Socioložka Jiřina Šiklová, členka správních rad několika nadací a inspirátorka anarchistických projektů všeho druhu. FOTO: youtube.com
FOTO: youtube.com
Ve věku 85 let zemřela socioložka Jiřina Šiklová, signatářka Charty 77. Potvrdil to její syn Jan Šikl, informoval o tom server aktuálně.cz. Šiklová za normalizace pomáhala dostávat zakázanou československou literaturu z republiky do zahraničí a exilovou literaturu do Československa. Kvůli tomu strávila rok ve vězení.
Dcera pražského očního lékaře a učitelky, absolventka dívčího gymnázia Minerva, se narodila 17. června 1935, její maminka byla spolužačkou Milady Horákové. Vystudovala historii a filozofii na Filozofické fakultě UK v Praze, kde v roce 1965 pomohla otevřít sociologickou katedru.
Jiřina Šiklová byla doktorka filozofie, socioložka, signatářka Charty 77, disidentka, uklízečka, vězeňkyně, zakladatelka a propagátorka genderových studií. Zasvětila svůj život angažování se pro politickou a sociální spravedlnost. Šiklová patřila k lidem, kteří pomáhali dostávat zakázanou československou literaturu na Západ a exilovou literaturu do Československa. Spolupracovala s Dokumentačním střediskem československé nezávislé kultury Viléma Prečana v německém Scheinfeldu, a také se podílela na transportu exilové literatury, který z Londýna organizoval Jan Kavan. Tento kanál fungoval dvacet let. V roce 1981 však policie jeden z mnoha desítek kamionů zadržela – Jiřina Šiklová a dalších osm lidí šlo na rok do vězení. Pod tlakem mezinárodních protestů byli ale nakonec propuštěni a souzeni na svobodě.
Když je někdo v průseru, tak něco zorganizuju
I ve vězení Šiklová uplatnila svůj organizační talent, pro vězeňkyně uspořádala kurzy angličtiny a němčiny, zavedla ranní rozcvičky. Sama tento pobyt nazvala „zajímavým zúčastněným pozorováním“. Společenské angažmá Šiklová vždy považovala za svou prvořadou povinnost. „Když je někdo v průseru a já na to mám kapacitu, tak něco zorganizuju,“ říkala o sobě. Takto iniciovala třeba projekt Paměti žen. Po změně režimu stála Šiklová u vzniku katedry sociální práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, a také založila Gender Studies Centrum – knihovnu a organizaci, které jsou mezinárodně uznávané. V plánech přednášek na společenskovědních fakultách v celé ČR prosadila téma problematiky genderu, tedy vztahu mezi oběma pohlavími. U ní v bytě také vznikla první knihovna Gender Studies, ze které se časem vyvinula největší knihovna tohoto tématu ve střední a východní Evropě.
Vyhazov z KSČ, Havel ji obdivoval
Její angažmá v KSČ od roku 1956 také vyplynulo z potřeby aktivity: „Jestliže se člověk chce podílet na určitých změnách, musí se pro to angažovat,“ vysvětlila. Byla pyšná na to, že byla vyhozena hned v roce 1969, v „dobré společnosti“ filozofa Jana Patočky a dalších osobností. Po vyhazovu z fakulty ji nakonec přijali v Klementinu. Ráno uklízela a potom studovala a psala materiály. Pozdější angažmá sociální pracovnice na geriatrickém oddělení Thomayerovy nemocnice také využívala k transportu materiálů. „Je to velmi statečná žena. Ona byla opravdu hlavní poštou. Musím říct, že jsem ji dost obdivoval,“ řekl o ní již zesnulý český prezident Václav Havel.
Podporovala radar i přijímání uprchlíků
Publikovala v desítkách odborných časopisů, je autorkou několika knih. Za sebou má i angažmá v politice, několikrát kandidovala za Stranu zelených. „Mám dobré děti, se kterými mám dobré vztahy. Nikdy jsem neprostituovala ve smyslu společenském a politickém. Jsem ráda, že se mi to podařilo. Můj život se mi líbí,“ prohlásila jednou. Zastávala se myšlenky na vybudování radarové vojenské základny Spojených států v České republice. Odpor Čechů k přijímání uprchlíků odůvodňovala nedostatkem vzdělání a myšlenkovou zakořeněností v dobách komunismu a vyzývala lidi, aby se islámu nebáli.
Žena, která se nebála říkat pravdu
Šiklová během svého života získala několik ocenění. Loni dostala k příležitosti 85. narozenin od předsedy senátu Miloše Vystrčila (ODS) nejvyšší ocenění senátu, Stříbrnou pamětní medaili, za její úsilí o záchranu zakázané literatury a o rozvoj občanské společnosti a svobody. „První medaile z mých rukou bude udělena ženě, která se v době nesvobody nebála říkat pravdu,“ prohlásil tehdy Vystrčil. V roce 1999 také získala medaili T. G. Masaryka I. stupně za zásluhy o republiku a o čtyři roky dříve titul Žena Evropy.
Pithart: Pomáhala každému, kdo to potřeboval
Celoživotní potřeba pomáhat všem, kdo na tom právě nejsou dobře, je podle někdejšího českého premiéra a předsedy senátu Petra Pitharta hlavní charakteristika zesnulé Jiřiny Šiklové. Podle svého celoživotního přítele byla pomáhající člověk. „Přímo vyhledávala, kde je nějaká situace, kdy je někdo v tísni a nějací lidé jsou potřební,“ řekl Pithart. Šiklová s Pithartem se znali přes 60 let a byli si velmi blízcí. „Často jsme dělali spolu leccos, co už dneska je nesrozumitelné nebo málo srozumitelné,“ uvedl Pithart s odkazem na doby nesvobody a disentu, kdy společně distribuovali do vlasti zahraniční i exilové knihy.
Rychetský: Citelná ztráta pro celou zemi
Podobně dlouhé přátelství pojilo se Šiklovou také předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského, ten její odchod označil za citelnou ztrátu pro celou zemi: „Úmrtí Jiřiny Šiklové je pro mě osobně i pro naši zemi citelnou a smutnou zprávou. S paní Šiklovou mě spojovalo dlouholeté přátelství ještě z dob, kdy se Jiřina podílela významnou mírou na posílání ilegálních tiskovin mezi disentem a našimi přáteli v zahraničí. Za to si zaslouží velký dík,“ řekl Rychetský.
Žiješ, chlapečku, potřebuješ něco?
Jednou ze zásluh Šiklové bylo podle něj i to, že právě ona se přimluvila u tehdejší politické reprezentace, když se rozhodovalo, zda stát vykoupí a nechá zbourat bývalý romský koncentrační tábor v Letech. „Po převratu zakládala katedru sociální práce na FF UK, to tam do té doby vůbec nebylo… To byly její základní celoživotní hnací motivy,“ říká Pithart. Katedru sociální práce do roku 2000 Šiklová vedla. „V posledních letech pořád obvolávala své známé a ptala se: Žiješ, chlapečku, potřebuješ něco? Tenhle instinkt v ní byl nejsilnější,“ vzpomíná na svou souputnici Pithart.
