Čas neúprosně letí a Obamovo prezidentství je již definitivně historií. Když v lednu 2009 nastupoval do úřadu, byly s ním spojovány zcela nereálné naděje. Při odchodu je naopak přehnaně kritizován. Bohužel je to v dnešní mediální době asi již běžný osud amerického prezidenta. Začínat jako vzývaný spasitel a končit jako okoukaný a kritizovaný budižkničemu. Je to ale férové hodnocení? Zcela jistě nikoli. Skutečné výsledky Obamova vládnutí jsou z hlediska postavení USA smíšené, ale nikoli tak hrozné, jak se všeobecně soudí.
Obamova éra pokrývá roky 2009–2016. Na jejím počátku je velká hospodářská krize, která začala na podzim 2008 ještě za Bushe mladšího v USA a postupně se rozšířila do téměř celého světa. Je zřejmé, že právě tato krize byla hlavním důvodem, proč se Obama vůbec stal prezidentem. Jeho předchůdce Bush mladší vedl osm let globální válku proti terorismu, která stála obrovské množství peněz a výsledky přinesla pouze velmi omezené. Naopak dopady hospodářské krize byly na podzim 2008 velmi hmatatelné v celých USA. Nebylo proto divu, že američtí voliči podpořili Obamu, který sliboval stažení amerických vojáků z Iráku a Afghánistánu domů a boj s krizí.
Domácí americkou politiku ponechme stranou a pojďme se podívat na Obamovu zahraniční politiku. Nelze nevzpomenout na to, že Obama několik měsíců po svém nástupu do funkce obdržel Nobelovu cenu míru. Tato cena mu byla udělena, přestože ještě nic konkrétního nevykonal. To ukázalo na obrovskou míru očekávání, které Obama vzbuzoval především u evropských elit. Faktem je to, že Obama zdědil po svém předchůdci obrovskou vojenskou angažovanost USA po celém světě. Měla podobu bojového nasazení více než půlmilionové armády na druhém konci světa především v Iráku a v Afghánistánu, ale i v mnoha dalších státech. Udržování takto rozsáhlé vojenské angažovanosti stálo amerického daňového poplatníka obrovské spousty peněz v rozsahu stovek miliard dolarů. A tyto prostředky zcela zásadně chyběly doma v USA především v domácí infrastruktuře, jak ostatně nyní neustále připomíná nový prezident Trump.
Obama měl již během volební kampaně 2008 zcela jasno v tom, že americká vojenská angažovanost ve světě se musí snížit. Tento postoj potom prakticky celou dobu svého prezidentství naplňoval. Lze mu tedy přičíst k dobru, že splnil jeden z klíčových volebních slibů. Z vojenského hlediska prováděl jakýsi “boj na zdrženou” a “ústup do předem připravených pozic”. Je však nutné uznat, že tento boj vedl poměrně úspěšně, čehož důkazem je úspěšná likvidace Usámy bin Ládina a desítek jeho teroristických souputníků. Americkou taktiku doplnil rozsáhlým využitím moderních válečných technologií včetně masivního nasazení dronů a bezpilotních letadel a jejich využití pro účinnou likvidaci vůdců Al-Káidy. O důsledcích této politiky si můžeme myslet cokoliv, ale je nutné konstatovat, že z hlediska zájmů USA byla sázka na zmenšení vojenské angažovanosti ve světě naprosto správná. Zkrátka ani USA nemají dost prostředků na to, aby dělaly četníka po celém světě.
Obama se pokusil o tzv. reset vztahů s Ruskem. Ten vzbudil především ve střední a východní Evropě velké obavy. Obama se ale s Putinem nedokázal téměř na ničem podstatném shodnout. Reset tak skončil fiaskem. Obamovým záměrem nejspíše opravdu bylo dosáhnout lepších vztahů s Ruskem, ale prostě a jednoduše se to nepodařilo. Skončilo to přesně naopak. Putin vojensky obsadil Krym a pomohl separatistům odtrhnout od Ukrajiny rozsáhlé východní oblasti. Došlo tak k jasnému porušení mezinárodního práva a Obama na to reagoval vyhlášením rozsáhlých sankcí vůči Rusku a jeho vládnoucí elitě. Pro tuto politiku získal i evropské spojence. Příkop mezi Západem a Ruskem se tím velmi prohloubil. Otázkou je, zda bylo možné v této hře s Vladimírem Putinem dosáhnout lepších výsledků. Mám obavu, že nikoli.
