Ohrožení liberální demokracie: stojíme na počátku konfliktu mezi svobodou a despocií?

en.wikipedia

Projev amerického prezidenta Reagana v britském parlamentu (1982) | FOTO: en.wikipedia

Liberálně demokratické státy ve 21. století čelí novým hrozbám a mají nejvyšší čas, aby zmobilizovaly síly na svou obranu. Jsou ohroženy zvnějšku i zevnitř. Vnější hrozbu představují státy s autoritářskými a totalitními režimy, které na rozdíl od svých předchůdců ve 20. století opustily centrálně řízená hospodářství a díky tomu dokázaly rozvinout efektivní ekonomický systém a získat dostatek prostředků na vědecký výzkum. Zajistily si tím dokonce v některých klíčových oborech technologický náskok, který využívají pro rozvoj své ozbrojené síly.

To se týká především Čínské lidové republiky, jejíž vládnoucí komunistická strana nikdy neopustila totalitní nároky a využívá nové informační technologie k upevnění své moci, k důslednější kontrole obyvatelstva a k represi vůči všem nositelům demokratických myšlenek. V poslední době navíc své hospodářské a mocenské zájmy stále důrazněji prosazuje vůči sousedům i ve své globálně zaměřené zahraniční politice. Zatím proti demokratickým státům využívá pouze „měkkou sílu“, ale zároveň intenzivně vybavuje armádu pokročilými zbraňovými systémy, které jí záhy dovolí v tomto nátlaku přitvrdit.

Ze států s autoritářským způsobem vládnutí si vůči liberálním demokraciím nejagresivněji počíná Rusko. Jeho představitelé mluví o „řízené demokracii“ jako o alternativě vůči demokracii liberální, proti níž vedou dlouhodobou a systematickou propagandu zaměřenou na zpochybňování jejích základních hodnot a na posilování radikální antisystémové opozice.

FB

V této situaci je těžké ubránit se obavě, že v 21. století čeká svět konfrontace dvou neslučitelných systémů, která může po fázi hybridních operací vyústit v otevřené střetnutí. Opět se jedná o konflikt mezi svobodou a despocií, podobný tomu, který se odehrál v počátcích západní civilizace ve válkách antických řeckých městských států s perskou říší. I když je takové přirovnání nadsazené a v mnoha ohledech kulhá, připomíná nám základní hodnotový rozdíl obou protivníků, který se v posledních desetiletích z obecného povědomí zejména mladší generace vytrácí.

Banner Nová Orientace

K povaze svobody patří, že je neviditelná, a teprve když se jí nedostává, zjišťují lidé, pro něž se stala samozřejmostí, že ztratili hodnotu, bez níž život ztrácí smysl. Uchovat jasné pochopení významu svobody v době, kdy jí máme dostatek, proto vyžaduje cílevědomé úsilí zaměřené na její poznání, obhajobu a na reprodukci tohoto pochopení ve výchově a vzdělávání dalších generací. Na Západě se v posledních desetiletích porozumění svobodě jako hodnotě, o kterou je třeba usilovat v dobách útlaku a pečovat o ni v časech, kdy přináší hojnost, vytrácí. Postrádáme ji ve výchově i na nejvyšší akademické úrovni. Je-li dnes vůbec řeč o svobodě, pak pouze jako o prostředku k dosahování hodnot, které jsou jí domněle nadřazené. Tato svoboda je ceněna z pohledu ekonomických liberálů jako podmínka hospodářské prosperity nebo v očích progresivních liberálů jako nástroj k dosažení sociální rovnosti. Skutečnost, že svoboda je především cílem, o který má člověk usilovat, těmto liberálům uniká.

Politická svoboda, o kterou bojovaly celé generace našich předků a o jejíž uskutečnění jsme v dobách komunistické totality usilovali i my, mizí jako samostatná hodnota také z veřejné politické debaty, o niž se opírá rozhodování státníků. Odtud také plyne jejich neschopnost rozeznat včas nebezpečí, které zvnějšku či zevnitř hrozí demokratickému systému zbudovanému právě a především na ochranu svobody.

