V sérii článků Omyly politické korektnosti se chceme systematicky věnovat nesrovnalostem v dogmatech ideologie politické korektnosti, které často nekriticky přejímáme, aniž bychom se hlouběji zamýšleli nad tím, nakolik jsou tato tvrzení pravdivá a nakolik jen ideologicky účelová.

 Jesse Jackson, černoch z povolání

„Švédsko v minulosti obchodovalo s otroky, značná část dnešního švédského bohatství vznikla na hřbetech otroků. Současnost nám ale přináší nové příležitosti k nápravě. Amerika se ze své historie vykoupila zvolením Baraka Obamy. A v tomto směru může jít ostatním příkladem. I Švédsko by mělo pochopit svou vinu a projít si svým okamžikem vykoupení,“ vyškolil před pár lety švédskou moderátorku americký černošský aktivista a pastor Jesse Jackson. A jeho názor je pro tento druh angažovaných Afroameričanů v lecčems typický.

Vzhledem k poměrně přesně vedeným obchodním záznamům z onoho období není nijak těžké dokázat, že se Jesse Jackson zásadním způsobem zmýlil. Ve Švédsku jednak nikdy neexistovalo hospodářství založené na dovozu otroků z Afriky a krom toho historické prameny evidují jen několik ojedinělých obchodních lodí, které koncem 18. století pod švédskou vlajkou převezly náklad otroků z Afriky do Karibiku a Turecka. Několik let nato, roku 1813, švédská vláda zcela zakázala lodím plujícím pod švédskou vlajkou účastnit se obchodu s otroky.

Zákaz obchodu s otroctvím souvisel s celkovým obratem ve vývoji Švédska, kdy potomci kdysi obávaných válečníků ukončili své výboje a od roku 1814 nevstoupili do žádné války. Energii, s níž kdysi sužovali Evropu, nasměřovali konstruktivně k vytvoření fungujícího a prosperujícího státu. Švédské bohatství vzniklo díky pracovitosti obyvatel severských zemí a jejich ochotě a poctivosti, s níž platí daně, nikoli na „hřbetech otroků“. Švédský sociální systém, který je výsledkem dlouhé a tvrdé práce mnoha generací Švédů, patří dnes k těm nejštědřejším na světě a není divu, že se stal předmětem zájmu různých dobyvatel sociálních prebend z řad údajně diskriminovaných menšin, kterým je jakákoli záminka dobrá k tomu, aby mohli participovat na bohatství, o které se nijak nezasloužili ani oni ani jejich předci.

Jesse Jackson není žádný okrajový kazatel, ale respektovaná veřejná osoba, svého času dokonce kandidát na prezidenta a jako mnoho jiných Afroameričanů si založil na barvě své pleti velice pohodlnou a velice lukrativní živnost. Jeho emotivní vystoupení jsou plná pocitu ukřivděnosti a domáhání se zvláštních výsad na bílém muži, který je podle něj dlužníkem černého muže. Jesse Jackson se vehementně domáhá odškodnění za křivdy, které se staly někomu jinému, a nestydatě zneužívá diktát pozitivní diskriminace ve svůj osobní prospěch. Přepych, ve kterém žije, je tím nepádnějším důkazem, že nemá pravdu.

Historie otrokářství bez ideologických brýlí

Pravdou je, že to byl právě bílý muž a křesťanská civilizace, kdo se nejvíc zasloužil o potlačení otrokářství. Konec otrokářství v Evropě byl spojený s příchodem křesťanského pojetí člověka. Pod vlivem křesťanství se nejprve proměnil římský otrokářský systém v systém feudální. Určitou dobu provozovali obchod s otroky ve středověké Evropě židé, kteří s nimi mířili především na arabské trhy.

Zatímco v Evropě nastupující křesťanství otroctví postupně vytlačovalo, v Africe patřilo i nadále k běžné praxi. Na severu Afriky se věnovali obchodu s otroky Berbeři i Arabové, běžný byl i v dalších částech Afriky, především v oblasti Konga. V kmenových válkách bylo rozšířenou praxí mezi černošskými kmeny, že se navzájem zotročovaly a takto získané otroky prodávaly zejména arabským otrokářům a později i těm bílým.

Obchod s černými otroky nevymyslel bílý muž, ten se jen přizpůsobil africké realitě. Na pomezí cizích kultur museli i bílí křesťané respektovat místní zvyklosti. Obchod s černými otroky byl přesto pro západní civilizaci odjakživa předmětem opovržení. Už v 15. století nejprve papež Eugen IV. a po něm i Pius II. otroctví výslovně zakázali, prohlásili jej za těžký hřích a hrozil za něj ten nejtěžší trest: exkomunikace z církve.

Otrokářství se ale provozovalo v zemích mimo dosah evropských jurisdikcí, kam často mířili z Evropy lidé s kriminální minulostí a neštítili se zapojit do fungujícího afrického obchodu s otroky. Koneckonců i v Severní Americe se mohlo otrokářství v jižních státech ujmout jen proto, že se jednalo o bývalou trestaneckou kolonii. A od začátku bylo trnem v oku mnoha místním obyvatelům, což nakonec vedlo k občanské válce a v roce 1865 ke zrušení otroctví.

Paradoxy pozitivní diskriminace

Obchod s černými otroky patří nepochybně k ostudným momentům historie západní civilizace, ale zatímco západní civilizace tuto historii ukončila v roce 1865, některé africké státy jej provozují dodnes. V Nigérii bylo otroctví zrušeno v roce 2004, přesto tam fakticky stále funguje a otroci tvoří odhadem až 10 % obyvatel Nigérie. V Súdánu nebo Mali otroctví nebylo zrušeno dodnes, naopak, v souvislosti s oslabením vlivu bělochů zažívá nový revival.

Vrcholem absurdity politiky pozitivní diskriminace je, když i z těchto mnohdy stále otrokářských afrických států přijíždí do USA migranti, kteří se obratem v Americe stávají „utiskovaným“ černým lidem a uplatňují nárok na zvýhodňování před rodilými bílými Američany, přestože ani oni, ani jejich předci nemají krom barvy pleti s etnikem bývalých amerických otroků nic společného.

Podle statistik odvlekli z Afriky nejvíce černých otroků Arabové, odhadem na dvacet milionů, následují bílí otrokáři, kteří mají na svědomí zhruba deset milionů otroků. Je třeba dodat, že nezanedbatelnou část z nich odvlekli za vydatné pomoci samotných Afroameričanů. Naopak Berbeři, jejichž nemalou část tvoří i černošské etnikum, pro změnu odvlekli z Evropy na milion bílých otroků.

Pokud tedy ušlechtilé duše, jako je pastor Jesse Jackson, tolik trápí bezpráví vůči černému muži, měly by v prvé řadě zpytovat své vlastní svědomí a ptát se, nakolik se jejich vlastní rasa zasloužila o svůj osud, a také vysvětlit, proč se minimálně stejně vehementně nedomáhají odškodnění na arabských státech a případně jakým způsobem hodlají Afroameričané odškodnit potomky bílých křesťanských otroků.

A pokud jim lidská práva opravdu tolik leží na srdci, stačí se zaměřit na jejich bývalou pravlast, kde mají možnost dokonce přiložit ruku k dílu. Je ovšem třeba počítat s tím, že na tom nejenže nezbohatnou, ale dost možná by je to mohlo i něco stát.