„Odsun“ čili pohraničí jako československá kolonie

Profimedia

Vydrancovaná kolonie - zámek Jezeří na Mostecku | FOTO: Profimedia

Před 75 lety, 2. srpna 1945, vydal prezident republiky Edvard Beneš ústavní dekret č. 33/1945, podle něhož „českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého státního občanství“. Byl konec druhé světové války, Evropa se radovala, že skončily hrůzy a nelidskost… A u nás probíhalo vyhnání německojazyčného obyvatelstva, při němž byly zavražděny další tisíce lidí. Eufemisticky se tomu říká „odsun“, ačkoliv odsunovat lze například nábytek, nikoliv lidské bytosti.

Jistě, během války bylo umučeno a zavražděno německými nacionálními socialisty zhruba 350 tisíc Čechoslováků, z toho 270 tisíc Židů z českých zemí, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Jenže zabíjení našich Němců se dělo již po válce, v době míru. I proto někteří stateční novináři, například Pavel Tigrid, psali vzrušeně o „českém gestapismu“.

Po tolika desetiletích od konce druhé světové války již není důvod, abychom se my Češi nemohli kriticky zahledět také na naše poválečné (zlo)činy, které nám neslouží ke cti a jejichž zametání pod koberec není hodno sebevědomého národa. Navíc nám tato část našich moderních dějin vylézá každé druhé volby jako příslovečný „kostlivec ze skříně“… Odborných knih a studií, popularizačních prací, filmových dokumentů či uměleckých děl kinematografických a beletristických k tomu existuje již celá řada. Jenže na naše dějiny po roce 1945 se lze dívat ještě z jednoho velmi nepříjemného úhlu.

Počátky koloniální správy

Banner Nová Orientace

Českým uším to nebude znít libě, ale nové „lidově demokratické“ Československo uplatňovalo na svém území jakási zvrhlá koloniální pravidla. A to především v těch periferních oblastech českých zemí, které byly v letech 1938–1945 přímou součástí nacionálněsocialistické Německé říše, totiž v tzv. pohraničí.

Reintegrace tohoto území do Československa nebyla pouhým návratem k předválečné státoprávní situaci. Zatímco jinde na území republiky byly podle vládního nařízení zakládány tzv. národní výbory jako orgány státní správy či samosprávy, v oblastech se „státně nespolehlivým obyvatelstvem“ vznikaly jen tzv. správní komise dozorované ministrem vnitra. Tento stav trval od května 1945 do června 1946. Většina zdejších domorodců se tehdy proměnila v nesvéprávné obyvatelstvo bez státní příslušnosti a byla postupně vyhnána do okupačních zón poraženého Německa. Předtím ovšem došlo k vyvlastnění jejich veškerého majetku.

Na pováženou bylo i to, že zákonem z 8. května 1946 byly pardonovány protiprávní (odbojové) akty nejen z období okupace, nýbrž až do 28. října 1945, tj. také ono brutální násilí vůči německým domorodcům s tisícovkami popravených a zavražděných. Těm, kteří z různých důvodů setrvali v pohraničí, často na nucených pracích, bylo československé státní občanství přiznáno až zvláštním zákonem z roku 1953, i tak ovšem zůstali občany druhé kategorie bez nároků na restituci svého původního majetku či postavení.

Centrem koloniální správy tzv. pohraničí se stal Osidlovací úřad v Praze s rozsáhlou sítí okresních poboček. Existoval až do roku 1950 a v jeho čele stál JUDr. Miroslav Kreysa, předválečný sociální demokrat a nyní aktivní komunista, který se snažil z pohraničí vybudovat „rudé pásmo“ jakožto nástupiště k sovětizaci celého Československa. Právě on sehrál klíčovou úlohu v konečném řešení otázky „německých domorodců“ (dobově „odsun“ či „vystěhování“) a v následné kolonizaci (v dobovém žargonu „osídlení“). Kreysa, zároveň činovník Zemského národního výboru v Praze, připravil ještě v roce 1945 metodiku rozsáhlé evakuace, na níž se podílela československá a sovětská armáda i další bezpečnostní složky.

Součástí totální „reorganizace“ pohraničí byl též systematický útok na historickou paměť ve veřejném prostoru a krajině. Živelně a bez znalosti souvislostí probíhala transformace německých topografických názvů, od roku 1946 za koordinace Vojenského zeměpisného ústavu. Odstraňovány byly německé nápisy nejen na vývěsních štítech, ale též na sochách a pomnících, jež byly nakonec stejně demolovány, na některých hřbitovech byly dehtem zamazávány i texty na náhrobcích.

V prvních poválečných letech byl drancován i zdejší průmysl. Řada továren, přestože Československo patřilo mezi vítězné státy, byla vyvezena do Sovětského svazu jako válečná trofej (!), jiné na Slovensko v rámci jeho industrializace. Kromě Čechů z vnitrozemí a Slováků přicházely do pohraničí i tisíce tzv. reemigrantů, ať už ze Sovětského svazu, Francie, Belgie, Polska a Německa, nebo Rakouska, Jugoslávie a Rumunska. Hořkou koloniální pachuť mělo mimo jiné i nařízení, jež platilo takřka až do konce čtyřicátých let, kterým byly znemožňovány sňatky mezi slovanskými „kolonizátory“ a německými „domorodci“.

Miroslav Kreysa jako centrální „koloniální“ úředník shrnul roku 1947 svou dosavadní činnost v knize „České pohraničí“, a to paradoxně i s pomocí někdejší antisemitské protektorátní rétoriky, nyní změněné v protiněmeckou. Hovořil o „řešení německé otázky“, definitivně chtěl „očistit republiku od Němců“, pročež divoké transfery německojazyčných obyvatel z roku 1945 označoval jako „pionýrské období počešťovaného pohraničí“. Pochvaloval si, kterak Osidlovací úřad v Praze koordinuje činnost různých orgánů v pohraničních oblastech, v nichž probíhá kolonizace „českými lidmi“ a „příslušníky jiných slovanských národností“. A s uspokojením dodal: „Může se každý poctivý Slovan právem radovati nad skutečností, že již dnes jest prakticky státní hranice Čech a Moravy etnickou západní hranicí Slovanstva proti germánskému moři.“

Edvard Beneš: „Jsem velmi spokojen s tím, co jsem viděl…“

Čestným oponentem českého „gestapismu“ a „koloniální“ rétoriky byl Michal Mareš, někdejší anarchista a nonkonformní (původně komunistický) novinář, který s velkou odvahou referoval roku 1946 v reportážích nazvaných „Přicházím z periferie republiky“ o nelidsky děsivé situaci v tzv. pohraničí, které se podle něj proměnilo v „Divoký západ“. Vyzýval k zastavení vysidlování a svým břitkým perem provokoval české nacionalisty, zejména ty z údajně „internacionální“ KSČ. Prý i severočeští horníci hájí své německé druhy před vyhnáním a horují pro jejich poklidnou asimilaci. Ironicky poznamenává, že „jména jako Fierlinger, Jungmann, Gottwald, Tyrš a jiná“ svědčí přece o tom, že i z Němců se mohou stát dobří čeští vlastenci. A vážně se odvolával na autoritu českého křesťanského mučedníka Jana Husa: „Nějak takhle to řekl Mistr Jan Hus: Přisámbůh, že Němec čestný člověk bližší je, než Čech neřádný. Za tato slova by také dnes Hus byl ne-li upálen, to ne, tedy designován jako: Ejhle, kacíř.“

Z brutálně koloniální perspektivy reflektoval problematiku pohraničí právník Arnošt Malovský-Wenig, profesor Univerzity Karlovy, jenž reagoval i na Marešovu kritiku. V článku pro Lidovou demokracii ze srpna 1946 psal explicitně o „kolonizaci pohraničí“ a „administrativě pohraničí“, jež je „zemí v jistém smyslu dobytou“, a tudíž „nemůže být spravováno normálním způsobem a normálními správními orgány“. Schvaluje „odsun“ a posmívá se těm, kdož by chtěli vysídlení bránit a Němce („německé barbary“) z různých důvodů počešťovat, „tak jako kdysi křesťané převedli pohany na svou víru“. Taková misie podle něj prostě není možná, domorodce nelze obrátit na „českou víru“, nýbrž musí být eliminováni.

