Odkud se vzala Ukrajina? Pojďme se podívat stovky let zpět. A pochopíme, proč ji chce Putin

Švédský král Karel XII. s hetmanem Ivanem Mazepou po bitvě u Poltavy v roce 1709 na obraze G. Cederströma. Zdroj: Wikimedia Commons (Kontexty / se souhlasem)

Švédský král Karel XII. s hetmanem Ivanem Mazepou po bitvě u Poltavy v roce 1709 na obraze G. Cederströma. Zdroj: Wikimedia Commons | FOTO: Kontexty / se souhlasem

Ukrajina jako samostatná entita neexistuje. Ukrajinci a Bělorusové jsou součástí velkého ruského národa. Dějiny Ukrajiny a její kultura jsou součástí dějin a kultury Ruska. – Podobná pseudohistorická tvrzení jsme v posledních měsících před invazí na Ukrajinu často slyšeli z úst nejvyšších představitelů Kremlu. Historie a její svérázná intepretace v duchu tradic velkoruského imperialismu se staly jedním z hlavních odůvodnění agresivní války.

Bohužel tato interpretace, která zcela pomíjí svébytnost dějin a kultury středovýchodní Evropy, je hluboce zakořeněná nejen v západní Evropě, ale dokonce i v českých učebnicích dějepisu. Proto se opakovaně dočítáme, že tzv. Curzonova linie je přirozenou hranicí ruské sféry vlivu (ač se jí poprvé v dějinách stala v roce 1945) nebo že ukrajinština („maloruština“) je dialektem ruštiny. Ve skutečnosti jsou Ukrajinci a Bělorusové dědici Kyjeva, mnohem staršího duchovního centra východního slovanství než Moskva, a jejich politickou kulturu vytvořila spoluúčast na projektu Rzeczpospolité – polsko-litevské republiky svobodných občanů, která po čtyři století zahrnovala většinu území dnešního Polska, Litvy, Běloruska a Ukrajiny.

Historik dějin východní Evropy Andrzej Nowak, jeden z největších znalců dějin ruského impéria, představuje dobu mezi polovinou 16. a počátkem 18. století jako klíčové období pro vznik ukrajinské politické identity, kterou charakterizuje étos svobody a občanství, jako přímý důkaz její odlišnosti od moskevské kultury samoděržaví. (MR)

 * * *

Odkud se vzala Ukrajina? Odpověď na tuto otázku se nalézá v období mezi roky 1554 a 1658. Důvod, proč si ji klademe, je evidentní. Ukrajinu nyní vidíme v novém světle. Nepochybujeme, že boj, který nyní vede, je bojem za jejich i za naši svobodu a že na výsledku této války závisí nejen to, zda v Kyjevě bude ukrajinská vláda, nebo vláda moskevská, ale rovněž to, jaká bude vláda ve Varšavě a kdo bude ovládat Evropu. A to je důvod, abychom se Ukrajinou zabývali, všímali si jí blíže a přemýšleli o tom, odkud se vzalo a jaký má význam ono historické společenství, které z nás vzešlo a vedle nás vyrůstalo.

Proč je Ukrajina pro Rusko tak důležitá?

Dříve než se ohlédneme zpět do historie, položme si otázku, proč je nyní Ukrajina pro Vladimira Putina tak důležitá. Metodický model imperiálního výboje ve jménu velikosti moskevské říše a vnitřního zotročení všech jejích poddaných zůstává neměnný. Rusko může na počátku třetí dekády 21. století prodloužit svou existenci v podobě impéria pouze tím, že spolkne Ukrajinu. To je také důvod, proč Vladimir Putin zahájil svůj boj o impérium v otevřené podobě. Nejde o šílenství zdivočelého vůdce kremelské kliky, ale o to, že si ruský prezident uvědomil problém, před kterým stojí historické ruské impérium, v jehož misi nejspíš upřímně věří. Rusko se svými v současnosti zhruba 140 miliony obyvatel stojí tváří v tvář zásadní porážce svého imperiálního projektu, neboť více než dvacet procent z oněch 140 milionů tvoří muslimové. Na východě Rusko sousedí se svým současným patronem Čínou a momentálně představuje jakési její Bělorusko. Lukašenko je analogickým modelem Putinova místa po boku skutečného cara sídlícího v Pekingu. Aby Rusko posílilo své postavení vůči nadřízenému čínskému patronovi a odvrátilo hrozbu vnitřní islamizace, k níž má dojít v následujících dvaceti třiceti letech, potřebuje k tomu své slovanské bratry, jak nepravdivě označuje Ukrajince a Bělorusy. K dosažení tohoto cíle má sloužit „russkij mir“. Rusku ze všeho nejvíc chybějí lidé. Ne rakety a bomby.

