Premiér a předseda ODS Petr Fiala FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
To, co se stalo v předchozích dnech, schválení „daňového balíčku“ a všechno, co se kolem toho odehrávalo, je nepochybně další významný krok v politické, hospodářské a sociální krizi, kterou se v posledních sedmi letech otřásá naše země. Nejsem ekonom a nechci se tu zevrubně zabývat ekonomickými parametry předložených a (zatím jen poslaneckou sněmovnou) schválených návrhů. Jde mi především o zarážející způsob argumentace těch, kteří je předložili a odhlasovali, a o politickou stránku věci.
„Daňový balíček“ včetně pozměňovacích návrhů požehnala výrazně dostatečná většina poslanců z ANO, ODS, KSČM, SPD (a dvou nezařazených za „Trikolóru“). Proti se vyslovili sociální demokraté, Piráti, KDU-ČSL, STAN a TOP 09.
Vznikla kuriózní situace. Za prvé, ODS na rozdíl od dalších opozičních stran, které se hlásí k polistopadové demokracii, poprvé ve velmi významné záležitosti podpořila ANO. Nebylo to přitom v situaci, kdy by se ANO bez hlasů ODS neobešlo, podpora SPD a KSČM by mu byla stačila. Pro spoustu lidí by byla taková situace nepochybně přehlednější. O to větší mají hlasy ODS váhu. V rozpravě před hlasováním poslanec ČSSD Chvojka ironicky poznamenal, že to bude zvláštní prezentace vyhlášené koalice ODS – KDU-ČSL – TOP 09. Samozřejmě, předvolební koalice dosud nebyla výslovně dohodnuta. Nicméně postup ODS se velmi výrazně promítne do její (budoucí) věrohodnosti. V naší politice se rodí něco z politologického hlediska neobvyklého: předvolební koalice, která se napřed rozpadne a teprve potom vznikne.
A za druhé, slabší strana vládní koalice, ČSSD, ve zcela zásadní věci hlasovala proti. Přesto zůstává zadnicemi přilepena na vládních křeslech. Je to vlastně pochopitelné: podle posledních průzkumů její síla dnes netkví v síle potenciálních voličů, ale v síle mocenských postů, které její čelní představitelé drží (plynou z toho, že spravuje ministerstvo vnitra a řadu funkcí souvisejících s místopředsednictvím ve vládě). Měla by si vlastně přát, aby volby do poslanecké sněmovny hned tak nebyly a aby se pandemie hned tak „nerozvolnila“. Pro stranu, která přišla o elektorát, je to ideální.
Tento stav věcí je obtížné označit jinak než jako dosti úděsný.
O co jde
To, co bylo odhlasováno, je zejména:
- zrušení superhrubé mzdy,
- daň z příjmů fyzických osob 15 % (mzdy nad zhruba 140 000 Kč měsíčně budou zdaněny sazbou 23 %),
- rozvolnění pravidel rozpočtové odpovědnosti (tato formulace vyvolává u laika obavy, zda to není něco, co se ve srovnání s předchozím stavem dá krátce a stručně vyjádřit slovem „svinčík“),
- navýšení daňové slevy na poplatníka.
Tu poslední věc do zákona prosadili pozměňovacím návrhem Piráti. Navrhli to prý jako eventuální kompenzaci pro případ, že by neprošlo původně navrhované snížení daně z příjmů. Nakonec se tak nějak stalo, že se prosadilo obojí. Pirátské zdůvodnění návrhu považuji za neuvěřitelný alibismus.
O tom, jak veliká skoba vznikne v příjmech státního rozpočtu, nechci jako laik diskutovat. Odhady se pohybují v řádu mnoha desítek miliard. Jen pirátská úprava obnáší prý výpadek přes třicet miliard korun. Podle Národní rozpočtové rady má jít o největší zásah do daňových příjmů v historii České republiky. Předsedkyně rady Eva Zamrazilová upozornila, že situace vyžadující mimořádná opatření podle zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, která původně hrozila v roce 2047, se teď můžeme dočkat už za pět let.
Ale nechci se hádat o cifry, jsem laik. A jako laik se musím v tomto případě přihlásit k tomu, co v rozpravě řekl pan poslanec Ferjenčík (jehož strana je mi jinak krajně nesympatická pro soustavnou a programovou účast na destrukci polistopadového režimu). Podle něho stát, který se pokouší zodpovědně hospodařit, má dvě možnosti: buď snižovat daně a snižovat zároveň své výdaje, nebo zvyšovat daně a poskytovat za to občanům lepší služby. Vláda pana Babiše (a já bych to podle výsledku hlasování opravil na „vláda pana Babiše, podpořená ODS“) se tváří, že je možné daně snižovat a zároveň dávat víc na výdajové stránce.
Credo quia absurdum
Rád bych teď přešel k argumentům, které uvedl v rozpravě ve sněmovně 19. listopadu předseda ODS prof. Petr Fiala, když zdůvodňoval, proč ODS hlasovala pro návrh.
