Odsun, vyhnání, složité vyrovnávání: 75 let od organizovaných odsunů českých Němců

()

České pohraničí, svědek stýkání a potýkání českého a německého živlu, oblast rozdíraná předsudky, nacionalismem, černo-bílým viděním minulosti i současnosti. Kraj, který prošel ve 20. století turbulentními událostmi a dodnes je plný zranění a šrámů.  Zřetelných a hlubokých.

Byla to zejména spirála nacionalismu, násilí, nespravedlností, vyhánění a vraždění, která navždy změnila tvář tohoto regionu. Byla odstartována momenty předmnichovskými a pomnichovskými, eskalována válečným konfliktem a završena vysídlením většiny původního německého obyvatelstva za západní hranice tehdejšího Československa. Zatímco Češi to označují jako odsun, Němci to považují za vyhnání.

Letos v lednu uplyne 75 let od chvíle, kdy začaly tzv. organizované odsuny Němců z území našeho státu, a bude proto jistě vhodné se za celým procesem ohlédnout. Cílem tohoto textu není ani právní, ani etická a ani hlubší historická analýza celého transferu, spíše však snaha o pohled na to, jak se tato kapitola našich dějin odrážela a odráží v česko-německých vztazích, v domácí české politice, jak ji reflektuje veřejnost a jak se v současné době žije v českém pohraničí.

Co se stalo v českém pohraničí?

Banner Nová Orientace

Nechme stranou přesné geografické vymezení českého pohraničí a také pojmu Sudety, který se pro něj někdy používá, a shrňme na úvod základní fakta. Proces vysídlování českých, případně, chcete-li, sudetských Němců, nelze oddělit od česko-německého nacionalistického soupeření, které má kořeny v 19. století, kdy se začal utvářet moderní český národ a zároveň byl za českými hvozdy završen proces sjednocení Německa. Když roku 1918 vznikl samostatný československý stát, na jeho území se ocitla třímilionová německá „menšina“, hospodařící po staletí zejména v jeho pohraničí. Počáteční neochotu žít společně v nové republice utlumila hospodářská konjunktura a garance všech občanských a lidských práv. Ekonomická krize počátku třicátých let 20. století však obnovila nacionalistické a separatistické tendence českých Němců, které přispěly k tzv. mnichovské dohodě z roku 1938 a následnému vyhnání řady Čechů z odstoupeného pohraničí. Po skončení války a porážce nacismu se otevřel prostor pro českou odvetu. A to na principu tzv. kolektivní viny.

Oslava „osvobození Rudou armádou“ na plakátu z doby třetí republiky (1945–1948)  (profimedia.cz)

Prakticky okamžitě s obnovováním české státní správy a přejímáním kontroly nad osvobozeným územím začalo docházet k systematickému vyhánění Němců či osob za Němce považovaných, konfiskacím jejich majetku a často také k násilným útokům a vraždění. To vše bez jakéhokoliv právního rámce a za tichého přihlížení státní moci a majoritní společnosti. Zde stojí za zmínku, že tak často citované Benešovy dekrety pouze zbavovaly kolaboranty a nepřátelské osoby majetku a státního občanství, o vysídlení v nich není ani slovo. Tento první díl transferu je odvážnějšími označován jako „divoký odsun“.

Na přelomu července a srpna 1945 proběhla v Postupimi poslední velká konference vítězných mocností. USA, Velká Británie a SSSR zde na žádost československé strany vzaly transfer německého obyvatelstva na vědomí. Jinými slovy, s již probíhajícím procesem vyslovili vítězové souhlas, ale donutili čs. úřady stanovit a následně dodržovat pravidla a podmínky, za kterých bude probíhat. Proto byly tzv. divoké odsuny pozastaveny a od ledna 1946 se rozběhla druhá fáze, dnes označovaná jako „organizované odsuny“, která se již obešla bez větších ztrát na lidských životech.

