Odzbrojený Západ? Bez průmyslové základny jsou vyhlídky konfliktu s Ruskem pochmurné

Americká houfnice M777A2 během střelby (Wikimedia Commons / Public Domain)

Americká houfnice M777A2 během střelby | FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain

Západ už velmi dlouho postrádá reálné zkušenosti s nahrazováním masových ztrát v moderním konfliktu. Během druhé světové války Spojenci – včetně SSSR – ještě těžili z tehdy bezkonkurenční průmyslové základny Spojených států amerických. Avšak tato doba je nenávratně pryč. A s ní i průmyslová základna, o niž se opíraly dřívější projekty obrany západních demokracií.

Nejblíže reálnému válečnému stavu se Západ ocitl během jomkipurské války v říjnu 1973. Ohromné izraelské ztráty na bojové technice a neočekávaně vysokou spotřebu munice musely tehdy nahrazovat dodávky ze zásob nashromážděných Američany původně pro obranu Evropy před útokem Varšavské smlouvy.

Odzbrojený Západ?

Když se však v roce 2022 Ukrajina ocitla v podobné situaci jako Izrael přepadený armádami arabských sousedů, žádné srovnatelné válečné zásoby, které by mohly sloužit k záchraně bojujících Ukrajinců, už nemáme k dispozici.

Ilustrační foto (AdobeStock)

Nejen evropské ekonomiky, ale dokonce i ta americká byla do značné míry deindustrializována a v tomto smyslu „odzbrojena“. A tři dekády „studeného míru“ v Evropě spojeného se systematickým vybíráním mírové dividendy evropskými státy a s fascinací některými nejnovějšími trendy, jako například logistickým modelem „just in time“, vedly k zanedbávání válečných zásob jako takových.

Výsledný stav: Nemáme válečnou průmyslovou základnu, a dokonce ani zásoby zbraní a materiálu nezbytného k obraně. Spojené státy musejí nyní hledat zdroje sovětské a ruské výzbroje pro Ukrajinu mimo členské země NATO, včetně takových exotických zemí, jako jsou například Ekvádor či Kolumbie. A jako třešničku na dortu dodejme, že pod kontrolou často nejsou ani zdroje klíčových surovin.

Vezměme jeden ilustrativní příklad: Americká houfnice M777 dodávaná nejhojněji v rámci západní vojenské pomoci Kyjevu představuje licenčně vyráběnou britskou konstrukci maximálně odlehčeného moderního děla. Zbraň je o 41 % lehčí než její předchůdkyně v americkém arzenálu M198, především díky masivnímu použití titanových součástek místo původních ocelových. Díky tomu lze dělo snadno přepravovat v podvěsu pod vrtulníkem, v úložném prostoru standardního dopravního letounu, nebo v zápřahu za vozidlem s nosností větší než 2,5 tuny.

John William Waterhouse, Odysseus a Sirény (olejomalba, 1891) (National Gallery of Viktoria in Melbourne / Wikimedia Commons / Public Domain)

Ukrajinské obsluhy houfnic M777 však byly vyškoleny dosti nedávno, zbraň ještě dokonale neovládají – a navíc ukrajinští velitelé ne vždy preferují palbu z náležitého odstupu, který minimalizuje šanci na odvetnou palbu ruských baterií. Už se objevilo několik ruských videí zachycujících zničení nebo poškození ukrajinských děl M777. (Ne tak samohybných francouzských Caesarů, polských Krabů nebo německých PzH 2000.)

Poškozené nebo zničené zbraně bude pochopitelně třeba nahrazovat. Tomu však příliš nenapomáhá fakt, že žádná ze zemí NATO nepatří k největším světovým producentům titanu, bez nějž se výroba M777 neobejde. USA sice vyrábějí určité množství titanu potřebného na prvním místě v kosmickém a leteckém průmyslu, kolem 100 000 metrických tun ročně, ovšem z dovážené rudy (většinou jde o importy z Jihoafrické republiky). Výroba titanu v malém Norsku byla v roce 2019 2,6 x vyšší než ve Spojených státech. Ještě o něco více titanu se tehdy vyrobilo na Ukrajině…

V roce 2020 byla hlavním výrobcem titanu Čína následovaná Japonskem, Ruskem a Kazachstánem. Jistě, Japonci mohou zatím z vlastní, australské či kanadské rudy vyrobit dostatek titanu na to, aby umožnil nahrazení ztrát ukrajinských dělostřelců nebo zvýšené potřeby vojenského leteckého průmyslu. Ale celá operace zahrnující těžbu rudy, výrobu kovu v Japonsku a jeho převoz k subdodavatelům součástek, než dojde ke smontování děla v továrně společnosti BAE Systems ve státě Mississippi, by netrvala řádově dny, ale měsíce. A zádrhely po cestě bohužel nelze úplně vyloučit.

