Odmítejme apokalyptické výkřiky o opuštění západního společenství

NaM Oslo / WikiCommons / volné dílo (Výkřik, Edvard Munch, malba – výřez (1893))

NaM Oslo / WikiCommons / volné dílo | FOTO: Výkřik, Edvard Munch, malba – výřez (1893)

Ten, kdo četl slavnou knihu francouzského sociálního psychologa Gustava Le Bona Psychologie davu, musí v demonstracích posledních týdnů, které se odehrávaly na českých náměstích, vidět to, o čem tento intelektuál bádal a psal na konci 19. století. Mnohé ze základních charakteristik davu a jeho vůdců zde vidíme v čiré podobě. Projevy řečníků, skandování, odpovědi davu a některé rozhovory s účastníky dávají tušit, že právě takový dav by se mohl dát někdy v budoucnu do pohybu. A od toho nás Hospodin chraň.

Pius XI., jeden z velkých papežů 20. století, byl chtě nechtě nucen reagovat na obě totalitní ideologie, které učinily z minulého století jednu z nejtragičtějších epoch lidských dějin. V březnu 1937 vydal v podstatě souběžně dvě důležité encykliky: Mit brennender Sorge (S palčivou starostí) a Divini Redemptoris s podtitulem Encyklika Pia XI. tentokráte ještě naléhavěji do vlastních řad.

Výstava o hladomoru na Ukrajině způsobeném bolševiky v pražském Klementinu (Petr Hlaváček / FORUM 24)

Ta první je papežovou naléhavou reakcí na vzmáhající se nacismus v Německu a zároveň povzbuzením německé katolické církve, biskupů, kněží a věřícího lidu, aby se od této šílené a bezbožné ideologie distancovali. Druhá encyklika je stejně závažným varováním před ideologií komunismu, který do roku 1937 napáchal v Rusku (Sovětském svazu) a v řadě evropských (například ve Španělsku) i mimoevropských zemí obrovské škody – na životech, na uspořádání společnosti, na individuálním vlastnictví lidí.

U obou papežových apelů byla reakce režimů podobná: rychlá a nemilosrdná. Goebbels veřejně označil katolickou církev a papeže za nepřátele Říše a poslal do Říma podle svých slov poslední varování. Jelikož podle nacistů ještě nenastal čas, aby byla církev definitivně zničena ve svém středu, začal po přečtení této encykliky v německých kostelech nikoli hon na papeže, ale brutální pronásledování křesťanského lidu v Německu.

Na druhou encykliku „proti komunismu“ reagovala řada komunistických pohlavárů a ideologů z řad spisovatelů, umělců a revolucionářů všeho druhu. Papežova kritika komunismu, a zvláště jeho podlosti, lží a násilí, jimiž si vymáhal poslušnost a skrze které sliboval zářnou beztřídní budoucnost, byla i na tehdejší dobu dost odvážná a ve všem pravdivá. Naléhavost byla dynamizována vědomím, že oběma ideologiím podléhali z řady různých motivů (chudoba, ztráta víry vinou událostí první války, rozpad tradičních společenství) i někteří křesťané. Historie ukázala, že se v obou textech v ničem nemýlil.

Společné námořní vojenské cvičení USA, Austrálie, Indie, Japonska a Singapuru v Bengálském zálivu (2007) (WikiCommons (volné dílo))

Mohlo se zdát, že po pádu Třetí říše a po rozpadu Sovětského svazu se ohniska komunistického a neonacistického blábolení objeví jen tu a tam. Zdálo se, že obě zločinné ideologie byly nadobro poraženy a odsouzeny k zániku. Jenže nebyly. Příznivci populistických a extrémistických stran, které si s rozlišováním pravdy a lži hlavu nelámou, a navíc totálně vyprázdnily a obrátily na ruby pojmy, jako je svoboda, rodina, národ, křesťanské hodnoty a spravedlivá míra společenské solidarity, dnes de facto uvízli mezi oběma -ismy. Společně s oběma volají po „silném národu“.

Společně s oběma volají po „silném vůdci“. Společně s oběma se vymezují proti kulturním a demokratickým společenstvím Západu. Společně s oběma očekávají rychlá jednoduchá řešení, u nichž už po očku přiznávají nutnost systémového násilí. Společně s oběma se zcela odstřihli od pramene antické a židovsko-křesťanské duchovní tradice, z nichž dvě poslední staví do středu lidského života ne člověka-vůdce-spasitele, ale Boha.

Řečeno s papežem Piem XI. na adresu komunistů a nacistů: „Zkrátka, komunisté se snaží zavést nový pořádek a nový, lepší způsob života, tak jak oboje pouze slepě vyplývá z přirozeného vývoje: tedy „společnost, která z tohoto světa vypudila Boha“.“ „Věřícím v Boha není každý, kdo řečnicky používá slovo Bůh, ale jen ten, kdo s tímto vznešeným slovem spojuje pravý a důstojný pojem Boha.“

Společně s oběma fakticky odmítli dědictví svých předků, kteří – už tehdy žijící v nejednoduchém světě – nám zanechali dobré dílo, v němž pořád ještě sledovali určitý duchovní přesah. Společně s oběma se bez přehánění postavili proti étosu velkých náboženských systémů a zvláště křesťanství, které obě ideologie demaskovalo jako jedny z nejnebezpečnějších hrozeb pro moderního člověka. Také proto je občasné, leč vytrvalé lísání některých populistických vůdců k církvím právem považováno jen za další z politických triků; a je odporné.

