Poselství pracujícímu lidu východní Evropy, přijaté před 40 lety prvním celostátním sjezdem delegátů polské Solidarity v Gdaňsku, bylo jedním z nejdůležitějších dokumentů vydaných tímto hnutím. U komunistické propagandy vyvolalo zuřivost, avšak pro řadu občanů zemí sovětského bloku se naopak stalo zdrojem naděje.
Polská opozice v druhé polovině sedmdesátých let přikládala velkou důležitost stykům, třeba i jen symbolickým, se zástupci disidentských hnutí ze střední a východní Evropy i samotného Sovětského svazu. Největší význam pochopitelně měly vztahy s Chartou 77, a to včetně bezprecedentních setkání v Krkonoších v roce 1978.
Kontakty byly navázány i s opozičními kruhy z NDR a Maďarska, sporadicky se udržovaly i s disidenty v Sovětském svazu. Vzájemnou spřízněnost osudů zdůrazňovala četná prohlášení a dopisy vyjadřující solidaritu s pronásledovanými.
Disidentská internacionála
Tato „disidentská internacionála“ s nadějí sledovala srpnové stávky v roce 1980 a vznik Nezávislého odborového svazu Solidarita. Dopis stávkujícím Polákům zaslali mluvčí Charty 77 Marie Hromádková a Miloš Rejchrt. Psali v něm mimo jiné: „Se zájmem a pohnutím sledujeme Váš zápas o svobodný a důstojný život. Požadavky, které vyslovujete, zvláště propuštění politických vězňů, dodržování svobody slova a práva na zakládání nezávislých odborových organizací, jsou totožné s naším úsilím.“
Rusko označuje Česko jako nepřítele: Co je vlastně pro Kreml zahraničněpolitickou prioritou?
číst článek »VONS vydal prohlášení, v němž se zastal členů a spolupracovníků polského Výboru na obranu dělníků (Komitet Obrony Robotników, KOR), zatčených během stávky. Skupina maďarských opozičníků se dokonce pokusila dostat do gdaňských loděnic, byli však zadrženi na hranicích.
Dopis obsahující slova podpory sepsali na konci srpna 1980 rovněž sovětští disidenti v čele s Andrejem Sacharovem. Vyjádřili v něm sympatie ke „statečnému boji za občanská a ekonomická práva“ Poláků a také konstatovali, že – dobovým jazykem formulováno – tento boj „navrací dělnické třídě její čest a vytváří příklad jednoty dělníků a intelektuálů.“
Zvláštní prohlášení vydala také zakladatelská skupina svobodných odborových svazů, ustanovená v roce 1978, a také dvacet opozičních činitelů z Estonska a Litvy. Ti gratulovali Polákům k vítězství, jímž byl podpis dohod s komunistickou mocí, a usuzovali, že tento akt „vytváří základ pro demokratické reformy, které jsou ve všech socialistických státech tak potřebné.“
Během následujících měsíců se objevila ještě celá řada podobných prohlášení a dopisů. Jak došlo k tomu, že na odpověď ze strany Solidarity bylo nutné počkat si celý rok?
Facebook a sociální hranice: Jak non-face-to-face komunikace rozvrátila vrozené meze
číst článek »Revoluce omezující sebe sama
Pro vysvětlení této otázky je třeba si uvědomit několik věcí. První z nich je zcela prozaická. Polské opoziční hnutí se během krátké doby rozrostlo ze skupiny několika stovek aktivních činitelů a několika tisíc sympatizantů do podoby mnohamilionové struktury.
Její organizace a fungování stálo členy předsrpnové opozice, kteří hráli v rámci Solidarity významnou roli, hodně sil a času. Tyto každodenní úkoly značně zaneprazdňovaly lidi, kteří ještě krátce předtím udržovali styky s disidenty z jiných států.
Druhým faktorem byla obava členů Solidarity z toho, aby zahraničním přátelům neuškodili. Nebyla nikterak neopodstatněná – pod vlivem událostí, které v Polsku proběhly, nabraly v řadě zemí represivní opatření na síle. Obzvlášť intenzivně byly sledovány veškeré možné styky s Poláky. K zatčení mnohdy postačilo třeba jen to, že dotyčný vlastnil publikaci nebo odznak Solidarity. V takové situaci se Poláci zdráhali navazovat kontakty, které by mohly v konečném důsledku způsobit uvěznění kontaktovaného.
Třetím (a nejdůležitějším) důvodem byla samotná povaha toho, co se dělo v Polsku. Jacek Kuroń tyto události označoval jako „revoluci omezující sebe sama“. Lidé si velice dobře pamatovali maďarské zkušenosti z roku 1956 a osudy pražského jara. Vůdčí postavy Solidarity se snažily nepodnikat kroky, které by mohly vyprovokovat sovětskou intervenci. A k nim nepochybně patřily i veškeré pokusy o „exportování kontrarevoluce“, jak to dobová propaganda nazývala.
