Předseda Správní rady Ústavu paměti národa Slovenské republiky (ÚPN) Ondrej Krajňák poskytl Svobodnému fóru rozhovor. Vysvětluje v něm, proč se ÚPN nesmiřuje s rozhodnutím soudů, podle kterých byl Andrej Babiš ve svazcích Státní bezpečnosti veden neoprávněně. Podle něj nelze za obdobím, které s sebou přineslo statisíce nevinných obětí, udělat tlustou čáru.

[ctete]6642[/ctete]

Andrej Babiš nepopírá, že se s pracovníky Státní bezpečnosti stýkal. Ostatně i soud konstatoval, že byl ve svazcích StB evidován. Můžete shrnout, jaké konkrétní argumenty vedly Ústav paměti národa k názoru, že se Státní bezpečností spolupracoval vědomě?

Už samotná kategorie „agent“ představuje formu vědomé spolupráce s StB. Způsob získávání agentů ke spolupráci byl přísně regulovaný. Agent jednoduše s StB nemohl spolupracovat nevědomě. Jiná situace je například u důvěrníků, u kterých nemuselo jít o vědomou spolupráci. ÚPN v soudním řízení svoji argumentaci opřel o 12 rozličných svazků,  ani ty však soud nepřesvědčily.

Podle badatele Radka  Schovánka, který vystupoval jako svědek, byly spisy, v nichž figuruje Andrej Babiš, vedeny v souladu s tehdy platnými předpisy a není důvod se domnívat, že by byly zfalšovány. V čem spočívaly hlavní námitky ÚPN proti rozhodnutí soudu?

ÚPN proti rozhodnutí Okresního soudu Bratislava I. podal odvolání, ve kterém vznesl až 292 námitek na 46 stranách. Ani následné rozhodnutí Krajského soudu v Bratislavě se však s těmito námitkami náležitě nevypořádalo. ÚPN nemůže nést zodpovědnost za jednání bývalých příslušníků StB, jelikož není právním nástupcem StB. Je absurdní, že právě ÚPN je nucený obhajovat StB a svědomitost a poctivost práce jejich bývalých příslušníků. Je nepřípustné, aby byl ÚPN sankcionovaný za zveřejňování informací, jejichž zveřejnění mu bylo vysloveně přikázané zákonem. V právním státě jednoduše nemůže být jednání, které zákon přikazuje, zároveň označené za nezákonné. Obě rozhodnutí soudů se navíc opírají o nedůvěryhodné a nepřesvědčivé výpovědi bývalých příslušníků StB a posudky předložené žalobcem.

Je pravděpodobné, aby se Státní bezpečnost dopustila tak rozsáhlého falšování, když probíhaly bezpečnostní prověrky agenturní sítě včetně tohoto případu?

Je to velmi málo pravděpodobné. Zvlášť v případě, kdy se nejedná jen o jeden osobní svazek, ale i o 12 dalších svazků.

Případ dosud nekončí, podali jste dovolání k Nejvyššímu soudu. Jaké argumenty soudu předložíte?

ÚPN ve svém dovolání uvedl hned několik zásadních argumentů. Za jeden z nejvážnějších považujeme ten, že výslech bývalých příslušníků StB proběhl v rozporu se zákonem, protože nebyli zbaveni mlčenlivosti. ÚPN disponuje oficiálním potvrzením, že bývalí příslušníci StB jsou stále vázáni mlčenlivostí s ohledem na svou činnost a práci v StB a tento závazek mlčenlivosti trvá i po skončení služebního poměru. Podle informací, které má ÚPN k dispozici, se dokument o zbavení mlčenlivosti bývalých příslušníků StB nenachází ani v evidenci Ministerstva vnitra SR a ani v Archívu bezpečnostních složek v České republice. Ve svém dovolání ÚPN proto namítá, že soud v řízení porušil předpisy o dokazování, jelikož přistoupil k výslechu bývalých příslušníků StB bez toho, aby požádal Ministerstvo vnitra SR o jejich zbavení mlčenlivosti. Jejich výpovědi tak nejsou pochybné jen z hlediska obsahu, ale jsou i nezákonné. I když spisy byly odtajněné, závazek mlčenlivosti pro bývalé příslušníky StB trvá nadále.

Andrej Babiš se touto kauzou cítí osobně dotčen. Jak obecně na Slovensku probíhají soudy v identických případech?

ÚPN se už vícekrát vyjádřil, že jeho posláním je nejen nestranně zkoumat období nesvobody, ale i hájit pravdu o komunistické minulosti. Dovolím si upřít pozornost na skutečnost, že ÚPN nikoho nežaloval. ÚPN ani nevede spor o tom, jestli pan Babiš někomu uškodil. Naopak, ÚPN byl žalovaný, že agent Bureš byl ve svazcích StB neoprávněně evidován. V průběhu procesu, jak si to právo a spravedlnost vyžadují, jsme připraveni využít všechny dostupné prostředky, a to bez ohledu na to, o koho se jedná. Pro ÚPN je tento případ stejný, jako každý jiný. Náš postoj je principiální. Stejný přístup zachováváme i v dalších případech. Nemůžeme dopustit relativizování pravdy o naší minulosti, jejíž součástí jsou statisíce obětí komunistického režimu. Pokud bychom k tomu takto přistupovali, nemohli bychom se podívat do očí těm, kteří trpěli.

Rozhodnutí soudu jste tehdy označil za „smutný den pro slovenskou justici. Neměli bychom dovolit, aby nám přepisovali historii estébáci.“ Jak tuto situaci hodnotíte 26 let po pádu komunismu?

Jednoduše řečeno, lidé mají krátkou paměť a velmi rychle zapomněli na zločiny komunismu, které se tu i s pomocí bývalé komunistické Státní bezpečnosti a jejích spolupracovníků udály. Společnost se zjevně nevyrovnala s komunistickou minulostí, čehož výsledkem je i to, že nejenže nedošlo k potrestání viníků za zločiny komunismu, ale dokonce lidem spojeným s bývalým komunistickým režimem společnost umožnila nadále působit ve veřejné sféře, politice, státním a bezpečnostním aparátu či podnikatelské sféře.

Jaké širší důsledky může mít toto rozhodnutí?

Zpochybňování svazků StB ze strany soudů považujeme za nebezpečné, protože vede k relativizaci pravdy o naší minulosti a znevažuje památku obětí komunistického režimu. Argumentace je potom až hrozivě jednoduchá – svazky jsou nepravdivé, a proto nemohou nic dokázat. A když svazky nic nedokazují, není reálně možné prokázat existenci tajných spolupracovníků a ani samotné StB. Je těžké hovořit o obětech tam, kde nikdy neexistoval pachatel. Potom ani všichni ti, kteří byli odvlečeni do GULAGŮ, popraveni, mučeni při výsleších, političtí vězni, trestanci v PTP a VTNP v uranových dolech, či zabiti u železné opony, nikdy neexistovali. Je to absurdní. Rozhodnutí soudu může ohrozit i samotnou existenci ÚPN. Přirozeně vyvstává otázka, na co nám je potom instituce, která spravuje a zveřejňuje vymyšlené a nepravdivé archivy. Taková rozhodnutí soudu mohou spustit lavinu žalob ze strany jiných osob, které budou osměleny takovým rozhodnutím a budou mít snahu se také„očistit“. V archivech se nachází více než 100 000 svazků.

Nacházíme se v době, kdy stále více lidí relativizuje období normalizace, že tato doba prý nebyla tak špatná, jak je interpretováno. Jak byste reagoval na názory, že je vhodné udělat tlustou čáru za minulostí, tedy i za komunistickou totalitou?

Kdosi jednou řekl, že „Odpustit ano, ale zapomenout ne“. Období normalizace z hlediska materiálních dober či sociálních jistot v porovnání se současností může působit zvláště u mladých lidí matoucím dojmem.  Možná je to jeden z důvodů relativizování pravdy o naší minulosti. Je potřebné však zdůraznit, že ne každému bylo stejně dobře. Někteří byli vyslýcháni, jiní seděli ve vězeních pro svoje politické či náboženské přesvědčení. A byli i takoví, jako těch 400 zastřelených na hranicích, pro které svoboda měla větší cenu než život v nesvobodě. Proto není možné za obdobím, které s sebou přineslo statisíce nevinných obětí, udělat jen tlustou čáru. Posláním ÚPN je zkoumat a připomínat pravdu o temné minulosti v zájmu současné i budoucích generací, aby se období nesvobody i se svými oběťmi už nikdy nemohlo opakovat. Protože národ, který nezná svoji minulost, je nucený si ji zopakovat.

[ctete]33939[/ctete]