Obama zdědil ve své Demokratické straně vlivné křídlo intervencionistů v čele s Hillary Clintonovou. To mělo velký dopad na americkou politiku hlavně v prvním prezidentství, kdy byla ministryní zahraničí. Ve druhém období se Obamovi již podařilo vliv této skupiny omezit. Cílem intervencionistů bylo podpořit vojensky i jinak “demokratizační proces” v regionu východní Evropy, severní Afriky a Předního a Středního východu. USA se pokoušely zopakovat to, co se jim povedlo po druhé světové válce s Německem nebo s Japonskem. Tedy proces, kdy z poraženého uděláte prosperujícího spojence. Ve výše zmíněných nových regionech se to však zatím nikde nepodařilo. Na Ukrajině Obamova administrativa narazila stejně jako Bush mladší. Ten chtěl Ukrajinu dostat do NATO, což nakonec zablokovali Němci a Francouzi, protože věděli, že by to Rusové prostě nepřekousli. Obama s Clintonovou a Kerrym zkusili získat Ukrajinu pro západní orientaci také, ale výsledkem je její zmenšení o Krym, Doněck a Luhansk, které okupují Rusové nebo jejich pomocníci z řad separatistů.
Obrovský problém vznikl během Obamova prezidentování v Egyptě, kde “demokratizační proces” vedl ke zvolení prezidenta z řad radikálního Muslimského bratrstva. Obama jej poměrně dlouho obhajoval, ale nakonec se musel smířit s tím, že se do čela této klíčové země vrátil prozápadní vojenský diktátor. Zde se zcela jasně ukázaly limity “demokratizačního procesu” v muslimském světě a tím také zásadní limit americké zahraniční politiky do budoucnosti. Dilema pro State Department zní, zda je lepší proamerický diktátor nebo demokraticky zvolený protiamerický náboženský fanatik.
Úplným rozkladem státu nakonec skončila společná snaha USA, Británie a Francie směřující k odstranění libyjského diktátora Kaddáfího. Je pravdou, že Obama se v tom příliš neangažoval, ale nechal špinavou práci udělat francouzského prezidenta Sarkozyho a britského premiéra Camerona. Fáze stabilizace se však v této zemi zcela jasně nepovedla, důsledkem čehož je masivní imigrační vlna z Afriky do Evropy.
Ještě větší problém vypukl v Sýrii v podobě občanské války. USA se snažily odstranit syrského vládce Asada, ale nakonec z této složité šachové partie odcházejí zcela jasně jako poražení. Jejich cíle, tedy Asadova odstranění, se dosáhnout nepodařilo a navíc stabilizaci situace přinesla až dohoda Turecka, Ruska a Íránu. Zde se ukázalo, že USA v některých případech světových konfliktů nemusejí být nakonec vůbec potřeba, což je pro jakoukoliv americkou administrativu velkým varováním do budoucnosti. Podobné je to ostatně i v případě Íránu, kde Obama domluvil jadernou dohodu a narovnání vztahů, což ale fatálně ohrozilo postavení Izraele. Tento tradiční spojenec USA si to nenechal líbit a ústy svého premiéra Netanjahua to Obamovi pořádně osladil. To mělo ostatně nakonec následky i v samotných prezidentských volbách v USA.
V souvislosti s krizí v Sýrii se Obama dostal rovněž do prekérní situace v Turecku. Američané pochopili v Iráku a následně i v Sýrii, že stabilizovat tyto státy je možné jen ve spolupráci s místními Kurdy. Ti byli jedinou reálnou vojenskou silou, která mohla zabránit vzniku tzv. Islámského státu a následně proti němu i bojovat. Podpora Kurdů ze strany USA však přinesla hlubokou roztržku s tradičním americkým spojencem v NATO, kterým je Turecko. Loňský pokus o vojenský převrat v Turecku nakonec zdecimoval poslední zbytky prozápadních a proamerických vojenských a politických elit v této klíčové zemi. Zkrátka řečeno v tomto regionu nemají USA vůbec co oslavovat.
Obamova administrativa byla od počátku označována za první americkou administrativu, která hledí do světa více směrem přes Pacifik než přes Atlantik. To se v mnoha směrech potvrdilo, protože obchod mezi USA a Čínou, a USA a širším pacifickým regionem je dnes již významnějším obchodním vztahem než obchod mezi USA a EU. Čína však svůj grandiózní ekonomický růst stále více přeměňuje i do růstu své vojenské moci a zde se dostává do sporu se svými sousedy. Ti se následně obracejí o pomoc na USA. Vidíme to na vztazích mezi Čínou na straně jedné a Japonskem, Koreou, Vietnamem, Tchaj-wanem a Filipínami na straně druhé. Obama zde balancoval na ostří nože, ale nakonec z toho naštěstí zatím žádný konflikt nepovstal. Potenciál k eskalaci konfliktu je zde ale do budoucnosti veliký.
Obamova administrativa sázela v obchodní oblasti na velké projekty v podobě dohod o volném obchodu. Dojednala dohodu o transpacifickém partnerství TPP a podobně vyjednávala o dohodě TTIP s Evropskou unií. Obě dohody však končí jako mrtvě narozené děti. TTIP se nepodařilo ani podepsat, přestože cíl už byl poměrně nedaleko. A transpacifická dohoda bude nakonec novým prezidentem Trumpem s největší pravděpodobností opuštěna. Obamovi tak nakonec zbyly jako “důvod k oslavě” jen symbolické kroky v podobě historické návštěvy v Havaně.
Vztahy Obamovy vlády s Evropou prošly velkou proměnou. Od počátečního nadšení na evropské straně se změnily v “tiché manželství”. Obamova levicová a ekologická agenda byla evropskému mainstreamu velmi sympatická. Konečně měli v Bílém domě někoho, kdo jako oni upřímně věřil v hrozbu globálního oteplování a nutnost s tímto fenoménem bojovat prostřednictvím státní podpory obnovitelných zdrojů a bojem s fosilními palivy. Dohodnout se ale na praktických krocích dle požadavků evropských ekologických fanatiků ale byla i na Obamu příliš silná káva. Celou dobu Evropanům opakoval, že musí získat podporu i od Číny. To se mu nakonec podařilo a tzv. Pařížská dohoda z roku 2015 je již na světě. Jak ale bude fakticky plněna, se teprve ukáže.
Vztahy mezi USA a Evropou v rámci NATO byly i během Obamova prezidentování poznamenány již desítky let trvající asymetrií mezi vojenskými kapacitami USA a Evropy. Tato asymetrie se navíc stále prohlubuje, protože USA svoje kapacity stále udržují, zatímco evropští spojenci je neustále snižují a zanedbávají. To se v plné síle ukázalo například v roce 2011 při bombardování Libye, kdy Britům, Francouzům a Italům velmi brzy začala docházet munice.
Budíček pro Evropany přišel po Putinově obsazení Krymu v roce 2014 a vypuknutí války na Ukrajině. Nejvíce se dalšího vývoje začaly obávat státy v Pobaltí tj. Estonsko, Litva a Lotyšsko, ale obavy začaly vyjadřovat i Finsko, Polsko a Švédsko. Obama na to reagoval tím, že poslal do Evropy zpátky několik divizí americké armády, které před několika lety stáhl domů. Evropané však za své vlastní peníze žádné velké posílení zatím nepředvedli. Prezident Trump už jim to ostatně důrazně připomenul.
Obama bezesporu splnil svůj předvolební slib, že stáhne domů americké vojáky ze světa. Nestáhl úplně všechny, ale přece jen převážnou většinu. Svět se tím ale bezpečnějším rozhodně nestal. Spíše naopak. V mnoha místech americké stažení vytvořilo mocenské vakuum, které zaplnili darebáci všeho druhu, z nichž nejhorší je tzv. Islámský stát. Rozhodnutí USA méně se starat o svět a více se starat o sebe je ale v zásadě správné a i pro další roky zvolením Obamova nástupce také rozhodnuté. Je velkou otázkou, zda si tyto výsledky Obamovy zahraniční politiky skutečně zaslouží být ohodnoceny Nobelovou cenou míru. To nechť posoudí laskavý čtenář sám.
Mgr. Hynek Fajmon je podnikatel. Byl českým poslancem i europoslancem. Široké veřejnosti je známý také díky svým publikacím, mj. o Margaret Thatcherové.