To je vidět i na dosavadním průběhu války. Rusko postrádá pěchotu, s jejíž pomocí by mohlo okupovat a vzájemně propojovat další města. Jednoduše nemá lidi. To také vysvětluje jev, který se nám zdá být tak neskutečně anachronický. Podle odhadů, které uvádějí západní média, bylo již 800 000 obyvatel východní Ukrajiny zajato a přesídleno do nezměrných prostorů Ruské federace, hovoří se dokonce i o ostrovu Sachalin. Tuto taktiku nevymyslel Stalin, nejde o komunistický vynález, byť byla právě v Sovětském svazu aplikována s mimořádnou brutalitou, ale má svůj původ v době vlády Ivana Hrozného a následujících carů a imperátorů jako Kateřina II. Když Moskva vpadla v roce 1654 do Litvy, na území dnešní Litvy a Běloruska, zrekvírovala jednu čtvrtinu běloruské populace. Oněch pětadvacet procent obyvatel Rusové nepovraždili, ale vyvezli je, protože je potřebovali. Masová přesídlování nepředstavují nic absurdního, co by se muselo vysvětlit zdivočelými mravy autokratické moci, ale jde o vědomou a záměrnou politiku řešení problémů moci, jež potřebuje lidi. Jde o to vytrhnout je z kořenů, přesídlit je, a oni možná za deset, za dvacet let, ale třeba až ve třetí generaci zopakují to, co napsal velký ruský romantický básník Michail Lermontov, jenž impérium nenáviděl a chtěl ruskou říši derusifikovat, neboť existují i takoví Rusové, a jenž těmito slovy vystihl smysl imperiální politiky: „A přijde čas, kdy řekneš – ano, budu otrokem, ale budu otrokem cara celého světa.“

Právě tato slibná perspektiva se má naplnit prostřednictvím dalších obětí. Kolik je v Rusku po generace rusifikovaných Poláků? Stalinem dosazený velitel polské komunistické armády Rokossovskij se v zemi neobjevil zčistajasna. A koneckonců i tvůrci ruské kultury, skladatelé Stravinský nebo Šostakovič, jsou rovněž potomci Poláků, kteří se v důsledku imperiální politiky stali Rusy. I oni oslavovali cara celého světa. Takže ona imperiální taktika není absurdní, neboť má svou zlověstnou logiku a zločinecké metody, jejichž prostřednictvím je realizována. Hlavním objektem její logiky je nyní Ukrajina. Zjistí-li miliony terorizovaných Ukrajinců, kteří Rusko opravdu nemilují a v nejbližších letech milovat nebudou, že jim Západ nepomohl, a podaří-li se zlomit jejich odpor, tak se s tím za jednu, za dvě nebo za tři generace smíří. Dnes sice bojují, ale už jejich synové a vnuci se nakonec stanou dobrými poddanými cara. Ale s Ukrajinou s jejími zhruba čtyřiceti miliony lidí tvořícími ukrajinský stát a vytvářejícími historické společenství, jež má za sebou mnoho století, to Rusku nepůjde snadno.

