REPORTÁŽ / Namol opilý voják přechází mezi zákazníky restaurace a přisedá si k nim. Vysvětluje. Je hlučný. Nakonec vytáhne z kapsy vlajku výsadkářů. Ukáže ji. A jde dál. Sedíme s pár dobrovolníky v restauraci s hamburgery v centru Kyjeva. Je půl desáté v noci, ale tady je rušněji než v poledne. Mladé páry se pusinkují a tulí. Osamělý voják se rozhlédne a hledá další vhodnou oběť. Pak jeho pohled ulpí na nás. Rovnou mu uvolníme židli.

Mladík v uniformě je jen o pár let starší než mládež, která si tu halasně užívá života. Najednou sedí přímo proti nám, v uniformě výsadkářů a s oteklýma rukama. „Dal bych si pivo,“ hlesne. Mírně si přitáhnu k sobě papírovou krabičku se svým jídlem. Na chvíli si myslím, že je to podvodník, co se po večerech převléká do uniformy a žebrá. Tady nejsi v Paříži, hochu, tady pivo nedostaneš, říkám si. Pak se mu podívám do jeho alkoholem zakalených očí.

Dále čtěte

Dojemný vzkaz Čechům od chirurga z dětské nemocnice u Kyjeva: Bez vás bychom nefungovali

„Vláda bojuje o přežití národa a není schopná nám dodávat zdravotnický materiál, v objemu, který potřebujeme. Nebýt dárců a dobrovolníků…

V angličtině existuje pojem „thousand yard stare“. Označuje prázdný pohled člověka, který zažívá pocity odpojení od reality kvůli akutnímu stresu, případně traumatickým zážitkům. Vypadá to, jako by neustále hleděl do dálky. V případě vojáka to zpravidla znamená, že čelil extrémnímu bojovému nasazení po delší čas a zažil příšerné věci. Oči tohoto vojáka říkají tohle vše a snad ještě něco navíc. Okamžitě vstanu. Beze slova mu běžím do večerky přes ulici pro pivo.

Dobrovolníci z řad spolku Sekce 2.0 Ukrajina mají většinou za sebou vojenskou minulost. Účastnili se zahraničních operací v řadách české armády. Bojovali v Kuvajtu, v bývalé Jugoslávii i v Afghánistánu. Mají řadu kontaktů i v ukrajinské armádě, ale pomáhají jen těm nejlepším. Běžím pro pivo.

Myslím na to, jak jsem někde u Žitomiru stál před velkým černobílým plakátem speciální jednotky Ukrajinské vojenské rozvědky GUR „Bratstvo“, kterou podporují. Zatímco ve skladu této elitní jednotky mizely 3D tiskárna Prusa Research Mk 4 (když jste elita, chcete jenom to nejlepší), notebooky, mobily, multifunkční nářadí, monitor, paměťové karty, čtečky, kyslík pro zdravotníky a topení, já jsem si tam prohlížel plakát. Byl popsán desítkami jmen. Zarazilo mě, že je černobílý. „Sem píšeme jména padlých bratrů,“ vysvětlil mi sympatický vousáč – velitel jednotky, která je neustále v kontaktu s nepřítelem. Ať už zblízka, nebo na dálku.

Běžím s plechovkou piva zpátky do restaurace, abych nic neprošvihl. Opilý voják si mezitím rozhrne blůzu. Ukazuje utrpěná zranění. Pod nosem nám zamává průkazem potvrzujícím příslušnost k elitní jednotce výsadkářů. Člověk by řekl, že je tu sám. Opuštěný uprostřed halasící mládeže v centru Kyjeva. Jenomže to by nebyla pravda. Vojáci tu jsou. Jsou tu všude kolem nás. Jenom si zatím nepřáli být viděni. A když dobrý voják nechce být viděn, člověk ho nenajde. A to ani v centru Kyjeva.