Obrana konzervatismu – proti „konzervativcům“ (2.)
číst článek »Vedoucí osobnosti Solidarity ovšem nebyly s to mít pod kontrolou celé hnutí. Díky zachovaným archivům bezpečnostního aparátu známe mnoho případů, kdy se do ostatních států sovětského bloku vyvážely publikace Solidarity, navazovaly se styky a zahraniční disidenti byli pobízeni k následování polského příkladu.
To všechno však byly iniciativy, které vycházely zdola. Výjimkou je publikace s názvem Co je Solidarita, vydaná v českém jazyce Správou regionu Malopolsko.
Solidarita oslovuje „východní blok“
Přelomovým okamžikem byl až První celostátní sjezd delegátů Nezávislého odborového svazu Solidarita, který proběhl ve dvou etapách v září a říjnu 1981 v Gdaňsku. Delegáti byli zvoleni ve volbách, jichž se zúčastnilo více než 90 % členů svazu. Byla to mimořádná zkušenost demokracie. Jelikož 898 delegátů tehdy zastupovalo 9,5 milionu členů Solidarity, lze jejich sjezd chápat jako shromáždění reprezentující vůli většiny Poláků.
Již od samého začátku jednání bylo zřejmé, že pravidlo „omezování se“ je nadále neudržitelné. Na pobídku šéfa svazu Lecha Wałęsy delegáti zazpívali národní hymnu a následně píseň „Bože, kterýs Polsko“ (Boże coś Polskę), která obsahuje i slova: „Vlast svobodnou vrať nám, Pane“ (Ojczyznę wolną racz nam wrócić Panie).
V kuloárech pak pozdější šéf Bojující solidarity Kornel Morawiecki šířil podzemní Dolnoslezský bulletin (Biuletyn Dolnośląski), jehož součástí byl i text provolání zakladatelského výboru svobodných odborových svazů v SSSR, kde mimo jiné stálo: „Dnes je pro nás Solidarita ukazatelem.“
Prokletí zbabělců, kteří se bojí pravdy, aneb Česká politika bez paměti
číst článek »Už 7. září delegáti schválili sedmibodové prohlášení, které začíná slovy: „Prvořadým cílem Nezávislého odborového svazu Solidarita je vytvořit důstojné životní podmínky v hospodářsky a politicky suverénním Polsku. Jde o život zbavený nedostatku, vykořisťování, strachu a lži ve společnosti uspořádané podle demokratických a zákonných pravidel.“
Jedním z postulátů byl i požadavek svobodných voleb do Sejmu, což bylo výrazné překročení dosud vytyčených hranic.
Nejkontroverznější dokument byl však přijat až následujícího dne – 8. září. Jeho iniciátory byli delegáti z regionu Jižní Velkopolsko – lékař Henryk Siciński a právník Bogusław Śliwa. Text, který připravili, následně zredigoval Jan Lityński.
Již v průběhu jeho čtení v sále zavládlo nadšení, několikrát se ozval potlesk a výkřiky. Jerzy Buzek, který jednání řídil, se ještě pokusil situaci dostat pod kontrolu a návrh směřovat k příslušné komisi, ukázalo se však, že už to není možné.
Tak bylo schváleno Poselství pracujícímu lidu východní Evropy:
„Delegáti shromáždění na Prvním sjezdu delegátů Nezávislého odborového svazu Solidarita zdraví dělníky z Albánie, Bulharska, Československa, Maďarska, Německé demokratické republiky, Rumunska a všech národů Sovětského svazu a vyjadřují jim podporu. Jakožto první nezávislý odborový svaz v našich poválečných dějinách pociťujeme hlubokou spřízněnost našich osudů.
Ujišťujeme vás, že navzdory lžím šířeným ve vašich zemích jsme autentickou zaměstnaneckou organizací, zřízenou v návaznosti na dělnické stávky a čítající na deset milionů členů. Naším cílem je boj za zlepšení existenčních podmínek veškerého pracujícího lidu. Podporujeme ty z vás, kdo jste se rozhodli vydat se na náročnou cestu boje za svobodné odborové hnutí. Věříme, že už zakrátko se vaši a naši zástupci budou moci setkat za účelem výměny zkušeností z odborových svazů.“
Školství jako priorita? Co nám strany ve volbách nabízejí
číst článek »Hněv Kremlu
Těchto několik prostých vět vyvolalo u komunistické propagandy výbuch zuřivosti. Jako první udávala tón sovětská Pravda, v níž byl sjezd popisován jako „antisocialistická a antisovětská orgie“. Samotné poselství pak charakterizovala takto:
„Nepokrytě provokativní a bezostyšný ráz ve vztahu k socialistickým státům má tzv. Poselství k národům východní Evropy, přijaté v Gdaňsku, které vybízí k boji proti socialistickému zřízení. Vůdci Solidarity, ti všichni, jimž se rozsah a šíře boje proti socialismu v Polsku zdají být příliš úzké, se rozhodli zasahovat do vnitřních záležitostí jiných národů. Politikáři nízké úrovně chtějí – ve snaze prokázat službu imperialistickým diverzním centrům – ovlivnit socialistický systém v zemích sousedících s Polskem. […]
Čím jménem vlastně bylo přijato toto poselství? Je zřejmé, že antisocialistické shromáždění v Gdaňsku, které označují jako ‚sjezd odborového svazu‘, je ve své podstatě srazem zaměstnanců aparátu Solidarity, zástupců kontrarevolučních sil, antisocialistických uskupení Výbor společenské sebeobrany (KSS KOR) a Konfederace nezávislého Polska (KPN).