Samosprávná svoboda a univerzity

Proč tomu tak je? Proč je Ukrajina pro Rusko tak důležitá? A proč ruským carům jejich záměry s „bratry“ nevycházejí? Nejstručnější odpověď na otázku, odkud se vzala Ukrajina, může znít takto: Ukrajina je dcerou Rusi, odchovankou Rzeczpospolité vzbouřivší se proti maceše Moskvě, která ji připravila o jméno a chce jí všechno zabavit. Ukrajina se vzala právě odtud. Je to ona Ukrajina, jež se pod tímto názvem utváří v sedmnáctém století. Předtím tu na samotném počátku společných dějin Bělorusů, Ukrajinců a z určité části rovněž Rusů byla pochopitelně Rus, která je oprávněně nazývána Kyjevskou Rusí, neboť Kyjev byl stoliční město představující centrum. Ne snad druhý Řím, ale druhý Jeruzalém, neboť Kyjev se po křtu Vladimíra Velikého v roce 988 považoval za hlavní město křesťanství východních Slovanů. Ona společná kolébka státnosti východních Slovanů se rozpadá pod náporem Mongolů, ale i vlivem vnitřních sporů, a nakonec si ji mezi sebe rozdělí dědici tradic mongolského impéria. Na jedné straně politický systém vytvářený Moskvou, na straně druhé Litva spojená s Polskem v Unii, jež otevírá svět Kyjevské Rusi vlivům latinské civilizace, přicházejícím prostřednictvím Polska do Litvy, do litevské Rusi (tj. do dnešního Běloruska a Ukrajiny), neboť téměř celé Bělorusko a Ukrajina se staly ve 14. a 15. století součástí Litevského velkoknížectví. Prostřednictvím Polska přichází západní civilizace, která mění a doplňuje ruskou tradici a utváří ji novým způsobem. Ony vlivy mají své symboly. Navštíví-li někdo Kyjev, a doufám, že to brzy opět půjde, může se v něm setkat s památníkem, který stojí za to vidět. Nedaleko břehu Dněpru stojí pomník Magdeburského (městského) práva. Není to polský objev či vynález. Městské samosprávné právo umožňující občanům daného města o sobě rozhodovat přijalo Polsko ve 13. a 14. století ze Západu, z německých zemí. Ve 13. století byl tak mimo jiné znovu založen Krakov a na prahu 16. století byl stejným způsobem zreformován Kyjev. A Kyjevané si tuto věc připomínají jako velký svátek: stali jsme se v dobrém slova smyslu Evropany, tj. lidmi, pro něž je nejdůležitější svoboda a samosprávnost. Podobný pomník měli také v Minsku – ale nevím, jestli tam ještě stojí. Objevil se tam v devadesátých letech, kdy se Bělorusko pokoušelo upevnit svou nezávislost.

Druhý, ještě důležitější symbol oné svobody má své fundamentální odůvodnění v římsko-řecké tradici, která přichází prostřednictvím univerzit a jezuitských kolejí jako Vilenská univerzita založená Štěpánem Báthorym, první univerzita na území Litevského velkoknížectví. Jde o odůvodnění svobody jako nejdůležitější hodnoty politického života. Jde o svobodu vnitřní, občanskou, jejímž zrcadlením je kultura smlouvy. Nemáme nad sebou „přirozené“ pány, pouze se domlouváme mezi sebou a uzavíráme smlouvu. Vybíráme své vládce, ale nynějším vládcům můžeme za krátký čas vládnout my, což vyplývá z voleb. Kozáci se rovněž scházeli v radě, v místě zasedání, kde má každý právo hlasu a kde všichni společně volí hetmana. Volí se ten, kdo jim bude vládnout, dokud si to budou přát příslušníci tohoto společenství, svobodní kozáci. Postupně vzniká stále zdokonalovaný samosprávný systém, který je čím dál víc inspirovaný příkladem Rzeczpospolité. Například v tom, že se kolem hetmana vytváří svého druhu senát, rada složená z plukovníků. Každého z plukovníků volí jeho pluk. Pluk je něco jako politická samospráva. To v této vojenské organizaci nijak nesnižuje vnitřní disciplínu.

S fenoménem svobodného kozáctva, které se postupně formuje ve druhé polovině 16. století, se objevuje i název Ukrajina. V oficiálním dokumentu se vůbec poprvé objevil v roce 1590 – šlo o usnesení varšavského sejmu o sjednání pořádku ze strany Nižového vojska a Ukrajiny. „Nižové vojsko“ jsou kozáci, podle nížiny za Dněprem, v jižní části jeho toku. A právě tehdy byla tato oblast představující kolébku kozáctva pojmenována slovem Ukrajina. Pojem Ukrajina tehdy označoval územně velice omezenou oblast zahrnující kyjevské a braclavské vojvodství, v žádném ohledu se netýkal Podolí a Volyně a v té době by také nikoho nenapadlo spojovat s ním Červenou Rus, kde leží Lvov. To byly samostatné historické země, zatímco Ukrajina se objevuje právě jako pojmenování oblasti, v níž se utváří svobodné, nezávislé společenství, které úzkostlivě chrání svou svobodu, ale které může být také využíváno při ochraně hranic Rzeczpospolité. Klíčové je zde slovo hranice. Krajina, kraj, konec, hranice. Jde o hranici jak s Moskvou, tak s Osmanskou říší a s jejím vazalem krymským chánem. Na jejím území zdokonalovali své bojové ctnosti stateční kozáci. Byla to škola hrdé nezávislosti těch, již si jsou vědomi, že si zaslouží svobodu, protože mají v ruce zbraň. A že svou odvahou a organizovanou formou boje chrání nejen sebe, ale mohou rovněž sloužit Rzeczpospolité. Ona rostoucí hrdost svobodných kozáků spočívala ve fenomenálních bojových schopnostech. Slavné byly kozácké výpravy (chadzki) k jižním břehům Černého moře, nejenom do Konstantinopolu, ale také do Synopé a dalších tureckých přístavů, které občas způsobovaly Rzeczpospolité diplomatické potíže. Na severu se kozáci dostávají při svých výpravách až k Bílému moři. Jsou vedle polských husarů hlavní bojovou silou vojsk Rzeczpospolité bojujících s Ruskem a útočících v roce 1617 na Moskvu. Hlavní údernou skupinu, která v roce 1618 útočila přímo na hradby Kremlu, tvořili přece kozáci hetmana Petra Konaševiče-Sahajdačného. A tento velký kozácký oddíl zahrnující 30 000 lidí ubránil sám Rzeczpospolitou před nájezdem armády osmanského sultána v bitvě u Chotynu v roce 1621. Kozáků bylo v této bitvě stejně jako všech zbývajících obránců, Poláků a Litevců, dohromady. Byl to mimořádně důležitý moment bratrství ve zbrani při záchraně Rzeczpospolité.

S carem se smlouvy neuzavírají

Kde došlo ke zlomu? Jak se zpřetrhala pouta mezi rodící se Ukrajinou a Rzeczpospolitou? Koexistence kozáckých bojovníků a šlechtického politického národa Rzeczpospolité byla od počátku zatížena dvěma třecími plochami. Tou první bylo dělení na „starší“ privilegované a mladší podřízené. Šlechta Polského království bez ohledu na to, jakým jazykem hovořila a jaký byl její původ, tento rozdíl žárlivě střežila a nechtěla připustit úplné vyrovnání mezi ní a masou kozáckých bojovníků, kteří o ně usilovali.

Druhým důvodem byla otázka náboženství. Kozáci nebyli nijak zvlášť zbožní. Hledělo se na ně jako na lidi, jimž je Bůh lhostejný, neboť jsou živi v podstatě ze zabíjení, z boje. Proces vyostřování náboženských sporů začal v roce 1589 založením patriarchátu v Moskvě, který měl sloužit, stejně jako dnes Kirill slouží Putinovi, tehdejšímu faktickému vládci Ruska Borisi Godunovovi jako nástroj expanze a podřízení všech pravoslavných, i těch v Rzeczpospolité. Král Rzeczpospolité Zygmunt III. na to zareagoval projektem Unie, která byla uzavřena o sedm let později v roce 1596 v Brestu Litevském. Brestlitevská unie měla zachovat pravoslaví jako obřad a jako tradici, ale zároveň pravoslavné uvnitř Rzeczpospolité podřídit papeži v Římě. Téměř všichni pravoslavní biskupové v Rzeczpospolité tuto Unii uznali. Část ruských pravoslavných magnátů, jichž bylo tehdy v Rzeczpospolité plno, však s tímto řešením nebyla spokojena. Navíc nespokojenost s Unií podněcovaná moskevskou stranou postupně pronikala i do kozáckého světa. I tak důležitá autorita jako Kyjevsko-pečorský klášter, svaté středisko kyjevského, ruského i ukrajinského pravoslaví, vyzývala, že je třeba pravoslaví před Unií chránit. Znamenalo to rozšíření politicko-společenského konfliktu o náboženský prvek. Tehdy se také objevuje pokušení obrátit se k Moskvě. Moskva je přece pravoslavným třetím Římem a má pravoslavného cara.

Tato myšlenka se pojí s nejfatálnějším rozhodnutím, jaké učinil Bohdan Chmelnický, vůdce největšího z ukrajinských povstání, k nimž docházelo počínaje koncem 16. století. Chmelnický se po šesti letech střídavě úspěšných sporů a bojů s Rzeczpospolitou rozhodl, že vše definitivně rozetne ve svůj prospěch tím, že se poddá Moskvě. Stalo se tak v lednu roku 1654 v Perejaslavi. Počátkem tragické lekce pro Ukrajinu byla právě Perejaslavská dohoda. Zde bych rád připomenul, jak vypadala ona první srážka Ukrajiny vychované v Rzeczpospolité s kulturou moskevského samoděržaví. Chmelnický, který se mimochodem s carskými posly dorozumíval prostřednictvím tlumočníků (to je třeba zdůraznit, neboť někdo dnes tvrdí, že Ukrajinci a Rusové přece mluvili stejným jazykem), se na cara obrátil s prosbou, aby kozáky přijal pod svůj carský patronát. Předpokládal, stejně jako jeho plukovníci, kteří jej jednáním pověřili, že carův vyslanec Vasilij Buturlin přísežně potvrdí podmínky ukrajinské či kozácké autonomie uvnitř nového carského impéria. Ale zde se setkal s odpovědí, která byla pro něj i pro jeho druhy plukovníky šokující. Vasilij Buturlin mu odpověděl:

V Moskevském státu (gosudarstvu) poddaní přísahají, že velkému hospodáři (gosudaru) budou sloužit a radit a že mu budou upřímně přát veškeré dobro. A to, že by se ve jménu cara přísahalo, nikdy nebylo a nikdy nebude. Tobě, hetmanovi, nepřísluší o tom ani jakkoli mluvit, poněvadž každý poddaný je povinen svému gosudaru věřit. A ty, hetmane, a záporožské vojsko musíte to, o co jste cara prosili, považovat za splněné a velkému gosudaru důvěřujte, jako kdyby přísahal na Evangelium. A velký gosudar vás bude chovat v lásce a péči a ochrání vás před vašimi nepřáteli.

To byl pro Bohdana Chmelnického šok, protože počítal s tím, že všechno bude stejné jako v Rzeczpospolité, že bude s carem jednat o smlouvě stejně jako předtím s králem. A zástupce cara mu odpověděl: „U nás nic takové nebylo, není a nebude, že by panovník uzavíral jakékoli dohody se svými poddanými. Od toho jste jeho poddanými.“ To byla podstata sdělení, které Ukrajina vyslechla v okamžiku, kdy se rozhodla pro Moskvu. Ale Moskvu nezvolila Ukrajina, rozhodl se pro ni Chmelnický, což je rovněž třeba zdůraznit. Největší ukrajinský básník Taras Ševčenko, kterého můžeme v jistém smyslu označit za postavu analogickou k našemu Mickiewiczovi, a u Ukrajinců takovou roli skutečně sehrává, napsal, že kdyby Chmelnického matka věděla, že její syn jednou uzavře v Perejaslavu dohodu s Moskvou, tak by své dítě zardousila v kolébce. Je to reakce věrného syna Ukrajiny na to, co z Perejaslavské dohody vyplynulo. Úplné, totální otrocké poddanství Ukrajiny.

[galerie foto= “02” size=”archiv”]

Ale nejen Ševčenko takto po staletích zareagoval, stejně smýšlela část Chmelnického doprovodu. Mimo jiné plukovník Ivan Bohun známý ze Sienkiewiczovy Trilogie – jde o historickou postavu, o jednoho z nejvýznamnějších kozáckých velitelů v té době, bohužel bojujícího po mnoho let proti nám. Důsledně a účinně, se smrtelnými následky pro Poláky. Ale když uslyšel, co tehdy vyslechl i Chmelnický, prohlásil: „Já takovému vládci nebudu sloužit.“ Vzbouřil se. A stejně se zachovalo několik dalších plukovníků a odmítlo za takových podmínek carovi poslušnost. Uvykli svobodě a chtěli ji i nadále bránit. V obrovském Kyjevu, který tehdy měl několik desítek tisíc obyvatel, přísahalo věrnost caru nějakých 460 osob. Kyjevané nechtěli žádnou smlouvu s Moskvou, natož jakoukoli formu poddanství vůči Moskvě. Navíc proti poddanství Moskvě, a to je třeba obzvlášť zdůraznit, neboť jde o důležitý aspekt, který si často neuvědomujeme, se postavil tehdejší kyjevský metropolita, a tedy hlava kyjevského pravoslaví, Sylvester Kosiv. Byl si vědom toho, že moskevské pravoslaví není pravdivým pravoslavím, ale že je zcela podřízeno despotické moci, což je popřením podstaty křesťanství. A s rozhořčením odmítl požadavek carského vyslance Vasilije Buturlina odpřisáhnout carovi věrnost. Perejaslavská dohoda, z níž vyplývá, že Ukrajina má být poddanou cara, má od počátku za následek vzpoury. Podle Moskvy by měla platit věčně, neboť je pro ni výhodná. Na ni se Moskva i dnes odvolává a Ukrajincům připomíná, že se Rusům poddali sami: Neodpřisáhl snad váš velký Bohdan Chmelnický v Perejaslavi věrnost carovi a připojení Ukrajiny k Moskvě? Přehlížejí právě onen aspekt vzpoury proti aktu poddanství, který z Perejaslavské dohody vyplýval.

Poslední pokusy o obrat

Chmelnický se smířil se ztrátou kozácké svobody chápané jako nezávislost státu, protože pochopil, že pod nadvládou Moskvy žádná svobodná Ukrajina nebude, ale nemohl už couvnout – tak daleko ho přivedla nenávist vůči polské šlechtě. Chmelnický však v roce 1657 zemřel a jeho nástupcem, který se měl starat o hetmanský trůn do dospělosti Chmelnického syna Jiřího, se stal Ivan Vyhovský, neohrožený kozák, vychovaný podobně jako mnoho jiných kozáků v jezuitské koleji. Nezapomínejme, že ti, kdo tvořili kozáckou elitu, byli šlechtici, lidé vzdělaní podle stejného modelu a ve stejných školách jako polská nebo litevská šlechta. V jezuitských kolejích a občas i v jediné pravoslavné akademii, která tehdy existovala, v kyjevsko-mohyljanské akademii. A odchovanec právě těchto škol, vilenské jezuitské koleje a pravoslavné akademie v Kyjevě, Ivan Vyhovský pochopil, že je nejvyšší čas napravit omyly, které se staly, a vrátit se do Rzeczpospolité. Právě proto si na radě plukovníků a představitelů kozáckých mas v Haďači vyslechl návrh polských komisařů vyslaných králem Janem II. Kazimírem Vasou na uzavření nové smlouvy mezi Polskou korunou, Litvou a Rusí, rovnoprávné dohody rovných s rovnými, svobodných se svobodnými. Ocituji zde řeč polského komisaře Stanisława Bieniewského, kterou tehdy pronesl ke kozákům:

Už téměř deset let bojují o Ukrajinu Poláci a Moskali. Poláci o ní hovoří jako o svém plodu a údu a Moskali označují za svůj majetek cizí věc. Naše zem zalitá krví hyne, pole pustnou. Nakonec se z Boží milosti stalo tak, že vy, poznavše svůj omyl, a my, odpouštějíce vám vaše omyly, sklonili jsme se jedni i druzí v mírnosti. A dobrotivý král a otec touží po tom, abyste odhodili jařmo otroctví a vrátili se ke starobylé svobodě. Nechť vzkvétají církve svými obřady, města obchodem a země pokojem. Vyzkoušeli jste si vládu polskou i moskevskou, okusili jste svobodu i znevolnění. Říkali jste, že Poláci jsou zlí, ale nyní určitě řeknete, že Moskali jsou horší. Co podněcovalo ruský lid jít k Moskvě? Víra? Ale Moskal má odlišnou víru. A on znásilňuje a věří tak, jak přikáže car. Čtyři patriarchy svatí otcové ustanovili, ale car ustanovil pátého pod svou svrchovaností, což nesměly učinit ani ekumenické sněmy. Vy ctíte duchovenstvo i neúchylnou jurisdikci církve, ale car, světský potentát, nakládá s duchovenstvem podle své vůle. Svrhává metropolity a dosazuje místo nich nové. A jak jedná ve světských záležitostech? Nic takového jste za polské vlády nepoznali. Musíte poslouchat tvrdé rozkazy. Dříve jste volili své starší, nyní jsou tací, kteří vám vnucují své nevolníky. A ty, kteří se vám líbí, chtějí připravit o život. Všechny zisky si car zabírá pro sebe, nedovoluje nebohému kozákovi pít kořalku, medovinu ani pivo. Přikazuje vám nosit moskevské kožuchy a laptě. Starobylé obyčeje chce vyhubit a nepovažuje vás snad ani za lidi. Rád by vám uřezal jazyky, abyste nemluvili, a oči nechal vydloubat, abyste se nedivili. Drží si vás, dokud nás Poláky neporazí vaší krví, ale potom vás odsune za Bílé jezero a Ukrajinu osídlí svými moskevskými mužiky. Zachraňte se, dokud je čas. Dohodněte se s námi, zachraňme společnou vlast, která k vám volá: Nezrodila jsem vás pro Moskvu, ale pro Polsko jsem vás vychovala a živila. Buďte mými dětmi, nestávejte se odrodilci.

Kozáci shromáždění v Haďači přijali jeho promluvu s nadšením, dohoda byla schválena – později ji odsouhlasil i varšavský sejm. Psal se rok 1658. Bohužel bylo prolito příliš mnoho krve, a jak to rovněž krásně popsal Henryk Sienkiewicz, „nenávist otrávila sbratřenou krev“, ale především vzplanuly ambice a sílilo vnitřní štěpení, ne mezi Poláky, ale mezi kozáky, mezi elitou ukrajinského národa, který se tehdy rodil. Toto štěpení záměrně vyvolané Moskvou, mělo pro Ukrajinu ty nejstrašnější následky. Šlo totiž o dělení samotné země a ukrajinského státu, neboť někdo chtěl být hetmanem pod Moskvou a někdo zůstat věrný haďačské dohodě a patřit jako hetman k Polsku. Následovalo rozdělení na dvě hejtmanství – západní a východní, podřízené Moskvě. Rzeczpospolita byla v té době vyčerpaná množstvím válek, které ji ničily víc než první a druhá světová válka dohromady. A právě ona zkušenost ničení způsobila, že Rzeczpospolita už nebyla schopna uskutečnit skvělou vizi haďačské dohody a ani vnitřně rozdělení kozáci ji nedokázali všemi svými silami podpořit. A tak došlo k tragédii rozdělení Ukrajiny. V roce 1667 přechází Kyjev pod vládu Moskvy, formálně na základě dohody s Rzeczpospolitou. Sice jen na krátkou dobu, ale po ní Moskva vtiskne své vládě nad Kyjevem trvalou platnost na dlouhá staletí. Kozáci nicméně nezapomněli na školu Rzeczpospolité a na svoji svobodu. Pět let po Andrušovském traktátu (1667) oddělujícím východní část Ukrajiny, kterou zničená a oslabená Rzeczpospolita odevzdala Moskvě, se narodil Filip Orlik (Pylyp Orlyk). Pocházel z nábožensky smíšené rodiny (otec katolík, matka pravoslavná), navíc s českými kořeny. Časem se rozhodl pro pravoslaví a stal se významným zastáncem a mluvčím práv ukrajinského národa. Byl hlavním spolupracovníkem hetmana východní Ukrajiny Ivana Mazepy. O Mazepovi slyšelo hodně lidí, psal o něm přece Byron, němečtí romantikové, evropská kultura ho líčí jako symbol poněkud divoké, neotesané vzpoury, nicméně vzpoury ve jménu svobody, proti zotročení, které symbolizuje Rusko a car Petr I. Mazepa a Orlyk se narodili jako polští šlechtici, oba se vzdělávali v jezuitských kolejích a mezi kozáckými elitami ztělesňovali paměť Rzeczpospolité. Jejich boj za nezávislost Ukrajiny, který tehdy vedli proti Petrovi I. ve spojenectví se švédským králem Karlem XII., skončil jak známo v roce 1709 porážkou v bitvě u Poltavy. Bitva u Poltavy učinila z Petra, Moskvy a Ruska impérium ovládající celou východní Evropu.

Odkaz Pylypa Orlyka

 Mazepa krátce poté zemřel a prapor svobody Ukrajiny pozdvihl hetman Pylyp Orlyk. V roce 1711 vydal v Benderech dokument Traktáty a ústavy o právech a svobodách záporožského vojska, který je občas charakterizován jako jedna z prvních psaných evropských ústav, ač nesplňuje řadu požadavků kladených na moderní ústavy. Každopádně to byl dokument, který uspořádával kozácké svobody zcela v duchu občanských tradic Rzeczpospolité. V roce 1712 Orlyk v manifestu evropským panovníkům napsal:

Kozáci mají za sebou právo lidské i právo přirozené, jehož jednou z hlavních zásad je, že národ má vždy právo protestovat proti útisku a dožadovat se navrácení toho, co mu bylo odebráno nespravedlivě a s převahou síly. Mezinárodní právo vyžaduje poskytování pomoci v krajních případech, kdy jsou občané utlačováni. Je to oprávněné a spravedlivé a je to v souladu s povinností, již ukládá křesťanství a dokonce i humanismus, přičiňovat se a zasazovat o obnovu států, které trpí útiskem pouze proto, že uvěřily ve spojenectví.

Tato slova byla skutečně napsána v roce 1712, ale znějí tak, jako kdyby je někdo napsal dnes, v roce 2022. Připomeňme si, že Ukrajinci uvěřili v dohodu uzavřenou v Budapešťském ujednání, ve kterém se na počátku devadesátých let minulého století zřekli jaderných zbraní, a to především pod nátlakem Ameriky, která si přála, aby pro USA existoval pouze jeden partner, a tedy místo Sovětského svazu Rusko. Spojené státy, Velká Británie a Rusko společně přinutily Ukrajinu k tomu, aby se zřekla svých atomových zbraní výměnou za záruku její územní svrchovanosti a neporušitelnosti jejích hranic potvrzenou spojenci Amerikou a Velkou Británií. To se stalo v roce 1994. Víme, že o dvacet let později byla Ukrajina „oříznuta“ o Krym, Donbas a Luhansk. Garanti, kteří tuto smlouvu formálně podepsali a k něčemu se tak zavázali, tehdy žádnou pomoc Ukrajině neposkytli. Dnes pomoc poskytují. Jde tu tedy o nějaké ponaučení, o pozitivní lekci z této zkušenosti. USA a Velká Británie by tuto pomoc patrně neposkytovaly, nebýt okolnosti, na niž upozorňuje text Pylypa Orlyka z roku 1712. Cituji výzvu Orlyka k Evropě, aby „omezila Moskevský stát, který se může v krátké době zaměřit na evropskou svobodu“. Právě o toto jde, z tohoto důvodu jsou státy západní Evropy, latinského západního světa povinny pomáhat Ukrajině. Nejen kvůli morálním závazkům, které předtím nedodržely, ale ve svém vlastním zájmu, s ohledem na geopolitické důvody vyplývající z toho, že pokud se nezastaví ruská expanze na Ukrajině, uskuteční ruské impérium svůj celkový plán. A jeho celkový plán nejenže nekončí na Ukrajině, nekončí ani v Polsku, týká se celé Evropy. „Russkij mir“ musí čerpat lidi z Ukrajiny a Běloruska, aby Rusko mohlo dále rozvíjet imperiální hru v Eurasii a ve vlastním státu. Ale Putin potřebuje Evropu jako celek, jako ekonomickou rezervní sílu nutnou k tomu, aby se Rusko ve vztahu k Pekingu vymanilo z pozice Lukašenka. Nejde o nic šíleného, je to logické: jde o vědomě a chladnokrevně uskutečňovaný plán Ruska. Ukrajina je dědičkou vznešené tradice svobody – jistě, této svobody lze zneužít a může se proměnit v nespoutanou anarchii, tak tomu také v dějinách Ukrajiny nejednou bylo, toho jsme si vědomi. Ale teď mám na mysli svobodu, jejíhož ducha provázeného odvahou nyní tak úžasně reprezentují právě Ukrajinci a jíž můžeme být vděčni za dějinný bod obratu.

/ Přednáška byla pronesena v Krakově 23. dubna letošního roku. Redakčně upraveno. Z polštiny přeložil Josef Mlejnek. /

 

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru FORUM 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články