Co je a co není liberální demokracie

Podle široce sdíleného pojetí se výrazem „liberální demokracie“ rozumí demokratický systém vlády, v němž jsou oficiálně uznávána individuální práva a svobody a výkon politické moci je omezený ústavou. (Podobně tento pojem definuje například Oxfordský slovník. U nás se však někteří lidé, dokonce i takoví, kteří byli obdařeni vysokými státními či církevními funkcemi a měli by tedy vědět, o čem mluví, snaží veřejnosti vnutit představu, že se jedná o nějakou novou a nebezpečnou levicovou ideologii, jejímž cílem je prosadit ve společnosti proti vůli většiny pochybné nároky určitých menšin, ohrožující její tradiční hodnoty. Tato představa je ovšem sama podobně nebezpečná jako ona ideologie, protože ve skutečnosti i ona tyto hodnoty ohrožuje.

FB

Ve svobodné společnosti, kterou tvoří demokracie s individuálními právy a omezenou mocí, má každý jednotlivec a menšina právo prosazovat své cíle. Mnohé z těchto cílů mohou být někomu jinému protivné, jenže ten, díky svobodě projevu, garantované právě liberální demokracií, má možnost proti nim veřejně vystoupit, získat voliče na svou stranu a ve volbách svého protivníka porazit. Nedokáže-li to, chyba není v systému, ale v neschopnosti aktéra. Jeho frustrace může být pochopitelná, zejména je-li přesvědčen, že sám v dané věci reprezentuje většinové mínění. To se však může uplatnit pouze v případě, že se podaří uvést onu většinu do pohybu. Jinak mají rozhodující slovo aktivní menšiny a je to správné. Sotva totiž nalezneme důvod pro to, aby politická rozhodnutí činili lidé pasivní, kterým jsou veřejné záležitosti lhostejné.

Demokratická politika se opírá o mínění, které se utváří ve veřejné, svobodné a nemanipulované diskusi. Ta předpokládá otevřený prostor, do něhož má mít možnost vstoupit každý, kdo má co říci k věci, o níž se jedná a jeho mínění má stejný nárok být vyslechnuto jako každé jiné. Vyloučeny jsou pouze takové projevy, které diskusi znemožňují a potlačují.

Ve velmi malé společnosti lze zajistit příležitost k vyjádření každému jednoduchou organizací: například pořadím příspěvků a vymezením času. Ve velké to možné není a diskusní prostor poskytují média, která, i v případě, že nejsou manipulativní, vystoupení začleňují podle významu; ne každý má možnost se v nich uplatnit a může to tudíž považovat za frustrující. Výhodu prezentovat své projevy získávají vzdělanější lidé, schopní své myšlenky lépe formulovat a podkládat je přesvědčivější argumentací.

V tomto sítu se často snáze prosazují menšinové ideje, vycházející z diskusí akademických komunit a opírající se o konsensus dosažený mezi jejich členy, což bývají často badatelé v sociálních a humanitních vědách. Zejména oni nastolili otázky práv sexuálních menšin, politické korektnosti, multikulturalismu, feminismu či požadavky na radikální sociální změnu, které znepokojují obránce skutečných či domnělých tradičních hodnot.

V záplavě idejí a argumentů, které produkují, je nejen pro laika nesnadné se zorientovat a ještě obtížnější je odlišit v nich myšlenky přínosné a obohacující naše poznání od těch, které směřují proti oněm skutečným hodnotám. Mezi vzdělanci se nacházejí i nositelé názorů zaměřených proti demokratickému systému, který vnímají jako nadstavbu kapitalismu. Staví proti němu nový „lepší svět“ založený na rovnosti a přímé demokracii. Jejich motivace je od tradicionalistů rozdílná, ale nepřítel stejný.

Archiv PH/NO

Největším vnitřním ohrožením liberální demokracie ovšem nejsou jakobínské rovnostářské projekty na její zničující reformu ani reakční odpor vůči nim, založený na volání po pořádku, soudržnosti, autoritě a tradičních hodnotách, ale neschopnost jejích obhájců čelit těmto radikalismům. Není to však jenom praktická neobratnost, co způsobuje, že nedokáží zaujmout a přesvědčivým způsobem vysvětlit zejména mladé generaci, proč je třeba udržet liberálně demokratický řád, ale především skutečnost, že sami nemají jasno o jeho významu, hodnotě ani o jeho principech. Pokládají je za samozřejmosti. Jak nesamozřejmé tyto samozřejmosti jsou, se však ukáže, když je mají vyložit někomu druhému.

Ideologické základy odporu k liberální demokracii

Nesnáze s prezentací demokratických hodnot jsou z velké části způsobované velmi rozšířeným a chybným způsobem uvažování o jejich původu a o historii vůbec. Stále jsme svědky pojímání dějin jako přírodního procesu podrobeného objektivním zákonům, které určují, odkud a kam jejich tok směřuje. Vychází se při tom z naivní představy, rozvíjené od 17. století, že se člověk může vymknout ze své historické situace, povznést se kamsi na úroveň Boha a z jeho pozice pozorovat události lidstva od počátku až k jejich žádoucímu cíli. Pouze z tohoto pohledu lze na lidské dění aplikovat pojem „vývoje“ převzatý z biologie a s jeho pomocí rozpoznávat nižší a vyšší stupně lidstva, rozlišovat, co je v dějinách pokrokové či nikoliv a „vědecky“ předpovídat jeho cílový stav. Jakmile byla vývojová teorie, osvědčená v biologii, aplikována na proměny společnosti sestávající ze svobodně jednajících jedinců, degenerovala v nebezpečnou ideologii popírající to, co činí člověka člověkem a lidskou společnost lidskou.

Z ní plynuly například představy o tom, že liberální demokracie, démonizovaná jako kapitalismus, je pouze vývojovou fázi lidstva podrobeného třídnímu boji a že tento model musí být nahrazen utopickou vizí společnosti sociální rovnosti.

V jiné verzi se vývojová teorie dějin prosadila v podobě sociálního darwinismu, který spatřoval historickou dynamiku v rasovém boji o přežití a nenáviděný kapitalismus chtěl nahradit společností sjednocenou autoritářským vládcem, který nastolí pořádek.

Tyto myšlenky, přetavené do ideologií, zformovaly politická hnutí, která ve chvíli, kdy ve 20. století získala moc, obětovala zářným zítřkům desítky milionů lidí v Gulagu či ve vyhlazovacích koncentračních táborech. Jejich důsledkem byla druhá světová válka a bezpočet následujících válek, vydávaných za národně osvobozenecké. Je smutné, že ani po těchto zkušenostech se dodnes mnohé filosofické a společenskovědní teorie nedokázaly od tohoto způsobu uvažování odpoutat. Zřídka se sice k němu někdo z badatelů hlásí otevřeně, mlčky a často nevědomě jej však předpokládají mnozí. Bezděčně tak přispívají k ideologickému zneužívání vlastních poznatků.

Není snadné vymanit se z této ideologické pasti, když k degradaci lidství na jeho pouze biologickou složku přispívá svým zaslepeným a nevědeckým dogmatismem moderní, údajně vědecký světový názor. K podstatě vědeckého bádání ve skutečnosti patří přesné vymezení předmětu, jímž se zabývá – svět jako celek, jehož jsme nepatrnou součástí, a který se rozestírá za horizontem našeho vnímání i myšlení, takovým předmětem být nemůže. Člověk ano, ale s podmínkou, že abstrahujeme od toho, co jej činí člověkem, od jeho lidství, které je nám dostupné pouze v prožívání a nikdy neleží před námi jako věc. Korektní zůstává vědecká metoda pouze v případě, že na abstrakce, kterých se nezbytně ve svém bádání dopouští, nezapomíná a uvědomuje si, že výsledkem, k němuž dospívá, je proto jenom částečné poznání. Lidství, od něhož věda odhlíží, nelze odbýt jako pouhé subjektivní zdání a pokládat je za něco ne zcela skutečného, protože právě ono je naším reálným životem plným starostí, hledání, rozhodování a navazování vztahů s druhými. Z něho vyrůstá i naše poznávání, které není biologickou daností, ale uvědomělou a záměrnou lidskou činností.

www.maxpixels.net

Pojetí dějin jako přírodního procesu musíme opustit a východiskem učinit činnost bytosti, která rozpoznává své cíle, své omezené možnosti je uskutečňovat a pak v jejich rámci jednat svobodně.  Člověk jako tělesná bytost má své místo v prostoru a čase, v lidské situaci, v níž se nachází. A z této perspektivy musí uvažovat o dějinách i o podmínkách společenského a politického života. Teprve pak, pokud dokáže překročit automatismus každodennosti, se mu otevírá možnost vlastního uvědomělého dějinného jednání, které má být hlavním, byť nikoli jediným předmětem historického zkoumání dějin.

Je nesnadné podřizovat lidský život poznávané pravdě, která je problematická a prochází neustálou revizí, hledáním a tápáním. Takový postoj sotva může nabídnout jinou jistotu než touhu po plném poznání, jež je pouze myslitelné, ale člověku nedosažitelné. Opírá se pouze o víru ve smysl takové činnosti.

Cesta evropské civilizace začala v 6. století př. Kr. v antickém Řecku objevem možnosti nahradit mytické porozumění světu poznáváním pravdy. Znamenala rozchod s tradovaným pojetím kosmu, rozchod s kulturou kultů a rituálů, formovanou bájemi předávanými z generace na generaci. Stala se tím cestou k nové kultuře, zahrnující filosofii, vědy, občanskou svobodu, politiku i demokracii. Obohacená římskou zkušeností se správou multietnické říše, založené na vnitřním míru a občanském právu, ale i křesťanstvím jako sjednocujícím činitelem rozmanitých národů. Právě křesťanství si už od svého počátku osvojovalo tyto antické kulturní a civilizační vymoženosti a uchovalo je i v dobách po rozpadu říše, aby na nich od raného středověku budovalo to, co dnes nazýváme Evropou či Západem.

Především rozpad křesťanské církve, nejprve na západní a východní, později na katolicismus a protestantství, zabránil této civilizaci dosažení politické jednoty. Nezamezil však tomu, aby se náboženské, kulturní i vzdělanostní hodnoty staly hlavním obsahem života evropských národů. Pouze na této půdě se mohly zrodit novověké přírodní vědy obsahující technologický potenciál, který proměnil způsob výroby statků uspokojujících lidské potřeby. Vědecké poznání a průmyslová výroba byly hlavními činiteli změny společenských poměrů i celkového porozumění světu. Nastoupila éra modernity, jejíž přínosy zde není třeba připomínat. Její temnou stránkou byla mocenská expanze v ohledu politickém, na rovině duchovní pak rozporuplné osvícenství, kolísající mezi optimismem a skepsí.

Dogmatický skepticismus získal na přechodu mezi tradiční a moderní společností podobu ideologie, nahrazující nejisté filosofické hledání pravdy sociálním konsensem na utopické vizi ideálně jednotné společnosti, která se měla stát novým a lepším světem. Filosofové svět dosud různě vykládali, nyní jde o to, jak jej změnit. Nejistý filosofický výklad, neustále podrobovaný revizi na základě nového poznání, mělo nahradit definitivní a údajně vědecké odhalení objektivních zákonů společenského vývoje. Novou společnost, kterou toto učení věštilo, bylo možné zbudovat jedině s podmínkou, že všechny hodnoty té staré budou zavrženy. Ideologické vize a doktríny mířily k opuštění evropské cesty.

FB

Utopickou vizi v reálné společnosti lze ovšem prosadit jenom násilím a za cenu destrukce respektu k důstojnosti člověka a jeho právům, což usnadňuje, aby byli zlikvidováni všichni, kteří tuto vizi nesdílejí. Představa sjednocení společnosti se opírá o dva principy, které lze rozvinout samostatně nebo společně: o vůdcovství osvíceného jednotlivce nebo skupiny jednotlivců a o sociální rovnost.

Rovnost je hodnotou, jen je-li podmíněna svobodou, a bez ní ztrácí smysl. Ideál sociální rovnosti tedy postrádá jakékoli odůvodnění, protože jeho uskutečnění vyžaduje popření vlastnických práv a s nimi potlačení ostatních svobod. Jedinec zbavený práva vlastnit majetek, který sám vytvořil či legálně získal, je zbaven možnosti utvářet svůj život podle toho, co poznává jako správné pro sebe. Stává se existenčně závislým na těch, kteří mají v rukách ekonomickou moc a svévolně rozhodují o užívání výrobních prostředků a o tom, co se bude vyrábět.

Pochopíme-li tedy, že liberální demokracie není produktem anonymních sociálních vývojových procesů, můžeme o ní uvažovat jako o výsledku cílevědomého úsilí konkrétních jednotlivců. Ti v průběhu dějin vytvořili promyšlený a osvědčený, byť nedokonalý model svobodného lidského soužití bez násilí a bez panování člověka nad člověkem. Výroba v ní není řízena z jediného centra, které plánuje lidské životy, ale svobodnou komunikací lidí, které poskytuje prostor trh. Její součástí, právě v důsledku respektu k lidské důstojnosti a právům člověka, je také ohled ke slabým a bezmocným, tedy princip sociální odpovědnosti. Liberálně demokratické státy dokázaly být při odstraňování bídy, která je absolutní, a při zmírňování chudoby, která je relativní, daleko efektivnější než státy prosazující sociální rovnost.

Rovnost před zákonem, která se stala atributem občanství v antické řecké polis a již si v ústavách osvojily i moderní demokratické státy, je formou soužití svobodných lidí. Taková rovnost sama o sobě nezaručuje, že muži a ženy, bílí a černí, lidé pocházející z rozmanitých rodinných poměrů dosáhnou v životě stejných výsledků. Garantuje jim ale možnost vlastním úsilím svůj status zlepšovat. Je často potřebné a žádoucí, aby se jim v tom ze strany občanské společnosti i státu dostávalo určité podpory, spočívající v odstraňování objektivních překážek.

Ideologická snaha nastolit ve společnosti sociální rovnost administrativními zásahy porušujícími princip rovnoprávnosti svého cíle dosáhnout nemůže. Pokud se k němu vůbec přiblíží, dosáhne nanejvýš destrukce podmínek potřebných k tomu, aby jednotliví lidé mohli své životy utvářet podle vlastních představ. Rozmanité životní cíle, rozdílné schopnosti a odlišná vůle jednotlivců jich dosahovat vždy bude plodit nerovnosti, které společnost jako celek nepoškozují, ale naopak jí prospívají. Svoboda plodí rozmanitost a rozmanitost prosperitu, na níž se v nějaké míře podílejí všichni.

Ideologie, které nabízejí alternativu vůči systému liberální demokracie, poukazují na údajnou nedokonalost zastupitelské či přesněji volební demokracie a nabízejí její nahrazení demokracií přímou. Jenže to, co považují za nedokonalost, je ve skutečnosti předností, protože to představuje překážku vzniku despotické moci. Přímá demokracie generuje ničím neomezenou moc většiny nad menšinami včetně té nejmenší, kterou je jednotlivý člověk. Je-li jednotlivec zbaven jakékoli možnosti o svých záležitostech rozhodovat podle svého, je-li zbaven svobody a tím i lidské důstojnosti, jaký by mohl mít důvod podřizovat se většině, není-li k tomu donucen silou? Ideál přímé demokracie je proto falešný a v moderní společnosti o to nebezpečnější, když ta navíc disponuje informačními technologiemi, umožňujícími její uskutečnění ve velkém měřítku.

FB

Ideál společnosti sjednocené na základě identity, na hypotetické příslušnosti jednotlivce k nějaké rase, etniku, národu či třídě pod autoritativním vládcem, člověka rovněž zbavuje lidské důstojnosti. Dokonce, i kdyby byl ten vládce vzorem mravní ctnosti. Morální principy jsou věcí odpovědnosti jednotlivého člověka, protože jimi určuje své jednání a díky nim utváří vlastní život. Spadají do jeho soukromé sféry a nikdo není oprávněn mocensky do této oblasti zasahovat. Právě tak jednotlivec nemá právo narušovat soukromí druhých ani porušovat pravidla veřejné mravnosti, bez nichž by bylo soužití lidí nemožné. Morální diktatura by nebyla o mnoho lepší než taková, která jedná bez skrupulí. Historické zkušenosti navíc ukazují, že se do čela hnutí a států založených na principu podřízenosti vůdcům dostávali lidé bez morálky a bez mravních principů, vedení spíše zvrácenou touhou ovládat druhé.

Totalitní či autoritářské vůdcovství ani v případě, že přináší ekonomickou prosperitu, nelze ospravedlnit, protože lidský život nespočívá jen v uspokojování biologických potřeb. Svobodné jednání člověka odhaluje nové a neznámé možnosti života a právě o ně jej diktatury, které chtějí společnost řídit, připravují.

Jsou zajisté situace ohrožení, kdy je nutné, aby se všichni sjednotili a podřídili se vedení státu. Války, přírodní katastrofy, pandemie vyžadují svěřit moc do kompetentních rukou, schopných řešit ten či onen konkrétní problém, ale jen na nezbytně nutnou dobu a jen v nezbytných oblastech společenského života. Ten, kdo volá po řízené společnosti, si nejspíš neuvědomuje, že sám sebe staví do pozice poddaného, a ještě k tomu ani netuší, jaký bude jeho pán.

Myšlenkové kořeny hodnot liberální demokracie

Snažili jsme se ukázat, že podstatou liberální demokracie nejsou pouze volby, většinové hlasování o zákonech a o politických rozhodnutích, ale především úcta k důstojnosti každého jednotlivého člověka, k jeho právům a svobodám. Právě to je důležitým přínosem židovsko-křesťanské tradice moderní civilizaci. Tento příspěvek ale není majetkem Evropy a Západu, není ani jejím nástrojem k ovládání či potlačování mimoevropských tradic. Jeho význam je univerzální, protože se týká toho, kvůli čemu má každý z nás povinnost uznat druhého za lidskou bytost, a to bez ohledu na jeho rasovou, národní, třídní, kulturní či jinou kolektivní identitu.

Filosofie po dlouhá staletí, vědy přírodní i sociální dodnes, chápou člověka, jako by byl jenom předmětem, nějakou věcí, exemplářem určitého druhu. Politické ideologie z těchto základů vycházející vnímají člověka výlučně z hlediska příslušnosti k určité rase, k etniku nebo třídě, nikoli však v jeho jedinečnosti a důstojnosti. Ani rozmanitá světová náboženství, připusťme výjimky, nepřisuzovala lidské jedinečnosti zvláštní hodnotu.

Teprve judaismus přinesl pojetí, že každý člověk byl stvořen jako obraz Boha, a je proto hoden úcty. Křesťanství šlo tímto směrem ještě dále: spásu lidstvu nepřináší mocenský zásah Boha, ale vtělený Bůh Ježíš Kristus umírá proto, aby se člověk mohl svobodně rozhodnout, zda své vykoupení ze smrti hříchu přijímá. Učením o vzkříšení člověka v tělesné individualitě křesťanství přisoudilo jedinečné lidské bytosti absolutní důstojnost. Bez ohledu na náboženský původ tato idea důstojnosti každého člověka neztratila význam ani v sekulárním myšlenkovém prostředí a stala se základem dvou dalších idejí: myšlenky lidských práv a myšlenky rovnosti.

O právech mluvíme tam, kde je přítomen určitý nárok osoby vůči ostatním, spojený s povinností druhých jej respektovat a s legitimním užitím síly k jeho prosazení. Lidskými právy nazýváme práva, která přísluší člověku, protože je člověkem, a jsou proto původnější než práva vyplývající z autority politické moci, která je předpokládají. Vyjadřují naši povinnost respektovat každého, kdo je člověkem, v jeho důstojnosti, spočívající v nároku na život, svobodu a vlastnictví.

Tento nárok je sotva odvoditelný z pojetí lidské přirozenosti jako určitého souboru vlastností. Ty jsou nezbytné k tomu, abychom někoho identifikovali jako lidskou bytost, ale nedostačují, abychom z nich odvodili nějaký nárok vůči druhým. Ten nárok je třeba hledat jen v existenci člověka jako člověka. Jinými slovy, jsem tímto nárokem a v mém bytí jde o to, abych byl (život), abych byl sebou (svoboda) a abych mohl být sebou (vlastnictví). Je to nárok vztažený nejen k druhým i k sobě, protože i vůči sobě je každý zároveň tím druhým. Proto, že tato práva jsou dána mou existencí, nemohou mi být zcizena, a proto se jich také ani sám nemohu vzdát, aniž bych popíral vlastní bytí.

Povinnost každého z nás uznat tento nárok kohokoli druhého je pak dána tím, že jeho uskutečnění předpokládá uznání druhých. Z toho rovněž plyne, že tam, kde je tato povinnost porušena, je oprávněné užití všech možností k jejímu vynucení, včetně síly.

Respekt k důstojnosti člověka a jeho právům na život, svobodu a vlastnictví je díky tomu zároveň podmínkou možnosti nenásilného soužití lidí, podmínkou k míru mezi nimi. Uznání člověka jako svobodné bytosti je dále předpokladem smluvních vztahů, v nichž vznikají další práva. Vždyť smlouvy neuzavíráme s kameny ani se zvířaty, ale pouze s někým, kdo jim rozumí a může se rozhodnout, zda je přijme či odmítne, a kdo je může splnit.

Ačkoli důstojnost člověka a jeho původní práva jsou dána jeho existencí a přísluší mu tedy od počátku dějin, rozpoznání této skutečnosti je historicky podmíněné a výjimečné. Ve společnostech a kulturách zaměřených pouze na přežití je poznání soustředěno na prostředky, které život zajišťují, a na soudržnost sociálního tělesa, usnadňující jeho členovi udržet se při životě. Člověk byl v prvotních komunitách nahlížen pouze zvnějšku a tím ztotožňován se svou sociální rolí nebo svým společenským statusem. Jeho lidství s existenčními nároky i přesto bylo do určité míry reflektováno symbolicky, v mytických projevech a příbězích, které však v náznaku předkládají jeho určité porozumění sobě jako svobodně jednající bytosti.

I v evropské tradici, v níž se uskutečnil pokus o založení života jednotlivce a společnosti na vztahu k pravdě a v níž byla rozpoznána hodnota občanské svobody, trvalo tisíce let, než se jedinečnost lidské bytosti a její důstojnost vůbec staly důležitým a výslovným tématem myšlení. Přispěli k tomu myslitelé jako Augustinus Aurelius, který si na základě vztahu k božskému Ty uvědomil hodnotu vlastního Já; Tomáš Akvinský, který promýšlel důstojnost člověka jako rozumové a svobodně jednající bytosti, Francisco de Vitoria; který obhajoval práva indiánů žít svobodně a vlastnit majetek, protože jsou lidmi; Richard Hooker, který ze závazku vzájemné lásky vyvodil myšlenku přirozené rovnosti mezi lidmi; John Locke, který život, svobodu a vlastnictví formuloval jako přirozená práva člověka, a mnozí další. A trvalo staletí, než se lidská důstojnost prosadila jako základní hodnota a než se podařilo nalézt politický systém liberální demokracie, který umožňuje kolektivní rozhodování, aniž by tuto hodnotu popíral a potlačoval. Jiný takový systém neznáme.

Jak bylo již řečeno, rovněž idea rovnosti je podmíněna úctou k důstojnosti každého jednotlivého člověka a bez ní postrádá jakýkoli smysl. V náboženském kontextu se tato idea nejprve vynořila jako rovnost před Bohem, v sekularizované podobě znamená, že jsme si jako lidé rovni ve své lidské existenci. Znamená to, že máme povinnost tuto rovnost uskutečňovat tak, abychom respektovali nárok každého člověka být sám sebou ve své jedinečnosti. Je proto spojena uznáním a přijetím rozmanitosti a různosti lidí, jakož i jejich nároku uskutečňovat svobodně své lidství svým vlastním způsobem ve své vlastní kultuře. Uskutečňování požadavku rovnosti kultur na úkor lidských práv vedlo a vede k destrukci právních, politických, hospodářských a sociálních podmínek, které jejich rozmanitost umožňují.