Celý konglomerát kontrarevolucionářů různého zaměření, a to včetně agentů imperialistických tajných služeb, všichni ti, kdo nenávidí socialismus a vládu lidu v Polsku, usilují o rozmetání základů socialistického polského státu, zpřetrhání mezinárodních vazeb Polské lidové republiky a v konečném důsledku o znovunastolení buržoazního řádu v Polsku. Právě z jejich popudu a pod jejich nátlakem bylo schváleno to hanebné poselství.“
V podobném duchu se nesly články a komentáře otištěné v dalších státech sovětského bloku. Rudé právo psalo o sprosté provokaci namířené proti dělnické třídě jiných socialistických států, o drzosti a pokusu o kontrarevoluci podniknutém živly nejen krajně reakčními, ale zároveň bez jakékoli politické zodpovědnosti. V závodech se konaly schůze, na nichž se schvalovaly rezoluce odsuzující Solidaritu. Sovětský velvyslanec představil vládě Polské lidové republiky stanovisko sovětské vlády a Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, které požadovalo, aby byly podniknuty „rozhodné a zásadní kroky proti neblahé antisovětské kampani a akcím namířeným proti Sovětskému svazu“. Podobné dopisy přicházely i z dalších hlavních měst východního bloku.
Polské komunisty nebylo nutné pobízet dvakrát. Politbyro Ústředního výboru Polské sjednocené dělnické strany jednalo 15. září 1981 o možnosti vyhlásit výjimečný stav. Jelikož se však jeho členové shodli, že to zatím není možné, rozhodli se nastolit „linii politické ofenzivy podpořené omezeným represivními opatřeními“. Následující den bylo zveřejněno ostře formulované prohlášení. Solidaritu v něm obvinili z jednostranného porušení společenských dohod, z „bezmyšlenkovité provokace polských spojenců“, jíž bylo schválení poselství, a z touhy po převzetí moci. Obzvlášť zlověstně zněla slova: „Socialismus budeme hájit tak, jako se hájí nezávislost Polska. Stát k tomu využije takových prostředků, jaké si situace bude žádat.“
Solidarita a Charta 77
Autor doktríny „omezování se“ Jacek Kuroń po letech vzpomínal: „Já jsem se tehdy domníval, že z taktického hlediska to byla chyba. […] Zbytečně jsme dráždili medvěda. Samozřejmě platí, že kdyby osud Polska byl v tu chvíli už rozhodnutý, náš akt by byl dokumentem velké mravní ceny, důkazem zájmu Poláků o celý socialistický tábor a jeho národy, závdavek na budoucí spolupráci těchto národů. Byl to pokerový tah. Čas ukázal, že to bylo správné.“
Vracíme Čechům noviny. Předplaťte si Týdeník FORUM
číst článek »Mezitím idea obsažená v poselství začala získávat reálnou podobu. Už o několik týdnů dříve se vynořil nápad obnovit těsnou spolupráci s Chartou 77 a nyní se mohl uskutečnit.
Týden po historickém rozhodnutí sjezdu se do Brna a Prahy vydal mladý vratislavský opozičník Aleksander Gleichgewicht. Během rozhovoru s Annou Šabatovou a Václavem Malým se rozhodli založit Polsko-českou solidaritu (později Polsko-československou).
Nová organizace se nestačila pustit do rozsáhlejších akcí, neboť v Polsku byl 13. prosince 1981 vyhlášen výjimečný stav. Solidarita však přežila v podzemí a stejně tak přetrvala, ba přímo rozkvetla myšlenka spolupráce s opozicí z dalších komunistických států. Jejím ztělesněním se postupem času staly aktivity Polsko-československé solidarity.
Paradoxně tedy právě vyhlášení výjimečného stavu přispělo k oživení styků mezi polskou opozicí a disidentskými kruhy z jiných států. „Omezování se“ přestalo být nutné. Opět se ukázalo, že svrhnout komunistický systém lze pouze společnými silami.
Dr. Łukasz Kamiński je polský historik, absolvent Vratislavské univerzity, v letech 2011–2016 byl prezidentem Ústavu paměti národa ve Varšavě, od roku 2017 je prezidentem Platformy evropské paměti a svědomí se sídlem v Praze.
Z polštiny přeložil Martin Veselka.
