stále ovládnutí celého Afghánistánu.

Smlouva s USA se týká jen dočasného příměří a stanoví, že by nyní měla začít vyjednávání mezi vládou v Kábulu a islamistickým hnutím. Spojené státy prozatím sníží počet svých vojáků v zemi na něco málo přes osm tisíc, tedy zhruba o třetinu proti současnému stavu. Je to mimochodem číslo, které odpovídá počtu mužů a žen v amerických uniformách, kteří působili v Afghánistánu na konci mandátu Baracka Obamy. Prozatím tedy o žádné snížení nejde.

Trvalý mír

Nejvíc teď bude záležet na tom, jak se budou vyvíjet jednání mezi Kábulem a vůdci Tálibánu. Z voleb vzešlá vláda v čele s prezidentem Ašrafem Ghaním nebyla k jednáním přizvána a její zástupci nebyli ani u podpisu smlouvy v Dauhá. Zástupci Tálibánu se pak odmítli sejít na jednání se zástupci vlády. Američané a NATO sice tvrdí, že ze země odejdou pouze v případě, pokud k dohodě mezi oběma stranami dojde, ale to ukáže teprve budoucnost.

Pavel Hofman

Tálibán se zatím zavázal, že nebude na území pod svou kontrolou hostit žádné teroristické skupiny a dokonce že proti nim bude bojovat. To byla americká priorita číslo jedna. Oněch zhruba osm tisíc amerických vojáků, kteří v zemi zůstanou, je podle armády a tajných služeb minimální počet nutný k zajištění přežití současné vlády v Kábulu. Na nic víc ovšem tento kontingent stačit nebude.

Tálibán tak minimálně získá širší manévrovací prostor. Případně by mohl naoko souhlasit s nějakým rozdělením vlády nad afghánským územím a počkat na stažení jednotek NATO. Je málo pravděpodobné, že pokud dohodu poté poruší, budou mít západní státy vůli bránit kábulskou vládu novou intervencí.

Nový život

Prezidenta Ghaního musí jistě strašit osud Jižního Vietnamu. Ani ten se kdysi jednání o míru se svým severním sousedem neúčastnil a Američané jej k podpisu mírové smlouvy dotlačili pohrůžkami, že pokud bude překážkou míru, stáhnou se stejně a přestanou ho finančně podporovat. Bylo to přitom v době, kdy se tzv. vietnamizace konfliktu začala osvědčovat. Jihovietnamská armáda s americkou leteckou podporou v roce 1972 úspěšně odrazila severovietnamskou ofenzivu.

Jižní Vietnam v bezvýchodné situaci nakonec podepsal. Finanční pomoc začal téměř okamžitě přiškrcovat Kongres a nijak zvlášť o ni nebojoval ani prezident. V roce 1975, kdy se komunisté v Hanoji rozhodli, že už pro zachování tváře Američanů čekali dost dlouho, jihovietnamská armáda zkolabovala. Země třetího světa si logicky nemohla dovolit sama udržovat prvotřídní pokročilé technologie.

Vítězství komunistického režimu vedlo na jihu mimo jiné ke sto tisícům poprav bez soudu a k „přemístění“, přesněji řečeno vyhnání zhruba jednoho milionu lidí do tzv. Nových ekonomických zón, rozuměj pracovních lágrů v nehostinném horském terénu. Nahradili je loajální komunisté ze severu. Na 150 tisíc Vietnamců pak v rámci operace Nový život dostalo možnost vystěhovat se do Spojených států a jiných zemí.

Být proti míru je těžké

Tato paralela samozřejmě nutně neznamená, že to tak musí dopadnout i v Afghánistánu, ale rozhodně to není vyloučené. Že se Tálibán mstí těm, kteří spolupracují s vojsky NATO (což může znamenat třeba jen to, že dívky chodí do školy), je poměrně známá věc. Dělá to všude, kam sahá jeho pravomoc nebo kde mu neschopnost vlády zajistit bezpečí obyvatel dovoluje alespoň občasné výpady. Není příliš důvodů si myslet, že s tím přestane.

Jistě, vojenská intervence v Afghánistánu těmto zvěrstvům zabránit nedokázala. Je otázka, jestli by je mohla zamezit za dalších deset nebo dvacet let. Mnozí se oprávněně domnívají, že nikoli. Jenže podle posledních armádních odhadů z roku 2019 žije na území ovládaném kábulskou vládou přes 15 milionů lidí. Dalších 13 milionů žije v okresech, v nichž se Tálibán s vládou o kontrolu přetahuje. Lze se oprávněně domnívat, že v případě vítězství radikálních islamistů je čeká horší život.

Hlavní otázkou teď tedy je, zda americký prezident v Afghánistánu skutečně stojí o mír, či zda po splnění svého volebního slibu ztratí zájem tak jako kdysi Richard Nixon o Jižní Vietnam.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner