Brazilské rčení vystihuje „mainstreamovou“ reakci Evropy na požáry v sedmi (Acre, Amazonas, Mato Grosso, Pará, Rondônia, Roraima a Tocantins) z devíti států brazilské Amazonie.
Největší požáry jsou na pomezí obdělávané půdy a lesa. Mluví se o tisících požárů, i když jich ve skutečnosti je méně. Italský astronaut L. Parmitano z mezinárodní kosmické stanice zveřejnil fotografie, ke kterým napsal, že vidí „desítky a desítky“ požárů. Nikoli tisíce, ale desítky. I to je dost, ale zjevně příliš málo pro média. Tak se z desítek staly tisíce.
Zdráhám se akceptovat alarmistickou interpretaci v podání médií a politiků. Horké léto a přetrvávající sucho děsí Evropany, kteří ochotně přijali vysvětlení, že hlavním viníkem je brazilský prezident Jair Bolsonaro a jeho náklonnost k agrobaronům.
Amazonský prales je v obecném povědomí ikonou nedotčené přírody, „zelenými plícemi světa“, posledním rájem, kde ještě žijí indiáni „původním způsobem života“. To jsou obvyklá klišé a polopravdy, ale kdo by se páral s detaily, když „hoří prales“! Na fotografiích, zveřejněných INPE (www.inpe.br, brazilská obdoba NASA), je vidět, že se skutečně většinou jedná o pomezí pralesa. Tam jsou požáry největší, protože je to půda dostupná pro zemědělskou techniku. Její majitelé bezpochyby mají na požárech podíl a brazilský agrobyznys v tom má bezpochyby své dlouhé prsty. Stejně jisté je, že se tak děje každý rok, aniž by si s tím světový tisk a politické špičky lámaly hlavu. Jenomže letos není loni.
Naladění ve společnosti se změnilo. Sucho v Evropě vyvolalo zvýšení cen potravin. Honba na oxid uhlíku začíná přinášet ovoce v podobě politicky, technicky a finančně náročných opatření. Ta ještě zvyšují obavy veřejnosti z cen energetických surovin a energie obecně. Noviny a sociální sítě jsou zapleveleny sice dobře míněnými, ale povrchními kampaněmi typu stávkového hnutí mládeže. Místo racionálního pohledu na situaci se vyvolává strach z budoucnosti. Strašení „nedozírnými důsledky“ přináší své ovoce. Místo hledání schůdných a účinných cest k adaptaci na měnící se klima se hledají viníci dnešního stavu přírody.
Bez ohledu na reálné možnosti (zejména ekonomické) se vyvíjí tlak na státy, aby přijímaly dramatická rozhodnutí typu rychlého opuštění jaderné energetiky nebo přechodu na elektrická auta. My v Evropě nebo v severní Americe si to dovolit můžeme. Co si ale má počít „zbytek světa“? Kdo donutí Čínu nebo Indii, aby se chovaly stejně? Kdo zaplatí takovou změnu v Africe, v Latinské Americe a ve většině Asie?
Vedle perspektivních řešení musí většina zemí řešit problémy, které mají teď. Úděsnou chudobu většiny nebo velké části obyvatel. Tragický nedostatek vzdělaných lidí, epidemie, kterých se bojíme i v Evropě. Válečné konflikty, jež vyhánějí milióny lidí z domovů. Kdo to vyřeší? Před třiceti lety mi jedna Jihoafričanka řekla, že „když máš hlad, myslíš nejdřív na chleba s máslem a až potom na demokracii“. To je stav, v jakém se nachází svět „tam venku“, za našimi branami. V Evropě to ale většina z nás vůbec nebere na vědomí.
Brazilské zemědělství živí nejen Brazilce, ale i nás, Američany, Číňany, prostě kdekoho. Dává práci lidem, kteří žádnou jinou nemají. Je jich čím dál víc, stejně jako roste naše chuť na jimi vypěstované potraviny. Potřebují víc půdy, aby mohli víc vypěstovat a prodat. Jenže my adorujeme prales a chceme, aby s tím přestali. „Proč ne,“ řeknou vám. „Klidně, třeba hned, ale dáš mi na oběd pro děti?“ Dáte něco ze svého malijským Fulbům, keňským Turkanům, brazilským caboclům či Dajakům ze Sarawaku? Nedáte. Ani nevíte, že existují a jak žijí.
Brazilci zažili zklamání ze tří po sobě následujících prezidentů – levicový Lula sedí v base za korupci, jeho ženský klon Dilma Rousseff musela odstoupit pro korupci a Michel Temer, který pomohl sesadit Dilmu, byl sám stíhán pro korupci. Ze zoufalství, jinak si to nelze vysvětlit, zvolili Bolsonara. Ten není žádný anděl, spíš je něco mezi D. Trumpem a naším premiérem, ale v brazilském měřítku. Jenomže to z něj ještě nedělá spolupachatele vypalování pralesa v Amazonii. Nepochybně „jde na ruku“ agrobyznysu, ale poměry v Brazílii jsou takové, že lze uvěřit i podílu představitelů nevládních organizací.
Na summitu G7 se vůdci nejbohatších zemí světa rozhodli věnovat Brazílii na pomoc s hašením požárů 20 miliónů eur. Možná k tomu přispělo i páteční setkání E. Macrona s náčelníkem Raonim, který se ve Francii bude v září účastnit setkání alternativních aktivistů Climax. Požádal o pomoc při záchraně pralesa, obvinil Bolsonara z „podněcování zemědělců a těžařských společností“ a požádal Francii o „pomoc při sesazení Bolsonara“.
Brazilci se nabídkou cítí být uraženi. Prezidentská kancelář už oznámila, že nabídku odmítne. Prezident to komentoval slovy „Děkujeme, ale možná by tyto prostředky byly lépe využity při obnově lesů v Evropě. Macron nedokázal zabránit požáru kostela, který je kulturním dědictvím lidstva, a nás by chtěl poučovat?“
Německo a Norsko se rozhodly suspendovat tzv. Amazonský fond. Ten podporuje činnost brazilského Institutu životního prostředí a obnovitelných přírodních zdrojů (IBAMA). Jeho cílem je ochrana amazonské oblasti a zabraňování nekontrolovanému využívání pralesa. Brazílie tak asi nebude schopna dostát závazkům z Pařížské dohody. Objevují se i obavy, že by Evropa mohla bojkotovat brazilskou zemědělskou produkci. Němcům a Norům se nelíbí Bolsonaro a jeho nacionalistický postoj k Amazonii. Jeho rozhodnutí a zhrzenou reakci Evropanů si odnesou všichni.
Možná se ale najde kompromis – brazilský ministr životního prostředí se domnívá, že by jeho země měla pomoc přijmout. Na pondělním zasedání vlády byl prezident přítomen, ale žádné definitivní slovo ještě nepadlo.
Ministerstvo hospodářství uvolnilo 38,5 miliónů reálů (asi 7 mil. Kč) pro boj s požáry. V terénu je asi 43 tisíc vojáků, kteří spolupracují s hasiči a místními orgány. Bez udání podrobností vláda oznámila, že „požáry ustupují“.
Nedělejme si iluze, že jinde je to jinak – moderní zemědělství je všude stejné. Jsme jednou z mnoha zemí, kde se používají stejné herbicidy a pesticidy, stejná hnojiva, stejné technologie. Notorické jsou úmyslně založené lesní požáry v jižní Evropě od Balkánu po Portugalsko.
Podívejme se na náš „zemský ráj to na pohled“, jak ho zřídili kolchozníci a jejich nástupci za sedmdesát let. Půda vymrskaná a vysušená. Venkov se vylidňuje, rybníky jsou přeplněné násadou v hnijící vodě, přehrady jsou plné sinic. Ptáci, hmyz a drobná zvěř mizí. Místo lesních požárů máme kůrovce. Proč se tak málo mluví o „hospodaření“ státních a soukromých vlastníků v lese, o zájmech těžařských firem a jak si je prosazují? Doporučuji rozhovor K. Schwarzenberga pro čt24 z 22. 8., čas 22:59 – 26:02 min.
„Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém vlastním oku nepozoruješ?“ (Lukáš 6:41)
Autor byl velvyslancem v Brazílii.