(Český rozhlas)

Cesta k usmíření

Většina českých Němců byla vysídlena do Bavorska, které bylo po rozdělení Německa součástí západní demokratické Spolkové republiky Německo. V kontextu nově vypuklé studené války se tedy ocitli na druhé straně „železné opony“ než jejich bývalí čeští a slovenští spoluobčané, kteří byli záhy uvězněni za ostnatými dráty komunistické totality. V nové domovině si vysídlenci založili řadu krajanských spolků, jejichž zastřešující organizací a hlasem se stal roku 1950 Sudetendeutsche Landsmannschaft – Sudetoněmecké krajanské sdružení, které dlouhá léta mimo jiné usilovalo o navrácení majetku a uznání práva na vlast, čímž logicky silně dráždilo českou stranu. Za komunistické éry byl transfer v lepším případě tabu, v horším předmětem propagandy. Bývalí čs. občané byli ztotožňováni s nacisty a jejich válečnými zločiny a krajanská sdružení byla představována jako nástroj západoněmeckého „revanšismu“ a pokusů o revizi výsledků války. A samozřejmě nechybělo i strašení návratem sudetských Němců do Československa.

Cestu ke smíření otevřel pád Berlínské zdi a znovusjednocení Německa na jedné straně a zhroucení komunistické totality a přechod k demokracii na straně druhé. Počáteční politická nedůvěra kontrastovala s rozvíjejícími se vztahy na úrovni obcí a regionů, které vedly ke společné opravě památek, péči o krajinu a organizování kulturně-společenských akcí. Kritická reakce nezanedbatelné části české veřejnosti na omluvná slova nespravedlivě vysídleným českým Němcům z úst prezidenta Václava Havla však ukázala, že ani půl století úplně nestačí k vyrovnání s minulostí. Nacionalistickým a šovinistickým postojům ale také nahrávaly výroky vedení výše zmíněného Sudetoněmeckého krajanského sdružení, který ještě mnoho let po roce 1989 trval na svém programu, než kontroverzní body ze svých stanov roku 2015 vypustil.

Český postoj do značné míry ovlivňovala neschopnost rozlišit tři základní roviny problému. Kromě kritické reflexe vlastní historie to bylo zejména směšování programu Krajanského sdružení jako svébytné organizace a oficiálních postojů německé vlády jakožto reprezentanta Německa. Požadavky Krajanského sdružení totiž nikdy nebyly postojem Německa, důležitou roli hrály pouze v bavorské politice, protože vysídlenci a jejich potomci tvořili v jeden čas odhadem pětinu obyvatel této spolkové země. Sluchu jim tak dopřávala zejména místní CSU.

Uklidnění vztahů na nejvyšší úrovni přinesla až těžce vyjednaná česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, kterou představitelé obou států podepsali v lednu 1997. Německo se v ní přihlásilo k odpovědnosti za nacistické zločiny a česká strana vyjádřila lítost nad excesy, které se odehrály na českých Němcích po skončení války. Obě strany se také dohodly, že nebudou zatěžovat další vztahy spornými momenty z historie. Na základě deklarace byl také založen Česko-německý fond budoucnosti, který odškodnil české oběti nacismu a dodnes finančně podporuje projekty, které přispívají k vzájemnému porozumění a rozvoji spolupráce.  

Projev amerického prezidenta Reagana v britském parlamentu (1982) (en.wikipedia)

Věčná sudetská karta? Kdepak!

Podpisem zmíněné deklarace se sice zklidnily česko-německé vztahy, ale zdaleka to neznamenalo, že „sudetská otázka“ zmizela z české domácí politiky. V duchu komunistické propagandy a pod populisticko-nacionalistickým praporem „hájení národních zájmů“ vytáhla „sudetskou kartu“ řada politiků ve chvíli, kdy potřebovali vytvořit imaginárního nepřítele, proti němu statečně bránit české luhy a háje a zvýšovat volební preference své strany či své osobní. A nečinili tak pouze představitelé extrémních pólů politické scény, od kterých by to snad i člověk čekal. Pro názornost zmiňme několik konkrétních příkladů.

Roku 2002 se konaly v Česku a také v Německu parlamentní volby. Již v lednu onoho roku Miloš Zeman, tehdy předseda české vlády, „deklarace nedeklarace“ označil sudetské Němce v rozhovoru pro rakouský týdeník za tzv. pátou kolonu a hned v únoru v rozhovoru pro izraelský deník přirovnal palestinského vůdce Arafata k Hitlerovi a Palestince k sudetským Němcům. Těsně před volbami Vladimír Špidla, Zemanův nástupce v čele ČSSD i na premiérském postu, označil vysídlení za prozíravý čin. V té době také probíhala jednání o přistoupení Česka k EU a Sudetoněmeckému krajanskému sdružení se podařilo otázku Benešových dekretů dostat na půdu Evropského parlamentu. Ač Evropská komise jasně deklarovala, že tato právní norma nehraje v otázce přijetí Česka žádnou roli a německá vláda dala jasně najevo, že požadavky Krajanského sdružení nepodporuje a nehodlá kvůli nim přístupové rozhovory s Českem blokovat, odehrál se v českém zákonodárném sboru demonstrativní akt. Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR bylo jednomyslně přijato usnesení o nezpochybnitelnosti, neměnnosti a nedotknutelnosti Benešových dekretů. O dva roky později prosadili navíc poslanci přes senátní veto zákon, který konstatoval, že „Edvard Beneš se zasloužil o stát“.

„Sudetskou kartu“ využil i „euroskeptik“ Václav Klaus, když odmítal jako prezident podepsat Lisabonskou smlouvu, kterou se prohlubovala integrace EU. Požadoval, aby se Češi nemuseli řídit Chartou základních práv, která byla její součástí, s tím, že její akceptace by otevřela cestu vysídleným Němcům k navrácení majetku či finančním kompenzacím. Ano, ten Václav Klaus, který o pár let později brázdí jako již penzionovaný politik mítinky antiunijní a protimigrační Alternativy pro Německo (AfD), jejíž vrcholní představitelé opakovaně označili vysídlení českých Němců za genocidu a Benešovy dekrety považují za diskriminační a uvítali by jejich zrušení.

Zřejmě zcela naposledy ve velké politice a se značným úspěchem byla „sudetská karta“ zneužita opět Milošem Zemanem v roce 2013 před druhým kolem přímé prezidentské volby. Tentokrát ji pozdější vítěz vytáhl v debatě se svým protikandidátem Karlem Schwarzenbergem, když využil jeho neobratného vyjádření o vyhaslosti Benešových dekretů a opět ze sebe udělal „ochránce českých národních zájmů“. Ano, právě ten Miloš Zeman, který v současné době poklonkuje Rusku a Číně.

Neúprosný běh času, který způsobil prořídnutí řad pamětníků, a s tím spojená zásadně menší emocionalita a neaktuálnost tématu vedla k postupnému vytlačení této problematiky na okraj české politiky. Když v květnu 2016 oficiálně navštívil ministr kultury Daniel Herman (KDU-ČSL) jako první člen české vlády setkání Sudetoněmeckého krajanského sdružení  v Norimberku a vedle nacistických zločinů také zmínil, že nesmí být zapomenuta zvěrstva, která Češi spáchali na Němcích, sklidil za to po návratu tvrdou kritiku prakticky pouze od komunistů. Ostatně, v debatě kandidátů při poslední prezidentské volbě již Miloš Zeman pro změnu „zastavoval Drahoše a migraci“, nikoliv sudetské Němce.   

Evropský kontinent v politické karikatuře z roku 1914 (Archiv PH/NO)

Vyrovnávání se s minulostí

Pomalu se také mění názor české společnosti na poválečné vysídlení německých spoluobčanů. Dle Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) považovalo v roce 2002 transfer za správný 64 % Čechů a Češek, v roce 2016 to už bylo pouze 37 % dotazovaných. O spravedlnosti jsou více přesvědčeni starší lidé, občané s nižším vzděláním a příjmem. Čtvrtinu respondentů toto téma však vůbec nezajímá nebo na něj nemají názor. Do této skupiny patří poměrně dost mladých lidí do 30 let věku. Ze stejného výzkumu také plyne, že klesá podpora Benešových dekretů. Zatímco v roce 2002 na jejich platnosti trvalo 71 % dotázaných, o 14 let později to bylo už jen 43 %.

Naopak přibývá pokusů o kritickou reflexi poválečných událostí. Vedle řady odborných historických děl je vhodné připomenout zejména filmy a publikace, které jsou přístupné širší laické veřejnosti. Zmiňme nedávno do českých kin uvedenou Krajinu ve stínu, která přibližuje hromadnou vraždu skupiny Němců v jihočeské Tušti či cenou Magnesia Litera ověnčenou knihu Vyhnání Gerty Schnirch od Kateřiny Tučkové, která se vrací k vyhnání brněnských Němců. Připomínce tohoto „pochodu smrti“ je také věnována tzv. Pouť smíření, chvályhodná aktivita, jejíž kořeny sahají k upomínkovým pochodům, které na trase Brno – Pohořelice probíhají od roku 2007.

Vyrovnávání se s minulostí je dlouhý a často bolestný proces, který v české společnosti započal „díky“ komunistické éře se čtyřicetiletým zpožděním. Přes veškeré výhrady je ale patrné, že česká společnost v otázce reflexe poválečných událostí učinila významný pokrok a pomalu dospívá.

Pavel Šafr – kniha Češi mezi pravdou a lží (archiv)

Sudety dnes

I po 75 letech od nuceného vysídlení původního obyvatelstva a následného dosídlení českého pohraničí přibližně 2 miliony nových obyvatel vystupují Sudety z mapy České republiky a jsou v mnoha ohledech specifickou oblastí státu. České pohraničí netvoří homogenní celek. Každý kraj je trochu odlišný, přesto v mnoha příhraničních regionech, zejména při severní a severozápadní hranici země, můžeme pozorovat identické problémy. Čím se v současné době odlišuje od zbytku státu například Karlovarský či Ústecký kraj?

Poválečné události v kombinaci s komunistickou totalitou a přechodem k demokracii a tržní ekonomice po roce 1989 způsobily v těchto krajích řadu negativních jevů. Zmiňme pouze některé.

Pro oba výše uvedené kraje, ale také například pro Moravskoslezský kraj, je typická nižší životní úroveň, kterou lze potvrdit řadou ekonomických statistik, z nichž jsou patrné především vyšší nezaměstnanost a nižší mzdy, než je průměr zbytku republiky. S tímto faktorem souvisí vysoký počet exekucí a sociálně vyloučených lokalit. V letech 2014–2015 realizovalo Ministerstvo práce a sociálních věcí výzkumný projekt s názvem „Analýza sociálně vyloučených lokalit v ČR“. Z výsledků vyplývá, že nejvyšší počet sociálně vyloučených lokalit se nachází na území Ústeckého a Moravskoslezského kraje. Karlovarský kraj obsadil sice „až“ páté místo, nutno však dodat, že je co do rozlohy a počtu obyvatel podstatně menší než kraje, které skončily v pořadí před ním.

Od výše uvedených problémů nelze oddělit ani horší výsledky žáků ve vzdělávání, což je částečně zaviněno horší socioekonomickou situací rodin a částečně ovlivněno nižší kvalitou regionálního školství. V mezinárodním srovnání PISA 2015, které bylo zaměřeno na přírodovědnou gramotnost, dosáhli žáci Karlovarského a Ústeckého kraje výsledků srovnatelných s Bulharskem či Malajsií. Nejlepší regiony České republiky se naopak blížily svými výsledky zemím na západ od našich hranic. Horší výsledky ve vzdělávání také opakovaně potvrzuje testování České školní inspekce. Oba regiony trápí nedostatek aprobovaných a kvalitních učitelů, což se Karlovarský kraj nově snaží řešit postřednictvím nástupního příplatku. Pro oba kraje je také charakteristické, že se tu méně než ve zbytku republiky hlásí studenti na maturitní obory a je tu malý podíl vysokoškoláků v populaci. V porovnání s ostatními kraji tu také žije nejvyšší podíl lidí se základním vzděláním. Mimochodem, Karlovarský kraj jako jediný v celé zemi nemá veřejnou vysokou školu.

A aby se kruh negativních skutečností uzavřel, dovolím si doplnit ještě jednu charakteristiku. A tou je dlouhodobě nižší volební účast, a to bez ohledu na typ voleb. Nižší míra vzdělanosti a špatná socioekonomická úroveň koreluje s vyššími zisky extremistů. Dlouhá léta byly Ústecký, Karlovarský a Moravskoslezský kraj baštami komunistů. Vždy se zde pohrobci totalitní strany mohli těšit na dobrý volební výsledek. Vedle nich zde v poslední dekádě minulého století bodovali Sládkovi Republikáni a v současné době tu nadprůměrných zisků dosahuje také Okamurova SPD.

I 75 let po dokonání vysídlení českých Němců tak před našimi politickými stranami, bez ohledu na jejich pravo-levé ukotvení, stále stojí důležitý úkol: pokusit se zmenšit propastné socioekonomické rozdíly mezi jednotlivými kraji naší země.

PhDr. Radek Aubrecht je učitelem dějepisu a základů společenských věd na pražském Gymnáziu Na Zatlance.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]