Uvědomím si to ráno, když dorazíme na místo setkání. Zaparkujeme s dodávkou a najednou je kolem nás vojáků plno. Objeví se nenápadný chlápek v pickupu. Jmenuje se Andrij. V roce 2014 se postavil před dívku, na kterou ze střechy střílel sniper během tzv. Euromajdanu. Zasáhl jeho místo ní. Andrij pracuje spolu se svými bratry ze 120. průzkumného pluku. Ten bojoval o klíčové letiště Hostomel a osvobozoval Irpiň nedaleko Kyjeva. Dnes pracuje na jednom z nejhorších úseků ukrajinské fronty. A někdy i za ní. Dodávka začne vydávat věci, které on a jeho spolubojovníci potřebují. Je toho spousta. Když dobrovolníci naplní Andrijův kufr, rozloučíme se. Voják nám zamává a zmizí v ulicích, anonymní, a jako pára nad hrncem.

Dále čtěte

Staňte se členy Klubu FORUM. Demokracie není samozřejmost

Jsou chvíle, kdy nestačí jen číst zprávy. Jsou chvíle, kdy cítíte, že chcete být víc než jen pozorovatelem. Jsou prostě…

Utřu si pot z čela a říkám si: tak a máme hotovo. Ještě to ani nedomyslím, a už je tady kapitán V. z 3. SSO (pluku speciálních operací). Rusové jim nedávno vybombardovali sklad a přišli o spoustu vybavení. Naše dodávka je ovšem patrně očarována „nezjistitelným zvětšovacím kouzlem“, soudím podle toho, kolik věcí z ní okamžitě putuje do jeho vozidla.

Elektrocentrála, termoohřívače, 3D tiskárna Prusa a filament (materiál pro tisk). Kapitán, jehož jméno se nesmí vyslovit, nám ukazuje „dárky“, které tisknou a následně shazují na Rusy u Pokrovsku. Jsou malé, větší i největší. Připomínají květináče s ornamenty vyplněnými malými ocelovými kuličkami. Jen do nich dávají místo hlíny plastickou trhavinu. Ukazuje nám video „obdarovaného“ Rusa.

A najednou vedle nás stojí náš známý mladý výsadkář. Vypadá po včerejší noci poněkud nesvůj. Matně si vzpomínám, že jsem ho včera v noci zahlédl klečet na Majdanu před fotografiemi jeho padlých bratrů. Teď ráno hledá záchranu pro svůj stav. Představí se kapitánovi V. a z kapsy opět vytahuje vlajku. Koukám na ty jeho oteklé ruce a přemýšlím nad tím, co všechno už ve svém věku musely vykonat. Vzpomínám si, jak včera mluvil o tom, že pochází z jihu, ale nikoho tam nemá.

„Máma je na Západě a my pracujeme tady,“ svěřil se nám. To ale nevysvětluje, proč ho bratři nechali toulat se samotného nočním Kyjevem v takovém rozpoložení, napadá mě. Odpověď přichází vzápětí. „Náš oddíl byl během jediné chvíle zcela zničen. Z celého družstva jsem to přežil jenom já,“ říká kapitánovi.

Dále čtěte

Datum vítězství vám nikdo neřekne, popsal velitel Ukrajinců. Dřív učili bojovat NATO, teď uklízí na frontě

„Na jednoho našeho vojáka připadá sedm až deset Rusů. Na některých pozicích i patnáct,“ říká velitel 214. samostatného útočného praporu…

Předstírám, že nerozumím, a dělám, jakoby nic. Vytahuju z kufru šest piv zabalených na nejhorší časy a podávám mu je. Dobrovolníci si podávají ruce s vojáky a ládují zpátky do dodávky bedny, které museli vytáhnout, aby se probojovali hlouběji pro ty správné věci. Zdá se mi, že jich tam cpou víc, než kolik jich vytáhli. Nechápu, jak se to tam všechno vejde. Krabice mizí. Vojáci mizí. Nakonec odjede naše dodávka. Jako by se na tomto parkovišti vůbec nic neodehrálo. Jako by tu nikde nebyli vůbec žádní vojáci.