V politické oblasti je idea rovnosti nerozlučně spojena se zrodem demokracie. Že tomu tak bylo, máme doloženo v 5. stol. př. Kr. v díle řeckého dějepisce Hérodota, zakladatele historie jako vědy. Nachází se například v pasáži, v níž po smrti perského krále diskutují mágové o tom, jaké uspořádání moci mají zvolit. Ten, který navrhuje vládu většiny, argumentuje tím, že má nejkrásnější jméno – rovnost před zákonem (isonomia). Nešlo však zatím o rovnost mezi lidmi, ale mezi občany, jimiž byli pouze muži, požívající osobní svobodu. Jednalo se o rovnost, která zaručovala každému právo mluvit na shromáždění (isogoria), rovné právo zastávat úřady a právo hájit se před soudem. Na rozdíl od otroků svobodní občané nad sebou neuznávali žádného pána, který by byl oprávněn řídit jejich jednání, a ze své svobody se podřizovali pouze zákonům, které psané i nepsané zdědili po předcích nebo je přijali společným usnesením. Zákon a svoboda v politické oblasti byly tak nerozlučně spojeny. Rovnost před zákonem se stala uskutečněním starší zásady, že vládnout má zákon, nikoli člověk. Svobodní občané nad sebou neuznávají žádného pána, protože jej nepotřebují: mají zákon, jemuž se dobrovolně podřizují.

Vláda zákona je rámcem politického uspořádání společnosti, které se ostře liší od společností řízených samovládci či despoty. Což platilo v antice stejně jako v současnosti. Demokracie vzniká jako důsledné provedení této zásady a udržuje se, pouze pokud se většina zákonu podřizuje a respektuje práva a svobody jednotlivců a menšin. Většinové rozhodování a volby do úřadů jsou podstatnou součástí demokracie, ale ve vztahu k vládě zákona a rovnosti před zákonem jsou prostředkem sloužícím k udržování zákonem zaručených občanských svobod.

Z inspirace myšlenkami rovnosti před zákonem, vlády zákona, lidských práv, doplněnými dělbou mocí a demokraticky voleným zákonodárným sborem, se zrodil konstitucionalismus jako základ liberální demokracie. Není to proto demokracie, které se zmocnili liberálové, ale jediný známý systém uspořádání společnosti, který respektuje princip důstojnosti člověka včetně jeho svobody – libertas –, podle níž nese své jméno. Každému poskytuje pasivní i aktivní volební právo a možnost podílet se díky svobodným médiím na politickém rozhodování účastí ve veřejné diskusi. Tento systém však nedokáže každému zajistit, aby disponoval stejným majetkem jako druzí nebo ve společnosti získal rovné postavení ve všech ohledech. To dokáže jenom totalitní pořádek.

Pavel Hofman

Závěrem

Smyslem našeho požadavku obnovit vědomí hodnot, na nichž je systém liberální demokracie zbudován, pochopitelně není volání po nové ideologii, která by soutěžila s ideologiemi řízené společnosti. Cílem ideologií, právě proto, že mají povahu dogmatického skepticismu, je nahradit hledání pravdy v otevřeném dialogu kolektivním konsensem přijímanou utopickou vizí a doktrínou. Ale právě o takový dialog jde. Ideologie žijí ve virtuálním světě; dialog se ptá po skutečnosti a vytváří příležitost, aby se ukazovala. Bez trvalého dialogu, tvořícího jádro veřejné diskuse, liberální demokracie nepřežije. Nepřežije, pokud se tato diskuse nezaměří na její základní hodnoty a neobnoví porozumění jejich smyslu.

Mgr. Daniel Kroupa, Ph.D., je filosof a vysokoškolský pedagog, signatář Charty 77 a někdejší poslanec a senátor, přednáší na Filozofické fakultě UJEP v Ústí nad Labem

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner