Další český oligarcha má nějaký problém s nezávislostí novinářů. Rád by to zkusil jako vždycky, tentokrát ale narazil, protože to nebylo v Česku, ale ve Francii.
Novináři a zaměstnanci deníku Le Monde chtějí po Danielu Křetínském, aby jako menšinový vlastník listu podepsal dohodu zaručující nezávislost média. Lidé z Le Mond chtějí také právo veta v případě, že by došlo ke změně v kontrole vydavatelství.
Jenže Křetínský odmítl dokument podepsat.
Redaktoři proto publikovali manifest, kde po Křetínském a dalším akcionáři Matthieu Pigassovi požadují podpis dohody o schvalovacím právu.
„Je to pro nás ta nejdůležitější věc, protože garantuje, že bude respektovat historii tohoto domu, i redakční nezávislost včetně ekonomické. Měli jsme vždy absolutní kontrolu nad tím, co publikujeme,“ řekl ředitel deníku Jerome Fenoglio.
Dohoda by umožňovala zaměstnancům listu rozhodovat o kapitálovém vstupu velkých akcionářů.
„Nezávislost a svobodu slova jsme novinářům deníku Le Monde garantovali veřejně už několikrát a klidně tak učiníme kdykoliv znovu, je to pro nás samozřejmost,“ prohlásil Daniel Častvaj, člen představenstva Czech Media Invest, jehož je Křetínský předsedou.
To je všechno moc hezké. O tom, že novináři budou moci svobodně pracovat jsme toho u nás už slyšeli dost, jenže jaksi skutek utek. Andrej Babiš vykládal podobné pohádky pro prostomyslné, když si koupil společnost Mafra, kam patří především deníky Mladá fronta Dnes a Lidové noviny. Výsledkem bylo, že si do vedení dosadil své figurky, mezi nimiž vyniká odpudivá osoba Jarolav Plesl, šéfredaktor MfD. Následkem změny majitele bylo, že odešly desítky novinářů a nakonec do těchto novin přestaly psát i známé osobnosti. Některým to sice z nějakých zvláštních ohledů dost dlouho trvalo, ale lepší pozdě, než nikdy.
V čem je ten problém, když by byl Křetinský přece jen menšinovým spolumajitelem? Protože by se mohl pokusit svůj podíl navýšit. Právě toho se Francouzi bojí, ostatně vidí, kam to dospělo u nás.
Kdyby se čeští novináři a zaměstnanci novin chovali stejně bojovně jako ti francouzští, nemusely věci dojít do dnešních smutných konců. Kořeny problému leží ještě v předbabišovské éře, kdy byl novinář jen izolovaná pracovní jednotka. Nikdo snad v těchto médiích ani netušil, jestli tam čirou náhodou někde ve sklepě nesedí předák nějakých odborů, který by se za něj mohl v případě nějakého konfliktu postavit. Možná seděl, možná neseděl. Výsledek byl tentýž, totiž nula. Představa, že by se novináři někdy vzepřeli a řekli, že prostě něco nechtějí, by byly čisté sci-fi.
Nicméně dokud byla česká média převážně v rukou zahraničních (německých) majitelů, bylo to pro svobodu slova mnohem lepší. Oni totiž do obsahu nemluvili. Novinář nemusel svou svobodu řešit. Častá fráze, že novinář píše (nebo natáčí) podle toho, co chce jeho chlebodárce, byla úplně mimo. Za normálních okolností si totiž autor prostě vybere chlebodárce podle svých názorů a názory přizpůsobovat nemusí.
To bylo ve zlatých dobách, kdy bylo kam odejít. To je pryč. Dnes lze samozřejmě také někam odejít a nezemřít hlady, dokonce i splácet ony mýtické hypotéky, ale znamená to třeba přesun z celostátního deníku někam, kde hlas autora není tolik slyšet. Osobně to každý může docela dobře přežít, jenže pro společnost je to škoda. Místo pestrých informací a spektra názorů dostávají příjemci něco jako informační vodňanské kuře. Mohou si jen vybrat, jestli je přesolené, nebo hodně přesolené. Postkomunistická pluralita v akci.
Neustálé volání po tom, že by česká média měla být v českých rukou, jaksi nevzalo v úvahu, že ty české ruce by na to vlastnictví potřebovaly hodně peněz. Ty mají u nás ovšem jen lidé, kteří se majetku domohli velmi specifickým způsobem v době ekonomické transformace a tyto osoby mají silné ekonomické a politické zájmy. Představa, že by si někdo takový kupoval média, aby byla nezávislá, je směšná. Všechna vyjádření různých oddělení vztahů můžeme brát asi tak vážně jako reklamu na zázračné léky proti rýmě, nebo ještě spíš ujišťování vlka, který se dobývá do domečku na tři prasátka. Proč by měl vlk žrát prasátka? Vždyť jim slíbil, že to neudělá. A navíc by si neměl s kým povídat, tak musí mít vlk pravdu.
Takže do Francie můžeme jen vzkázat, ať tam nikdo, je-li mu život milý, nevěří žádnému českému oligarchovi ohledně svobody slova ani slovo. S něčím takovým oni totiž neobchodují. Není to oblast jejich zájmu. Mají úplně jiné. Tím je akumulace statků a moci a nic jiného je nezajímá. Aby toho dosáhli, udělají cokoli.