Pan Fiala vystoupil s tím, že právě teď je pro návrh, snižující daně z příjmu fyzických osob, ta pravá chvíle. Jeho teze zní: „Je vhodné hledat každý způsob, jak nechat lidem více peněz.“ Jeho stanovisko je ovšem sofistikovanější než prostý populismus babišovského typu: „Daně se mají snižovat právě v době ekonomické nejistoty… Přesuňme část peněz, s nimiž pracuje vláda,… zpátky k lidem, kteří je vyprodukovali a vydělali… Právě v těch dobách lidé totiž potřebují peníze a tímto způsobem jim můžeme pomoci. A důvěřujme tomu, že to, jak s nimi naloží lidé, je jediné správné. Protože na prvním místě jsou to jejich peníze… Šetřeme na státu, ale nešetřeme na lidech.“
Jistěže, lidé mají mít svobodu disponovat s penězi, které si vydělali. Někteří s nimi naloží lépe, jiní hůře. Tak to v životě chodí. Rovněž státy disponují s rozpočtovými příjmy různě. Předpokládat, že jedinec má větší kompetence disponovat penězi než instituce jako např. stát, mi ovšem připadá absurdní. Je to ideologie, která vede k závěru „bohatému státu brát a nám chudým dávat“. Něco, co bych nazval „rumcajsismem“ (českou formou anarchismu). „Šetřeme na státu, ne na lidech“, přesuňme část peněz, se kterými hospodaří vláda (kterou jsme my, ODS, právě svými hlasy na rozdíl od vládní ČSSD podpořili), zpátky k lidem, to jsou populistické teze, které zpravidla vedou k neblahým důsledkům. Vychází se z premisy, že stát nebo vláda (tento stát?, tato vláda?, nebo snad každý stát a každá vláda? Proč se to neřekne jasně?) si na rozdíl od jedinců nezaslouží např. důvěru.
Tyto úvahy jsou utržené ze řetězu a měly by se konkretizovat. A neměly by se omezovat na ekonomické doktrinářství, vytržené mimo jiné z politického kontextu.
K tomu, že by teze „víc peněz lidem“ mohla výrazně přispět k ekonomickému oživení (např. zvýšením výnosu nepřímých daní), se už vyjádřili i ekonomové. Již citovaná doc. Zamrazilová řekla např. minulou neděli serveru Seznam Zprávy: „Naše odhady dále ukazují, že na DPH a spotřebních daních by se mohlo v důsledku zvýšení čistých příjmů obyvatel s následným promítnutím do vyšší spotřeby příští rok dodatečně vybrat zhruba 20 miliard korun. Čistý výpadek příjmů veřejných rozpočtů tak v roce 2021 přesáhne 100 miliard korun, což odpovídá dvěma procentům HDP.“
Ale nejde jen o ekonomickou stránku věci. Nechci se hádat o cifry. To, v čem žijeme, má i svou výraznou politickou stránku. Náš problém není jen ekonomický, ale i sociální a hlavně politický. Tento stát, v němž nyní žijeme (Česká republika), jsme si kdysi před třiceti roky sami udělali, aby plnil normální funkci státu, tj. aby nám občanům sloužil. Následně jsme si ho (já přitom kladu velký důraz zejména na posledních sedm let počínaje rokem 2013) se zavilostí hodnou podstatně lepších cílů velmi důkladně zkurvili. Pod praporem polobolševické ideologie „dosud nám vládli politici, co nemakali a kradli, teď přicházíme my, obyčejní lidé, abychom udělali pořádek“, kterou podpořila v nejrůznějších volbách velká většina obyvatel a byla jí více či méně příznivě nakloněna řada médií (i těch formálně např. na Babišovi nezávislých od Hospodářských novin přes Respekt po Aktuálně.cz), tu vznikl prohnilý a málo funkční politický útvar, který teď vůbec není schopný věcně a účinně se vypořádat s pohromou, jež se na nás přivalila v podobě obří pandemie (podotýkám, že to sice není žádná chřipčička, ale taky žádný mor).
Odvahu!
Pan předseda Fiala (nechci mu nasazovat psí hlavu, v mnoha ohledech si ho vážím) nás dnes vyzývá, abychom našli odvahu a přinesli zaměstnaným lidem dobrou zprávu v těchto těžkých časech. Zároveň upozorňuje, že ODS tuto politiku – tj. zrušení superhrubé mzdy a snížení daňové zátěže pro občany – prosazuje už řadu let. Hnutí ANO se k ní prý vlastně až přidalo, a tak dnes nehlasovala ODS s Babišem, nýbrž Babiš s ODS. To je nejen věcně absurdní (ODS přidala své hlasy k návrhu z dílny Andreje Babiše), ale navíc: něco jiného je hlasovat v roce 2013, 2015 či 2018 a něco jiného je hlasovat dnes. Tehdy by skokan, vrhající se z třicetimetrové výšky po hlavě do bazénu, sice riskoval, ale předvedl by kus odvahy, která v politice platí. Dnes se ovšem významně změnily okolnosti: bazén je prázdný.
Před poměrně nedávnou dobou si pan Fiala (jako skoro všichni demokratičtí politici z opozice) maloval situaci na růžovo. Např. v rozhovoru pro babišovské Lidové noviny z února 2019 mj. uvedl, že demokracie je přece ohrožena v každé době, že křičení při každé hlouposti, že se nám hroutí demokracie, je mu opravdu cizí a že nemusíme nutně dělat žádné zásadní reformy. Dnes se v zásadní politické věci připojil k Babišově ANO a pokouší se nás přesvědčit, že se Babiš vlastně připojil k němu.
Petr Fiala a ODS pod jeho vedením bohužel pokračuje v politice nechumelismu, tak oblíbené v kruzích opozice, jež se jinak hlásí k polistopadové demokracii. Činí tak v duchu svých nejhorších tradic, sahajících až k jejímu zakladateli, k doktrinářským tezím typu „méně daní, více peněz lidem“, které jsou shodou okolností taky pořádně populistické. A vzhledem k nebezpečím, s nimiž je tato politika spojena (nejde jen o hrozbu ekonomického a sociálního zhroucení státu, ale i o politickou hrozbu plynoucí ze spolupráce s establishmentem Nových pořádků), je obtížné ji charakterizovat jinak než jako politováníhodný avanturismus.
