Kdyby byl Tomio Okamura vlastenec a byl schopen domýšlet věci do konce, tak by nezačal oživovat téma německých reparací za druhou světovou válku. Že je vlastenec, tvrdí on, my si to myslet nemusíme. Ale dejme tomu, že by třeba vlastenec byl. Pak by do reparací neměl z dobrých důvodů moc zabrušovat. Otevřelo by se tím víc problémů, než by bylo milé a užitečné.

Pokud jde o reparace samotné, tak už na Postupimské konferenci bylo rozhodnuto, že reparace mají být financovány ze západních okupačních zón a německého zahraničního majetku. Československo chtělo celkem 17, 561 miliard dolarů. Problém byl v tom, že velká trojka (Roosevelt, Churchill a Stalin) se už předtím na jednání v Jaltě dohodla, že reparace dostanou hlavně země, které „nesly hlavní břímě války, utrpěly největší ztráty a vybojovaly vítězství nad nepřítelem“. Válka samozřejmě Československo postihla, stála životy mnoha lidí a českoslovenští vojáci bojovali na několika frontách, ale – ač to bude znít někomu cynicky – ve srovnání s jinými zeměmi to nebylo zas tolik. Na druhou stranu tu byla zase nucená práce ve prospěch nacistického Německa. Co by ovšem měli říkat Poláci, kteří stav obyvatel na předválečnou úroveň dotáhli až desítky let po válce.

V každém případě se nakonec dostaneme k obvyklému kameni úrazu, totiž k majetku sudetských Němců. Už v roce 1943 prezident Beneš plánoval, že by se zabavený majetek sudetských Němců mohl použít na reparace za škody způsobené Československu. Jenže ten majetek byl dost velký, takže by se najednou mohlo stát, že bychom zabavili víc, než jsme hmotně utrpěli a pak by bylo naší povinností se podělit s jinými poškozenými státy.

Možná to působí zvláštně, ale když vezmete asi třem milionům lidí všechno a to včetně fabrik, domů a půdy a ten majetek není moc poškozen válkou, je toho najednou hodně. Proto se pak o použití německého majetku na reparace přestalo raději mluvit.

Na pařížské konferenci v roce 1945, kde se o reparacích jednalo, Československo „německý zahraniční majetek na čs. území“ do svého memoranda nezahrnulo. Prezident Beneš ovšem udělal chybu, když se před konferencí prořekl a v jednom projevu pravil, že zabavený majetek sudetských Němců je „záloha na československé reparace“. Mocnosti si toho ale bystře všimly a o německém zahraničním majetku se začalo mluvit v tom smyslu, že to není jen majetek německých státních příslušníků, ale prostě Němců. Československu se nakonec povedlo dostat do reparační dohody zmínku, že se majetek, který zemi patřil v době okupace, do reparací zahrnovat nebude.

Do všeho pak přišel komunistický převrat a studená válka.

Tomio Okamura může vznášet různé návrhy, které se určité budou někomu líbit, protože to zní rázně a probudí tradiční české antiněmectví, které vždycky zabírá. To dobře věděli i poslední dva prezidenti a vědí různí bojovníci za údajnou suverenitu. Známá věta „to je blbý, to se bude líbit“ ze hry Voskovce a Wericha Těžká Barbora, si svou platnost podržuje a to nejen v oblasti zábavy, ale také politiky.

Okamura vůbec nemusí řešit, že by snad někdo podobné návrhy vážně vznesl. Normální lidé vědí, že jak se otevře něco, co se už z dobrých důvodů uzavřelo, vzpomenou si na své nároky další. Třeba by si někteří cizí státní příslušníci, respektive jejich potomci, mohli vybavit, že jim tu byl komunisty znárodněn jejich majetek. Lichtenštejnsko si to ostatně myslí.

Statečný Tomio by mohl mířit i jiným směrem, třeba si uvědomit, že nástupnická země SSSR, Rusko, s námi dojednala uzavření svého dluhu u nás tak, že jsme toho mnoho nedostali. Stalo se za tehdejšího premiéra Miloše Zemana.

Co takhle začít znova mluvit o ruském dluhu? Blbost, že. Ale mohlo by se to líbit. Jenže Tomio samozřejmě Rusku žádné bebínko způsobit nechce. Mohli bychom k tomu přidat škody na životech našich občanů kvůli sovětské okupaci, ekonomické a ekologické škody, prověřit, jak to bylo s naším uranem. Nikoho to ale nenapadne a to Rusko není – na rozdíl od Německa – náš spojenec.

Tento národ má pozoruhodnou schopnost, že po dvou světových válkách a studené válce nakonec pokaždé nějak vklouzl do řad vítězů. To můžeme bez ironie ocenit, konec konců jsme za ty světové pohromy moc nemohli. Okamura by ale mohl vzít v úvahu, že válka skončila před třičtvrtě stoletím. Prakticky nikdo z té doby už není naživu. Nacistické Německo bylo rozdrcené na prach. Dnes je demokratické a po válce mělo demokracii déle než my. Utekla do něj řada našich občanů, pro které byl život v komunistické totalitě nesnesitelný a našli tam útočiště. Německo je náš spojenec v EU i NATO. Tehdejší vítěz SSSR neexistuje a jeho následovník je naším protivníkem a potácí se v ohromných problémech.

Jenže Okamurovi je úplně jedno, jaká je realita a jaké problémy by mohl způsobit. On chce své upatlané politické bodíky. Ber kde ber. Uprchlické hordy už moc nezabírají, tak zkouší nové triky.