Indiskrétní Pravda a Láska a Zemanovy zásluhy o výměnu rukojmích

Mezinárodně hledaný zločinec a terorista Alí Fajád, kterého česká vláda propustila na svobodu výměnou za propuštění pěti Čechů zadržovaných v Libanonu. (repro: ČT)

Mezinárodně hledaný zločinec a terorista Alí Fajád, kterého česká vláda propustila na svobodu výměnou za propuštění pěti Čechů zadržovaných v Libanonu. | FOTO: repro: ČT

Časopis Respekt přišel s informací, že Česká republika před časem zaplatila za Antonii Chrásteckou a Hanu Humpálovou, unesené do Afghánistánu, výkupné šest milionů dolarů (přes 140 milionů Kč), tedy daleko víc, než se doposud předpokládalo. Bylo to údajně dojednáno na Bezpečnostní radě státu. Původní představa české strany byla prý deset milionů, pak se sumu podařilo snížit. Informaci vzápětí přejalo Právo i Babišovy Lidové noviny, které pohotově přinesly i rozhovor s australským expertem českého původu, který se případem únosu obou dívek podrobněji zabýval.

Premiér Sobotka je rozhořčen tím, že z jednání Bezpečnostní rady státu unikají tak důvěrné informace. Z Bezpečnostní rady vlastně zásluhou ministra Stropnického unikla i informace o výměně pěti rukojmích za Alího Fajáda. Tenhle druhý případ není ovšem moc průkazný – to, co se stalo, by si přece byl nakonec domyslel každý (výši výkupného v prvním případě naproti tomu ne).

Indiskrece, tedy hlavně ta první, je zajímavá v dvojím smyslu. Za prvé: není sice úplně jasné, kdo a kde to vykecal (nepochybně o tom vědělo spousta lidí na ministerstvu zahraničních věcí nebo v tajných službách), jako spíš fakt, jak snadno unikají informace, poškozující ČR i další potenciální oběti únosů. Cílem je zjevně poškodit vládu, konkrétně trojici premiér, ministr zahraničí a možná i ministr vnitra (všichni jsou z ČSSD). Průvodním efektem je poškození několika živých lidí a taky poškození zájmů České republiky.

Úniky informací tohoto typu se v zavedených státech omezují dvojí cestou: za prvé, ve standardních demokraciích v tom zúčastněným brání pocit loajality ke státu, v jehož službách z vlastního rozhodnutí působí. Ve státech autoritativních a totalitních je hlavní pohnutkou hrůza z represí, jimž by byli v případě indiskrece vystaveni. Tím nemá být řečeno, že přisluhovači totalitního státu by nemohli být loajální a lidé ve službách demokratického státu by se vůbec neobávali represe, nýbrž jen to, co je v prvém a druhém případě rozhodující.

Pro státy, které právě přecházejí z jednoho stádia (toho demokratického) do toho druhého, je ovšem obojí (loajalita i strach z represí) nefunkční: lidé už nejsou loajální, ale ještě se nemusejí bát tvrdých represí. A to znamená, že vykecají úplně všechno, většinou pod dojmem, že slouží svaté věci. Což je typické zejména pro ideové prostředí Pravdy a Lásky, do něhož spadá mj. i týdeník Respekt, v tomto případě spolehlivý vodič indiskrece, která míří proti vládě, resp. proti té její části, která představuje „Staré pořádky“, v nichž (nyní už babišovská) Pravda a Láska ještě nezvítězila nad lží a nenávistí politiků, kteří nemakali a kradli.

Indiskrece tudy pak víceméně samospádem snadno dospěla až do Babišových Lidových novin, aniž by to na první pohled bilo do očí. Je pozoruhodné, jak významnou roli přitom hraje generál Randák, někdejší (posléze odstavený) ředitel Úřadu pro zahraniční styky a informace a nyní čelný exponent protikorupčního hnutí. Zdá se, že „Virtuální ministerstvo Pravdy a Lásky“, zdroj mediálních indiskrecí od počátku devadesátých let minulého století, je činné i nyní, za poněkud pozměněných okolností.

V rámci všeobecné atmosféry indiskrece přišel i prezident Zeman s informací, že do výměny rukojmích v Libanonu významně zasáhl. Navrhl totiž Zaorálkovi a Sobotkovi (a oba na to přistoupili), aby pětici Čechů za Fajáda nevyměnil s únosci, ale s libanonským státem. Celá výměna pak „dopadla dobře“.

To je ukrutný omyl. Za prvé, akce je typická zemanovina: z libanonského státu se stal zprostředkovatel kšeftu mezi českým státem a teroristy. Dá se přitom odhadovat, že tato role libanonskému státu sedla jako ulitá a nebyla pro něj příliš obtížná. Za druhé, vyhovělo to politikům z ČSSD, kteří nepochybně měli ukrutný strach z toho, že neúspěch řešení případu rukojmí (např. jejich vyvraždění v případě, když se český stát pokusí vzdorovat) dopadne na jejich hlavu, ale už vůbec ne např. na hlavu jejich koaličního partnera Babiše.

Je to úleva chvilková, jako třeba ta, když se člověk po ukrutné kolice konečně podělá. Jediné, co utrpělo, jsou česko-americké vztahy, případně pověst ČR u našich spojenců. A to se povedlo tak dokonale, že i lidé méně zavilí než autor těchto řádků si mohou myslit, že právě o to panu Zemanovi šlo. Čili: poražený – Česká republika, vítěz – v posledku Putin. Takže prezident Zeman se mýlí: to hlavní nakonec nedopadlo dobře.

Poznámka vyšla v internetovém politickém zápisníku Bohumila Doležala Události.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]