V časech invalidní demokracie tzv. třetí republiky (1945–1948) sice již nelze hovořit o svobodném veřejném prostoru, ale stále ještě bylo možné si z novodobého českého kolonialismu tropit legraci. Skvěle to v časopise Kulturní politika z 29. listopadu 1946 předvedl Josef Schrich: „Měli bychom žádat kolonie. Po našich bohatých zkušenostech s osídlením pohraničí máme na takový požadavek plný nárok. Nejsouce imperialisty, vyznáváme ideály humanitní. Jednali bychom proto s našimi domorodci – na rozdíl od ostatních koloniálních mocností – jako se svými lidmi. Nu, tak zlé by to snad nemuselo být.“

Česká publicistika tehdy běžně rozlišovala „srdce státu“ a jeho „periferii“, často se v souvislosti s kolonizací pohraničí hovořilo s odsudkem o „zlatokopech“. To však ostře odmítal soudruh Klement Gottwald, jak to slyšíme například v jeho předvolebním projevu z roku 1946, pojmenovaném „Vybudujeme šťastný život v českém pohraničí“. Zdejší české obyvatele oslovoval jako „hraničáře“, což je termín označující již v 19. století jak českou komunitu v pohraničí, tak hrdiny amerického Divokého západu: „Hraničáři, jste armádou českých lidí, která již od prvních měsíců po osvobození pochodovala z vnitrozemí ke hranicím, aby stanula na starodávné české půdě.“ A jak hodnotil situaci stárnoucí prosovětský prezident republiky Edvard Beneš? V květnu 1947 se v Mariánských Lázních vyjádřil takto: „Jsem velmi spokojen s tím, co jsem viděl. Dobře se zde pracuje, vše se nově organizuje, život se začíná proměňovat v život normální…“

Od kolonizovaného pohraničí k Československu jako sovětské kolonii

Po „vítězném únoru“ 1948 bylo vše ještě „normálnější“, jak nás informuje například komunistický zemědělský odborník Jiří Koťátko v brožuře „Dobudujeme naše pohraničí“, která vznikla jako příručka pro besedy a schůze: Německá kolonizace byla chybou Přemyslovců, přičemž Sovětskému svazu a Stalinovi můžeme děkovat za odstranění tohoto nebezpečí. Zdejší „hraničáři“ jsou stráží proti západnímu imperialismu: „Pohraničí musí být jen a jen české a naprosto spolehlivé!“ Neboť: „Jestliže někdo nesouhlasí s cestou, kterou nastoupila zdrcující většina národa, ten nemá místa v pohraničí, v bezprostřední blízkosti hranic.“

Ono tzv. pohraničí zůstalo specifickým územím, jakousi pokusnou laboratoří republiky, až do roku 1960, v mnohém až do roku 1989 (a vlastně dodnes). Například Jáchymovsko v Krušných horách bylo dlouho zakázaným územím, kde se těžila strategická uranová ruda pro jaderný program Sovětského svazu. V dolech pracovali nejprve Němci a později českoslovenští političtí vězni, kteří byli internováni v sofistikované síti věznic a pracovních lágrů. Dokonce i hranice s „bratrskou“ NDR byla zadrátovaná, také zde fungovalo od roku 1950 tzv. hraniční pásmo. Z některých krušnohorských okresů jste mohli vyjíždět a vracet se pouze na zvláštní propustku. V roce 1960 bylo zavedeno nové územně-správní členění Československa, které mělo smazat mentální hranici mezi „vnitrozemím“ a „pohraničím“, to se však příliš nepodařilo. Zejména oblast severozápadních Čech procházela desítky let trvající fází totální industrializace a exploatace nerostného bohatství, kterýžto proces lze bez skrupulí přirovnat ke koloniálnímu drancování.

Zatímco tzv. pohraničí zůstalo jakousi československou kolonií, jen málokdo si povšiml, že i samotné Československo dávno přišlo o svou suverenitu a stalo se kolonií monstrózní sovětsko-ruské veleříše. K pochopení této ostudné situace přivedla mnohé československé občany až intervence imperiální metropole v srpnu 1968 a následná více než dvacetiletá okupace. Nejrychleji to pochopili zbývající německojazyční domorodci, kteří živelně prchali ze své domoviny na svobodný Západ. To je ovšem již jiná kapitola z dějin českého národa, Československa a kolonialismu ve střední Evropě.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner