Jemenští Húsíjové jsou klienty agresivního Íránu. FOTO: Wikimedia Commons / volné dílo
FOTO: Wikimedia Commons / volné dílo
KOMENTÁŘ / V noci na pátek, na nějž připadají narozeniny íránského nejvyššího vůdce Alího Chameneího, provedly izraelské ozbrojené síly sérii odvetných úderů proti íránským vojenským instalacím na území Íránu, Iráku a Sýrie. Podle přicházejících zpráv nelze vyloučit, že během ní byly zasaženy objekty íránského jaderného programu.
První noční zprávy analytiků otevřených zdrojů hovoří o tom, že izraelské útoky údajně zasáhly Íránem kontrolované cíle v syrském governorátu Suvajda, konkrétně letiště al-Tála a související radarové instalace, plus další objekty protivzdušné obrany v governorátu Dará, které nebyly blíže specifikovány. V Íráku mělo dojít k náletu na poradu generálů íránských revolučních gard a jejich iráckých proxies přímo v hlavním městě Bagdádu. Další výbuchy jsou pak hlášeny z provincie Babylon.
V Íránu samotném měla být zasažena města Isfahán a Natanz, kde se nacházejí jaderné instalace, a odpalovací zařízení balistických raket ve městě Tabríz. V Isfahánu došlo také k napadení letecké základny stíhaček F-14 umístěné v areálu mezinárodního letiště. Blogeři zveřejnili údajný videozáznam zásahu hasičů na zmíněné základně.
Izraelské útoky americkým médiím potvrdily vojenské zdroje v USA, bez dalších podrobností.
Podle předběžného hodnocení izraelských komentátorů byla pravděpodobně většina útoků provedena leteckými silami, s použitím klouzavých bomb.
První reakcí íránských státních médií na zprávy o izraelských útocích se stalo jejich úplné popření. Následně nasadila modifikované tvrzení, že útok provedly drony a údajně díky úspěšné obraně nezasáhly žádný ze zamýšlených cílů. Později íránské sdělovací prostředky připustily přinejmenším napadení letecké základny v Isfahánu, nicméně vyloučily jakékoliv její poškození. Ještě v noci zasedla íránská rada národní bezpečnosti, došlo k uzavření vzdušného prostoru a aktivaci systému protivzdušné obrany.
Írán ihned po útoku na Izrael o minulém víkendu prohlásil, že pokud dojde k odvetnému úderu na jeho území, odpoví ještě větším útokem, než jaký provedl posledně. Nyní tedy uvidíme, zda to myslel vážně, případně, zda je vůbec schopen takovou hrozbu splnit.
Prověřování zpráv o jednotlivých útocích a vyhodnocování skutečně způsobených škod bude expertům nepochybně trvat řadu týdnů a v tuto chvíli by nedávalo žádný smysl suplovat jejich zodpovědnou práci spekulacemi.
Naopak už v tuto chvíli je i bez dalších podrobností jasné, že právě došlo k „významné eskalaci“ dekády trvajícího íránsko-izraelského konfliktu, jehož velmi malou podmnožinu představuje probíhající válka s íránskými proxies v Gaze.
Tato eskalace vystavuje mezinárodní systém dalšímu vážnému zátěžovému testu, který se pravděpodobně promítne v řadě oblastí, včetně tvorby světových cen ropy a zemního plynu.
Především však přináší velmi vážnou výzvu dosavadní blízkovýchodní strategii Bílého domu – a obecněji zahraničněpolitickým a bezpečnostním představám, které v kruzích americké Demokratické strany zakotvily s Obamovým nepříliš intelektuálně obsažným heslem „Don’t do stupid shit“. Interpretace této vulgární věty lze formulovat různě, nicméně v daných souvislostech bude zřejmě nejvhodnější „Raději nikdy neodpovídejte na nepřátelský útok, protože byste pak museli bojovat.“
Když odstrašení nefunguje
Probíhající války na Ukrajině i na Blízkém východě nepředstavují nějaké systémové anomálie. Podobně by jimi nebyly ani možný severokorejský útok směrem na jih a čínské napadení Tchaj-wanu. Všechny probíhající i hrozící konflikty, v jejichž středu stojí různí mezinárodní revizionisté, mají něco společného. Ukazují na selhávání stávajících koncepcí odstrašování útočníka.
Tyto západní koncepce často pracují s pojmy převzatými z ekonomické analýzy, jako je „racionální aktér“. Avšak naši empiricky daní protivníci se od takových abstrakcí mohou svým uvažováním značně odlišovat – a skutečně se také odlišují.
Režimy v Íránu a v poslední době už také v Rusku, o KLDR ani nemluvě, lze popsat spíše jako fanatické kulty smrti než jako vhodné pole pro kvaziekonomickou teorii. Jejich kalkulace nákladů a zisků probíhá jinak, než si představují ti, kdo v Bílém domě přednášejí Joe Bidenovi o „kontrole eskalace“.
Kromě toho některé přístupy k odstrašování z principu nebudou fungovat ani proti příčetnějším protivníkům, než jaké máme v Moskvě, Teheránu a Pchjongjangu. Je tomu tak proto, že náklady, které uvalujeme na případného útočníka, jsou příliš malé na to, aby vůbec významně ovlivnily jeho celkový kalkul.
Představte si hrdinu třetiřadého westernu, který během přepadení dokáže zázračně pochytat letící kulky ještě ve vzduchu. Jistě, jedná se o velmi působivý výkon. Avšak z hlediska odstrašení je zde rozhodující, že při podobném zákroku se agresoru nic nestane. Prostě jen vyplýtval nějaké náklady na střelivo. Jeho logickou ambicí pak bude zkusit zaútočit znova a lépe. Nachytat obránce na švestkách.
A obdobně je tomu s odrazováním útočníka také v mezinárodních vztazích. Útok nedokážete odstrašit, pokud agresor nevěří, že svá varování myslíte vážně a že proti němu v případě útoku opravdu zasáhnete ozbrojenou silou. Pakliže si má důvod myslet, že se budete snažit pouze zastavit kulky, ale nikoliv zneškodnit samotného střelce, nemá, proč by si dělal těžkou hlavu.
Politika zastavování kulek a chránění střelce, doplněná nanejvýš ještě o ekonomické sankce, které se daří s určitými náklady obcházet, a doprovázená nabádavými projevy sebestředných západních politiků vyjadřujících „znepokojení“, by ve skutečnosti nestačila ani k odstrašení nepřátel, kteří by měli mnohem blíže k představě „racionálního aktéra“, než mají ruská nebo íránská tyranie.
Páteční odvetný úder proti Íránu je pokusem zvrátit neseriózní logiku faktického „neodstrašení“, kterou si s falešným pocitem morální a intelektuální nadřazenosti užívají establishmenty tisíce kilometrů vzdálené od míst, kde se reálně střílí.
Je však možné, že takový pokus po mnoha letech faktického appeasementu vůči Íránu už nezafunguje – podobně, jako po „minském procesu“ nefungoval v případě Putina. Tak jako kdysi na Hitlera nefungovala opožděná (a ostatně pochybná) aktivace francouzských a britských bezpečnostních záruk vůči Polsku.
Zaručeno teď není vůbec nic, kromě jediné věci: Kdybychom dál pokračovali v praxi „neodstrašování“ agresorů, tak jako tak bychom skončili velkou válkou.