Jen o málo komplikovanější je situace v případě, že domácí americké kapacity pro výrobu titanu ještě stačí stávající poptávce. I tehdy představuje počáteční krok dovoz kovové rudy z jiného kontinentu. Jistěže nikoliv letecky, ale nákladní lodí. Z Kapského Města v JAR do New Orleansu v Louisianě je to ale přes 13 000 km. A klasická nákladní loď pro přepravu sypkého nákladu („bulk carrier“) s průměrnou cestovní rychlostí 26 km/h dokáže urazit zmíněnou vzdálenost v hypotetickém, naprosto ideálním případě nejdříve za 21 dní.

Miloš Zeman a Vladimir Putin  (ČTK/Vít Šimánek)

Globalizované dodavatelské řetězce, na nichž dnes závisí i výroba tak relativně nesofistikovaného zbraňového systému, jako je obyčejná tažená houfnice, výrazným způsobem komplikují plánování náhrady válečných ztrát.

V případě zbraňových systémů s větší mírou komplexity, větším podílem integrované elektroniky, různorodějšími použitými materiály atd., jsou pochopitelně právě popsané starosti pouhým zlomkem toho, co by vojenští plánovači museli řešit při zajišťování kontinuální výroby pro větší konflikt.

Tankový skandál

Počáteční fáze ruské pokračovací války proti Ukrajině s ohledem na astronomické ztráty obrněných kolon okupantů otevřela další kolo debat o „zastaralosti tanku“. Mezitím však tyto debaty znovu utichly, když se ukázalo, že ani Ukrajina sama nemůže pomýšlet na osvobození okupovaných území bez toho, aniž by měla k dispozici dostatečně velké tankové vojsko.

Kde je ovšem může v dlouhodobém výhledu získat, jestliže se aktuálně tanky v žádné zemi NATO nevyrábějí, je zapeklitá otázka. Prozatím se potřeby ukrajinské armády řeší dodávkami systémů sovětského původu z bývalých komunistických zemí (různé varianty sovětských tanků T-72 a od něj odvozených jugoslávských M-84). Jedinou dosud zmiňovanou alternativou jsou vyřazené, zastaralé německé tanky Leopard 1A5. A dokonce ani u nich není jasné, zda Scholzova vláda vůbec povolí export na Ukrajinu.

Protože slibované náhrady západními typy pro dárcovské země ze strany Berlína selhávají, i tento dočasný zdroj klíčové bojové techniky může brzy vyschnout – pokud se tak již fakticky nestalo. I kdyby ambiciózní polské plány na výrobu tanků amerického původu M1 či jihokorejsko-tureckých K2/Altay nenarazily na žádný významnější problém, jsme stále ještě celé roky vzdáleni od doby, kdy by Polsko mohlo předat Ukrajině flotilu svých T-72 a PT-91.

Informační centrum pro Nord Stream 2 v německém Lubminu vizualizuje geostrategický význam projektu pro Rusko  (ČTK/DPA/Jens Büttner)

Prakticky jedinou schůdnou cestou tak zůstává nahrazení darovaných tanků dlouhodobě skladovanými nadbytečnými americkými M1, nebo obnovení výroby německých strojů Leopard 2. Pokud je oficiálně známo, neschyluje se zatím ani k jedné ze zmiňovaných možností. Německo dosud pouze nabízí dárcovským zemím zastaralé varianty Leopardu 2 ze skladů nepotřebné vojenské techniky, a to ještě v naprosto nedostatečných počtech.

Nová strategická koncepce NATO však výslovně uvádí: „V euro-atlantické oblasti není mír. Ruská federace porušila normy a principy, které přispívaly ke stabilnímu a předvídatelnému evropskému bezpečnostnímu řádu. Nemůžeme vyloučit možnost útoku na suverenitu a územní integritu spojenců.“

Během čtyřměsíční války Ruska proti Ukrajině bylo na ruské straně vizuálně potvrzeno minimálně 834 ztracených tanků. Například německý Bundeswehr má ve výzbroji aktivních jednotek celkem 186 operačních tanků. To jinými slovy znamená, že dosud byl ve válce na Ukrajině jen na straně útočníka zničen 4,5 násobek použitelného tankového vybavení německé armády, přičemž výroba tohoto klíčového zbraňového systému v Německu nebyla obnovena.

Není dost dobře jasné, jak hodlá NATO do budoucna plnit své základní bezpečnostní funkce tváří v tvář možnému „near-peer“ konfliktu s Ruskem, jestliže nejen v případě Ukrajiny, ale ani samo pro sebe nedisponuje aktivními kapacitami k nahrazování ztrát na klíčových obranných systémech.

V hypotetickém případě širšího evropského konvenčního konfliktu by všechny evropské armády NATO velmi rychle přišly o velkou většinu obrněné techniky a nedokázaly by ji už během bojů nijak nahradit. Spojené státy mají stále možnost aktivovat své dlouhodobě skladované záložní tanky M1, což je ovšem typ, který aktuálně žádná evropská armáda nepoužívá – a zůstaly by tak již po několika týdnech jedinou skutečně bojeschopnou spojeneckou pozemní armádou v Evropě.

Sousoší svatých Cyrila a Metoděje na Petrově v Brně (Barocco / Wikimedia Commons / CC0)

Pokud se týče halasných projevů týkajících se údajné „strategické autonomie“ evropských mocností, nepotřebujete vědět o mnoho více než to, co bylo napsáno v předcházejících odstavcích, abyste pochopili, jak naprosto odtržené od reality tyto řeči jsou.

Krize v produkci protitankové munice

Jak upozornila Elisabeth Gosselin-Malo v článku pro Defence Technology Review, Západ během čtyř měsíců obnovené ruské invaze dodal Ukrajině přes 60 000 kusů různé protitankové munice (řízených střel a pancéřovek).

Tyto transfery nicméně odhalily jednu varovnou skutečnost – kromě Spojených států neexistuje žádný člen NATO s dostatečnými zásobami protitankových zbraní nebo s výrobními kapacitami, které by dostatečné zásobování mohly zajistit. A to ani v situaci, kdy intenzita nasazení ruských tankových jednotek na Ukrajině ve srovnání s první fází invaze poněkud klesla a snížila se tedy i celková spotřeba protitankové munice.

Dokonce i USA potrvá pět let, než obnoví předválečné zásoby protitankových střel Javelin, přičemž Ukrajina z nich obdržela zhruba jednu třetinu. Jinými slovy to znamená, že v případě hypotetického spotřebování celé zásoby (například během konfliktu s Čínou) by znovunaplnění amerických skladů Javeliny vyžadovalo až patnáct let času. Kterýkoliv protivník by tak mohl po léta počítat s tím, že Spojené státy nedokážou proti němu nasadit dostatečné množství protitankové munice.

()

Za posledních dvacet let západní produkce protitankových zbraní prudce poklesla, protože bylo doktrinálně určeno, že se západní ozbrojené síly musejí připravovat na válku „proti terorismu“, v níž tento typ výzbroje téměř nebudou potřebovat.

Výrobci logicky omezili investice do tohoto odvětví zbrojní výroby – proto řada protitankových zbraní, které jsou dodávány na Ukrajinu, reprezentuje zásoby vzniklé dokonce ještě během 60. a 70. let. Například z Norska přišly původně americké pancéřovky M72 zavedené do výzbroje v roce 1963. Taková zbraň už ovšem stejně jako česká RPG-75 nemůže sloužit původnímu účelu, protože soudobý tank zničit nedokáže. Použít ji lze maximálně k útoku na hůře pancéřované cíle, jako jsou bojová vozidla pěchoty nebo obrněné transportéry.

Gosselin-Malo upozorňuje, že navýšení produkce protitankových zbraní čelí komplikacím, protože v západních zemích existuje nedostatek pracovní síly, stejně jako problémy s dodavatelskými řetězci a s dostupností součástek. Pokud by tedy někdo chtěl tvrdit, že nedostatek západních tanků nepředstavuje problém, protože v hypotetickém konfliktu tisíce nepřátelských tanků zlikviduje přesně naváděná protitanková munice, měl by být zároveň schopen také říci, odkud takovou munici vzít.

Realitou války na Ukrajině je, že přes ohromné západní dodávky protitankové munice i přes zadržení podstatných exportních zásilek vlastních ukrajinských protitankových řízených střel jsou obrněné cíle stále častěji ničeny nepřímou palbou, nejčastěji pak obyčejnými „hloupými“ tříštivotrhavými dělostřeleckými granáty. Těch má ovšem ukrajinská armáda také značný nedostatek.

Nová strategická koncepce NATO vyžaduje cílený rozvoj obranného průmyslu

Většina agresorů neplánuje dlouhé, vyčerpávající války. Kdyby si vůbec připustili, že konflikt, který hodlají vyvolat, bude dlouhý a nákladný, ve většině případů by to změnilo jejich kalkulaci a válka by ani nezačala. Uvedené ovšem není totéž jako napsat, že agresoři dlouhé a vyčerpávající války zkrátka nevedou. Putinova „třídenní speciální vojenská operace“ na Ukrajině se protáhla ke sto čtyřicátému dni a konce nevidět.

(Týdeník FORUM)

Odstrašování agresorů napříště nemůže být založeno pouze na představě, že bychom každého z nich odrazili nebo zničili během pár hodin intenzívních bojů. Dokonce ani dosavadní představa protiútoku NATO na Rusy obsazené Pobaltí nedávala smysl bez existence vojenských kapacit, které by Západu umožnily vydržet dlouhý konflikt s Ruskem.

Součástí odstrašení do budoucna musejí být i cíleně vybudované obranné průmyslové kapacity schopné zajistit potřeby mobilizovaných ozbrojených sil – a také válečné zásoby pro případ velkého konfliktu.

Mgr. Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se angažoval v Amnesty International, nyní působí jako redaktor internetového deníku Britské listy. Zabývá se zejména bezpečnostně-politickými a vojenskými otázkami.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]