Donald Trump a Si Ťin-pching v roce 2018. FOTO: Dan Scavino / Wikimedia Commons
FOTO: Dan Scavino / Wikimedia Commons
KOMENTÁŘ / Donald Trump se vrátil ze svého turné po Asii, které označil za ohromný úspěch. Setkání s čínským prezident Si Ťin-pchingem dokonce ohodnotil na škále od jedné do deseti číslem 12. Jenže i když se americkému prezidentovi všude dostalo pompézního přijetí, skutečné výsledky nejsou nijak oslnivé. Trumpův výkon zahraniční politiky je založen na obrazech a faktem je, že fotky má ze státních návštěv skutečně krásné. V Jižní Koreji dokonce dostal obří zlatou korunu.
Ministr financí Scott Bessent si pochvaloval, že všechny ty projevy úcty ukazují, jak jsou Spojené státy americké ve světě opět respektované. To je jedna možná interpretace až divadelně inscenovaných ceremoniálů, které jsme mohli vidět. Jenže to, co si někdo vykládá jako respekt a úctu, je daleko spíše jen obyčejnou snahou Trumpovi podlézat. I to lze asi chápat jako jistou formu úcty, ale také to lze vnímat jako pokus o šikovnou psychologickou manipulaci.
Zároveň všechny tyto až patolízalské projevy, na které si Trump tak potrpí, nemůžou zastínit to, že na setkání s čínským prezidentem byla optika docela jiná. Vztahy s Čínou přitom budou při vší úctě k Japonsku, Jižní Koreji a Malajsii určující.
Co zbylo z Bidenových spojenců
Bývalý prezident Biden se snažil v regionu Indopacifiku vytvořit soubor spojeneckých zemí, které by mohly Americe pomáhat čelit rostoucímu vlivu Číny. Do jisté míry šlo o pokračování politiky, kterou praktikovala už administrativa Baracka Obamy, byť se Biden třeba neodhodlal k návratu USA do Transpacifického partnerství. Tato dohoda o volném obchodu měla Washingtonu umožnit lépe čelit obchodní síle Pekingu. Každopádně byla ovšem za Bidena vidět snaha vytvořit postupně pevnější svazek zemí, které ambice Číny více či méně ohrožují.
To samo o sobě je náročný úkol. Mnoho zemí na čínské periferii spojuje právě a jen obava z rostoucí asertivity a agresivity Pekingu. Bidenovou strategií bylo provázat je přes vztahy s USA, které by tak mohly být jednotícím prvkem této volné koalice států. Jenže Trumpův přístup ve stylu rozděl a panuj je přesně opačný.
Donald Trump se snaží uplatňovat americkou převahu při jednání se všemi zeměmi bez ohledu na to, zda se jedná o spojence, nebo protivníky. Budování dlouhodobých, byť poměrně volných, aliancí nepřikládá význam. Je proto ochoten tlačit na Japonsko a Jižní Koreu a vyžadovat od nich až ponižující projevy úcty, protože je nechápe jako potenciálně užitečné spojence proti Číně, jak tomu bylo v minulosti. Jenže takový přístup zjevně oslabuje americkou pozici právě vůči Pekingu.
Rovný s rovným a Trumpův ústup
Je potřeba uznat, že Čína by byla oříšek pro každého amerického prezidenta. Peking si dlouhodobě budoval pozici tak, aby byl schopen americkému tlaku čelit. Na rozdíl do EU, která si po Trumpově prohře ve volbách v roce 2020 vydechla úlevou a získala dojem, že to nejhorší už má za sebou, se Čína důkladně připravovala na možnou obchodní válku s USA.
Tu Trump skutečně na začátku svého druhého funkčního období spustil, ale zatím v ní rozhodně nevyhrává. Domácí tlak ho přinutil vytvořit poměrně rozsáhlý seznam výjimek a čínská stopka na import sojových bobů z USA zasáhla jedne z klíčových segmentů republikánských voličů, farmáře. Největší ranou ale byly čínské limity na vývoz vzácných zemin.
Čína si tak mohla dovolit udělat přesně to, co Trump tvrdil, že bude trestat. Jako jediná země zavedla reciproční cla a hozenou rukavici celních válech tak zvedla. Navzdory silným americkým slovům ale nakonec Washington donutila k jednání. Trump teď slíbil snížit cla na čínské zboží o 10 procentních bodů a výměnou je zatím jen obnovený nákup sojových bobů z USA a uvolnění restrikcí na vývoz vzácných zemin. Nebylo ohlášeno, že by své celní sazby snížila i Čína.
Navíc toto roční příměří v celní válce znamená uvolnění jen těch omezení, která Peking zavedl v říjnu. Resktrikce ohlášené na jaře tohoto roku zůstávají v platnosti. Veškeré to pozlátko, které si Trump užíval v Japonsku, Jižní Koreji i Malajsiji, nevyváží fakt, že v celní válce s Čínou musel alespoň prozatím kapitulovat. Jeho chování vůči menším zemím pak zároveň oslabuje americkou pozici vůči Pekingu do budoucna, protože snižuje šance, že se podaří vytvořit smysluplnou alianci. Současný vývoj přitom jasně dokázal, že Spojené státy na Čínu samy nestačí. Tak aspoň, že má Trump hezké fotky.