Ukrajina by mohla získat norský systém protivzdušné obrany NASAMS (Soldatnytt / WikiCommons / CC BY 2.0)

Z obou -ismů si příznivci, vyjadřující bytostný nesouhlas s demokratickým zřízením, berou to, co podporuje jejich požadavky a myšlení, které neprošlo žádnou dialogickou oponenturou a nebylo zhodnoceno v životně důležité politické, filosofické a obecně společenské rozpravě a které je v řadě případů v rozporu s ústavními zákony, zvyklostmi, tradicí a vědeckým poznáním napříč obory. V obou svých encyklikách se právě těmto rozporům, které odvádějí člověka od jeho duchovního uskutečnění, věnuje papež Pius XI. I on si všímá, kolik prostých i formálně vzdělaných lidí naletělo jednoduchým, doslova primitivním slibům o zářné budoucnosti, o tisícileté říši blahobytu, o tom, že bude líp…

I když papež věděl, že jeho výzvy představitele obou totalit rozběsní, a i když díky diplomatickým kanálům tušil, že by se i jeho život mohl brzy ocitnout v ohrožení, nezaváhal a pojmenoval základní body obou ideologií, které, zdá se, lze v 21. století dokonce spojit v jednu jedinou.

Ani na vteřinu nezmizel u těchto proroků a vyznavačů negace a beznaděje princip obětního beránka, kterého si davy vyberou, aby na něj, na nejslabšího a bezbranného, naložily své viny a poslaly ho zemřít do pouště. Není to už jen prostá ignorace intelektuální vrstvy společnosti v tisících důležitých profesích.

Zloba davu se zatím verbálně, i když se zvyšující se silou, týká právě osobností intelektuálního a duchovního světa, které upozorňují na nebezpečí takových uskupení a na stále rostoucí vulgarizaci davu i jeho podněcovatelů, která se už přímo přelévá do výzev k rozhodnému řešení jejich požadavků. Podkladem pro analytickou práci sociologů, psychologů a politologů je ta část křesťanské obce, pro kterou není problém sympatizovat s populisty a protizápadně a prorusky orientovanými politiky, a přitom se dál účastnit církevního života.

FORUM 24 (Pavel Hofman)

A ještě víc, někteří mně vzácní lidé, kteří v poslední době protestovali proti bývalému premiérovi, se stali ve svých farních společenstvích těmi, kteří se chovají „ne-evangelijně“ a dělají svým občanským aktivismem a statečností církvi ostudu. Přiznám se, že tohle asi bolí nejvíc. Co na tom, že učitelský úřad církve rozhodně a opakovaně odsoudil obě totalitní ideologie a jejich deriváty a zakázal katolickým křesťanům účast v těch spolcích, které se v posledku vymezují i proti církvi samotné?

Je pochopitelné, že společnost, ke které v roce 1937 hovořil papež, se proměnila. Změnila se religiozita, změnil se přístup lidí k církvím a v lecčem se změnily také církve. Papežovo odvážné vystoupení proti oběma tyraniím, jejichž pohrobci a následovníci se čím dál tím častěji dostávají ke slovu i partikulární moci, ale neztratilo nic ze své naléhavosti, a to ani pro lidi, kteří si vůči institucionálnímu křesťanství udržují určitý odstup. Bludy, nesmysly, lži i vyložené štvaní proti demokracii, jíž se opakovaně zastali koncilní otcové a všichni pozdější papežové, nesmí zůstat stranou detailní a každodenní pozornosti demokraticky orientovaných a svobodných médií, vědeckých institucí a také církví.

S jasnozřivostí, s jakou vzrůstající nestvůrné útoky proti základům právního státu a lidskosti odsoudil Pius XI., zvolený papežem před sto lety, by je měli pojmenovávat a dešifrovat teologové, teoložky, filosofové a křesťanští pastýři všech u nás působících církví a náboženských společenství. Bagatelizace těchto postojů, nebo dokonce schvalování části jejich agendy dopadne totiž dříve nebo později na právní, duchovní a mravní pilíře této země.

Ilustrační foto. (Štěpán Mareš)

Církevní autority by měly odvážně deklarovat, že podpora krátkozrakých, nátlakových, násilných a protidemokratických akcí není slučitelná s postavením křesťana, jehož víra – která by měla být totožná s vírou církve – má být postavena na úplně jiných základech, principech a hodnotách. Spravedlivá nevole demokratické a občansky aktivní společnosti musí mít, a také má, jak ukázala řada velkých demokratických demonstrací proti vulgarizaci a privatizaci politiky, úplně jiný charakter než to, co vídáme v posledních měsících na českých náměstích.

Nedejme si vzít to hodnotné, co demokraticky orientovaná společnost za posledních třicet let vytvořila. Odmítejme apokalyptické výkřiky o vystoupení z našeho domovského západního společenství, z EU a NATO i z řady dalších mezinárodních institucí a svazků, které nás dosud činí platným členem civilizovaného, kulturního a duchovně orientovaného světa.

Zdeněk A. Eminger je křesťanský teolog, který vychází z katolicky orientovaného prostředí a je inspirován českým evangelickým porozuměním a světem umění.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články