Ondřej Neumann, zakladatel Ústavu nezávislé žurnalistiky a projektu Hlídacípes.org, považuje spolu se svými kolegy za nejdůležitější nezávislost médií,  jejich objektivní přístup a profesionalitu. Zároveň je klíčové vzdělání mladých novinářů, a i proto jsme se sešli na soutěži Hledá se novinář, která hledá nové tváře žurnalistiky. Ondřej spolu se svým kolegou a šéfredaktorem Hlídacího psa Robertem Břešťanem vedli pro soutěžící workshopy na téma etika novinářů a práce s informacemi a zdroji. Na výročí 30 let od sametové revoluce uspořádali křest své nové knihy Šok! Hrůza! Média! Čeští novináři po roce 1989. 

Vaši novou knihu jste pojmenovali Šok! Hrůza! Média! Jsou slova šok a hrůza tím, co bychom si s médii měli spojit? Nebo jsou to slova, která si s médii spojujete vy? 

Dlouze jsme hledali titulek, tak aby byl krátký a úderný. Nakonec jsme zvolili titulek jednoho článku, který jsme vydali na HlídacíPes.org v internetové verzi. Už tehdy jsme si vlastně pohrávali s tím, jak pracují některá takzvaná média. Brali jsme to taky jako marketingový nástroj, aby kniha přilákala pozornost. To souvisí i s grafikou, kde grafička Klára Hegerová mediální nástroje typu mikrofon, kamera, fotoaparát znázornila jako zbraně. 

Takže jste použili taktiku bulvárních médií? 

V podstatě ano. I proto, abychom přilákali pozornost i té části veřejnosti, která by se zdráhala číst něco nudně akademického o médiích. A cílem této knihy je, aby si ji přečetlo co nejvíce lidí. Aby pochopili, jak současná média fungují a jaký byl vývoj české novinařiny po roce 1989.

Jak byste tedy popsal stav dnešních médií u nás? 

Česká média nevzkvétají, to bezpochyby ne. Na druhou stranu ani nejsou ve smrtelné křeči. V podstatě se už šest let vede boj o tvář českých médií, o to, jak česká média, čeští novináři budou moci vykonávat svoji práci. Jak budou plnit svoji roli v demokratickém systému. Na česká média byl veden tvrdý atak ze strany Andreje Babiše tím, že si pořídil vydavatelský dům. S jediným cílem – aby uspěl v politice. A k němu se pak přidali další tuzemští miliardáři, kteří se obávali, že Andrej Babiš bude příliš kumulovat moc. Nejen byznysovou a politickou, ale i mediální. Tak si také pořídili média jako zdroj ochrany svého byznysu. Ve své knize ukazujeme, že toho není moc, co mohou miliardáři Babišovi nabídnout. Nezajímají ho vstupenky do VIP zón, doprošování, ba ani obchody, které zůstanou skryty před veřejností. Pořídili si média, protože to je to jediné, na co Andrej Babiš slyší. 

Když se vrátíme zpátky do devadesátých let, ve kterých jste začal svou novinářskou kariéru, bylo možné už v té době poznat, jakým směrem se česká média ubírají? 

Určitě ne, to si nikdo nedokázal představit. 

Pojďme tento stav srovnat se zahraničím. K jakým zemím máme nejblíže?

Tak já budu optimista a řeknu že k Rakousku. Kdybych nebyl optimista, ale realista, tak bych řekl, že nám hrozí sklouznutí k Maďarsku nebo Polsku, kde je situace velmi tristní. A myslím, že jsme schopni vidět náznaky toho, že minimálně část politického spektra by ráda, abychom takto skončili a aby naše média fungovala „na maďarský způsob“. 

Ústav nezávislé žurnalistiky vznikl v roce 2014 spolu s projektem HlídacíPes.org, jako reakce na krizi v médiích. Jak se tato krize za těch pět let podle vás vyvinula?

Jsme na tom asi v něčem hůř a v něčem lépe. Stále jsou tady silná veřejnoprávní média, která jsou trnem v oku mocným byznysmenům i politikům. Nicméně ten prostor svobody se i ve veřejnoprávních médiích musí tvrdě hájit a statečné ženy a muži to tak dělají. Proto jsou terčem dehonestačních výroků i kampaní ze strany například Tomia Okamury, ale i Andreje Babiše a především Miloše Zemana. V tomhle je situace horší, protože útoky se stupňují.

V době nákupu médií Andrejem Babišem tady ještě byli klasičtí vydavatelé, ale velmi rychle koupil média Daniel Křetínský, následovala Penta, nyní Petr Kellner vstupuje do Novy. Již fakticky neexistují klasičtí vydavatelé. Pro oligarchy není důležité vydělat peníze. To osvětluje důvod, proč si podnikatelé média koupili – aby podpořili svůj další byznys a v případě Andreje Babiše i politické angažmá.

Na druhou stranu internet umožnil vznik nových mediálních projektů. Názorových, zpravodajských i investigativně-analytických. V knize ukazujeme, že zhruba před rokem se v podstatě dva tyto malé projekty – FORUM 24 a Echo 24, které reagovaly na vzniklou situaci – dostaly na hranici prvních deseti nejčtenějších zpravodajských webů. Což je bezpochyby velmi dobrá zpráva. Stejně jako to, že zjištění třeba HlídacíPes.org, DeníkReferendum.cz, Neovlivni.cz, měsíčníku Reportér či DVTV citují veřejnoprávní média a mlčet o nich nemohou ani oligarchizované tituly. 

Jak byste definoval nezávislou žurnalistiku? 

Hlavním argumentem nepřátel svobody je, že všichni jsme na něčem závislí. Pro mě se to asi nejvíce zhmotňuje v pojmu poctivá žurnalistika. Je to snaha dělat práci, tak jak se dělat má i podle nějakých etických pravidel. A tahle práce se dá dělat i ve velkých vydavatelských domech, ve veřejnoprávních médiích, dá se dělat i v médiích vlastněných oligarchy. Vždy je to o lidech. Novinářkách a novinářích, kteří v sobě najdou dostatek odvahy, aby čelili byť i jen náznakům toho, že chce někdo ohnout jejich práci jiným směrem. Koneckonců kvalitní žurnalistiku dělají i lidé v Economii. A to je jejich majitelem Zdeněk Bakala, jak je veřejně známo. 

Aby novinář mohl být nezávislý, znamená to, že nemůže mít názor? Může jít nezávislý novinář například demonstrovat? 

Já si myslím, že určitě. Pro mě je tou dělicí hranicí pódium. Pokud novinář zůstane pod pódiem, vyjadřuje svůj občanský postoj a tam nevidím sebemenší problém, protože se nezapojuje do aktuálního politického dění. Novinář bezpochyby může mít názor. Otázka je, nakolik ten názor prosakuje do jeho práce. 

V poslední době vidíme snahu omezit prostor pro vyjadřování lidí z veřejnoprávních médií na jejich sociálních sítích. Se zdánlivě bohulibým zdůvodněním, že tím snižují váhu své práce, že poškozují Českou televizi nebo Český rozhlas. Skutečným smyslem je ale tyto lidi sterilizovat a upřít jim právo se třeba na sociálních sítích bránit proti osočování a napadání, kterého se politici dopouštějí dnes a denně. 

A jsou útoky na veřejnoprávní média dominantou dnešní doby, nebo se děly vždy? 

Útoky na veřejnoprávní média i obecně na novináře se vedly vždy, po celých 30 let od listopadu 1989. K práci politika patří prezentovat především věci, které se podařily, a ty ostatní držet pod pokličkou. Novináři se snaží pokličku nadzvedávat, což se politikům nelíbí, a tak přichází protiakce. 

Celý rozhovor najdete v Revue FORUM. Elektronicky ZDE, nebo objednávejte na e-shopu. A ptejte se v dobrých trafikách!