Vicepremiér Jan Hamáček nemá v současné krizi čas na „blbosti“. Přesto si našel chvilku na sepsání ne právě osvíceného textu („Na blbosti teď nemám čas“, Právo 21. 3.). V článku mě označuje za „blba“ kvůli komentáři, kde prý kritizuji nákup roušek z ČLR „z morálních důvodů“.

Já zas nemám čas na pokleslé invektivy; ty jsou jen vizitkou samotného pana Hamáčka. Zajímají mě fakta, a s těmi pan vicepremiér zachází volně až svévolně. Předpokládám, že je schopen porozumět krátkému textu v rodném jazyce, a není mi jasné, jak přišel na to, že bych kritizoval nákup roušek z ČLR. V Číně je teď roušek nadbytek, a je jen logické, že budeme směřovat nákupy právě tam, zejména když naše vlastní úřady předzásobení rouškami a jiným materiálem hrubě zanedbaly.

Bratrská pomoc z Pekingu

Přístup pana Hamáčka jsem v dotčeném článku kritizoval nikoliv kvůli nákupům v Číně, ale kvůli nevkusné a nebezpečné politizaci, jež tyto nákupy provází. Ve veřejném prostoru je v posledních dnech patrná soustředěná snaha nákupy propagandisticky využít k vylepšení (čili racionalizaci, jak říkají píáristé) obrazu ČLR, a ovšem také obrazu jejích zdejších spojenců, u české veřejnosti.

Pan Hamáček a skupina představitelů historicky spjatá s podporou čínských zájmů líčí nákupy zdravotnického materiálu v Číně jako jakousi bratrskou pomoc od pravých přátel z Pekingu, jež nás spasí v časech zlých. Komerční dodávky nedostatkového zboží se vydávají div ne za akt milosrdenství.

Kult Cargo v Ruzyni

Absurdnost takového postoje nejlépe vynikne v kontrastu se situací před pár týdny, kdy naopak putoval zdravotnický materiál od nás do Číny, dílem jako oficiální humanitární pomoc, dílem jako organizované dodávky od čínské komunity v ČR do vlasti. Tyto dary nevelebil čínský prezident v televizních projevech, ani je nevítali nejvyšší čínští představitelé na letišti v Pekingu v pozoru před českým velvyslancem. Materiál vyložil bez cavyků a ceremonií český armádní speciál. Politicky se na něm pokusila přiživit pouze trojice prezidentových emisarů.

Porovnejme to s masivní politizací čínských dodávek do  Čech. Prezident děkuje v projevu k národu ČLR jako „jediné zemi, která nám pomohla“, aniž by slovem zmínil miliardovou pomoc od EU. Premiér Babiš a jeho vicepremiér Hamáček osobně vítají v Ruzyni dopravní letadlo s materiálem, který jsme řádně zaplatili předem, a uctivě naslouchají projevu čínského velvyslance, který byl ještě nedávno předmětem ostré kritiky kvůli výhružnému dopisu českým představitelům. Celá scéna působí jako parodie na kult Cargo, kdy zaostalí domorodci s úžasem sledují vykládání produktů vzdálené civilizace.

Pandemie jako propaganda

Rituální projevy vděčnosti nápadně zapadají do současné globální propagandistické kampaně, jíž se Peking snaží zbavit zodpovědnosti za původ pandemie, a naopak se prezentovat jako zachránce světa od zákeřné nákazy. Cynicky k tomu využívá skutečnosti, že v Číně proběhla epidemie dříve, a země se stačila zásobit zdravotnickými pomůckami, které teď může vyvážet.

U některých českých politiků je možné, že jen pragmaticky vyhovují čínským politickým požadavkům – když jinak nedají, trochu se pokloníme, hlavně že budou ty roušky, které jsme my nebyli schopni zajistit. U pana Hamáčka je však nadbíhaní čínským zájmům patrné dlouhodobě, a jeho kořeny proto budou hlubší.

Od „dopisu čtyř“ k rouškám

Dnešní politizace dodávek z ČLR nápadně připomíná politizaci čínských „investic“ v letech 2015–2018. Ty skončily jako známo fiaskem a mezinárodní ostudou po krachu jejich „letadlové lodi“, společnosti CEFC. Současnou PR ofenzivu o bratrské pomoci z Číny razí v podstatě titíž představitelé, zjevně i jako snahu o rehabilitaci svých propekingských postojů.

Ministr Hamáček se označuje za „zmocněnce“ prezidenta Zemana pro vztahy s Čínou. V článku, který ho tak nadzvedl, jsem pouze připomněl jeho sepjetí s hradní politikou vůči ČLR, od jeho záštity nad bizarním seminářem v Poslanecké sněmovně o díle generálního tajemníka Si Ťin-pchinga, přes nechvalně proslulý „dopis čtyř“ až po utajovanou účast na setkání východoevropských politických stran s Mezinárodním oddělením ÚV KS Číny v Bukurešti v roce 2017. Dlouhodobá podpora čínských zájmů dodává kontext jeho podílu na politizaci současné krize.

Máte vůbec rodiče?

Panu ministrovi mohly ujet nervy, když se uchýlil k urážkám na Twitteru. Předpokládám však, že komentář do Práva, kde je dále rozmázl, psal s rozmyslem. Překvapivě se však nezabýval mými argumenty shrnutými výše. Jednoduše mi podsunul, že chci zabránit nákupu roušek z Číny – aniž by to z textu jakkoliv vyplývalo. Od toho se odpíchl k patetickým deklamacím, nad nimiž zůstává rozum stát: „Má pan Hála rodiče?… Chce, aby se nakazili koronavirem a riskovali, že zemřou?“ Takovou podobu lehce komické, nabubřelé demagogie jsme v českém tisku neviděli od vrcholných dob kojzarovského Rudého práva.

Nevím, zda pan vicepremiér skutečně očekává odpověď na své rétorické otázky, ale nikoliv, ani takový zavilý kverulant jako já nechce, aby se kdokoliv nakazil. Dovoz roušek odkudkoliv, kde jsou k mání, je samozřejmě v pořádku. Co už v pořádku není, je systematická propaganda, která nákupy v ČLR provází. Ta je za prvé trapná, a za druhé nebezpečná pro budoucnost této země. A budoucnost snad budeme mít i po této epidemii.

Převzato ze Sinopsis.cz.