KOMENTÁŘ / Nelze si nevšimnout, jak se dnes vytrácí naděje. Liberální demokraté často cítí její opak, beznaděj, skepsi. Komentátor Petr Honzejk 28. října napsal: „Vypadá to, že demokracie jako taková po 107 letech nepozorovaně odchází.“ Spolu s Masarykem tvrdí, že pro demokracii je klíčová diskuse, ale „v Česku a vlastně v celém euroamerickém kulturním okruhu žádnou skutečnou diskusi nevidíme“.

Na vině jsou volby. Předcházela jim oboustranně nenávistná kampaň a jejich výsledkem je rodící se vláda postavená na populistickém ANO, extrémistické SPD a Motoristech sobě, za nimiž stojí proruský a protibruselský Václav Klaus. Sílí obava, že se Maďarovi Viktoru Orbánovi podaří posílit proruský blok a vtáhnout do něj kromě Fica i Babiše.

Nejde jen o výsledek voleb. Moji dceru pozvali, ať hraje 17. listopadu v Brně. Váhá. Řekla mi: „Mně přijde směšný to heslo Díky, že můžeme. Co my můžeme? Nikdy si nenašetřím na byt a zřejmě se nikdy neuživím tím, co umím. Stát zavírá oči před utrpením lidí v Gaze, kašle na klimazměnu. Za co mám děkovat, když sama nemůžu?“ Dodám: to, co umí, umí výtečně. A diskutovali jsme. Ale fakt je, že přemýšlející mladí často žádnou naději nevidí. Kde ji hledat? Naději potřebujeme, naděje otvírá budoucnost. Naději v sobě často nesou věřící lidé, skuteční křesťané. Ale těch je u nás, a nejen u nás, zatraceně málo. Když je znáte, nemůžete si nevšimnout, jak svítí a že je z nich cítit láska. Láska a nestrach, odvaha k životu.

Dále čtěte

Shání léčbu bombardovaným ukrajinským dětem a zraněným vojákům. Ti si navzájem dávají přednost

REPORTÁŽ / Čtrnáctiletý Mychajlo se právě nacházel ve městě, asi sto metrů od místa, kam dopadla ruská raketa. Hned tam…

Beznaděj? Představme si, že žijeme na Ukrajině

Kde hledat naději? Nejprve ve srovnání. Představme si, že žijeme na Ukrajině, na niž padají bomby a ruské drony tam v některých oblastech pronásledují civilní obyvatele. Kde berou Ukrajinci naději? A musí ji mít, když se skoro čtyři roky tak neskutečně brání obří přesile. Představme si, že žijeme v Izraeli, který od svého založení čelí stálému ataku zvenčí. Představme si, že žijeme v Gaze, že jsme vybíjeni a hnáni z místa na místo jak zvěř. A představme si, že jsme demokraté a bydlíme v Rusku, v zemi vraha Putina, kde stačí proti němu pípnout a letíš z okna na betonový plac. A mohl bych pokračovat dalšími děsozeměmi…

Mnozí z nás sice necítí naději, ale srovnávat se s výše uvedenými státy, s životem v nich, opravdu nemůžeme. Žijeme proti nim tak snadno, tak volně, tak svobodně. A to je důležité, svobodu stále máme, nikdo nám ji nevzal, jistě by někteří politici rádi, mají silně autoritářské tendence, ale jsme dál svobodní, můžeme se bránit. Za komunistů se bránila jen hrstka lidí. A ta hrstka tehdy měla velmi omezené možnosti. Čelila kruté StB, s níž spolupracovaly tisíce agentů. Texty a knihy se složitě množily, neexistoval internet, sociální sítě, mobilní telefony. Dnes žijeme v jiném světě, který se dá mnohem hůř ovládat a kontrolovat. Až dosud to vytvářelo nevýhodu pro demokraty. Sociální sítě byly z velké míry využívány proti nim. Využívají je Rusové, Číňané, vyžívají je masivně nepřátelé svobody i populisté.

Naopak ochránci demokracie jsou na sociálních sítích slabí jak lipový čaj, málo schopní, zaskočení. Čím? Právě bezbřehou svobodou sítí, kterou bleskově využila druhá strana. Dnes se mnozí děsí, že nová „elita“ (když vidíme, kdo má zasednout ve vládě, to slovo se skutečně musí psát v uvozovkách) ovládne veřejnoprávní média. OK, pokud je ovládne, liberální demokrati mají k dispozici internet, sítě, mohou je ovládnout stejně, jako je dosud ovládali jejich soupeři.

Dále čtěte

Martin Kupka, nebo Radim Ivan? Ani jeden Česku nepřináší to, co skutečně potřebuje

KOMENTÁŘ / Občanská demokratická strana uzavírá jednu poměrně dlouhou a nelze říct, že neúspěšnou éru. Premiér Petr Fiala po volbách,…

Nedopustit Babišočesko

Už před volbami jsem psal o tom, že Babišova vláda bude testem, jak silnou jsme si vytvořili občanskou společnost. Některé její prvky, mám na mysli třeba slavný Milion chvilek pro demokracii, za Fialovy vlády povadly, zalezly pod zem, nevěděly, co dělat s těmi, kterým pomohly k moci. Teď mohou ožít, vylézt na světlo. A už vylézají.

Babiš nechce čelit obřím demonstracím, „bude líp“ neznamená, že zemí zmítají nepokoje a protesty. Bude to samozřejmě zkoušet, bude testovat, co si může dovolit, co mu občané dovolí. Viděli jsme ekologickou demonstraci proti Macinkovi na ministerstvu životního prostředí. Mylně proběhla před Hradem. Patřila buď před sídlo Babiše, nebo před Institut Václava Klause. Ale dobře, že proběhla. Občané musí dát najevo, že odmítají zestátnění, tedy ovládnutí veřejnoprávních médií. Musí dát najevo, že Filip Turek je na ministerstvu zahraničí myslitelný jedině tehdy, pokud po dobu svého pobytu v Černínském paláci neopustí budovu. Uvnitř, v nějaké temné komůrce, si pak může hajlovat dle libosti, pokud tam bude sám.

Občané nesmí dovolit spojení s Orbánomaďarskem a Ficoslovenskem. Nesmí dovolit, aby Česko nedodržovalo svoje závazky v NATO. Nesmí dovolit, aby Babiš poplival pomoc Ukrajině, aby ukončil českou muniční iniciativu. Nemůžeme se stát nějakým okamurovsko-macinkovským Babišočeskem. Ale je to na nás. Naději má člověk v cíli, v tom, že mu o něco jde, ne v tom, že je na někom a na něčem závislý. Závislost je neustálá obava, strach, že to skončí, že mi to vezmou, že to ztratím. Odcházení demokracie? Jako že demokracie je nějaké prehistorické zvíře, které odchází, vymírá?

Dále čtěte

Schillerová se raduje, že „chromé kachny“ končí. Prozradila, jak ANO zařídí v Česku nádherné věci

GLOSA / Autentická Alena Schillerová, přední postava Babišova hnutí ANO, je taková tetička z Brna, kterou nechcete mít doma na návštěvě.

Don’t give up the fight

Nesouhlasím. Demokracie jsou demokraté. Dokud existují demokraté (a kolik tisíc jich tady asi tak žilo za bolševika, ha?), kteří se po roce 1989 zcela jistě rozmnožili, má demokracie šanci. Má diskuse šanci, dodávám.

Dovolte mi jeden evoluční postřeh. Ono to teď momentálně v Česku i třeba v USA vypadá, že se řítíme k nějaké sci-fi dystopii, že povstala „lůza“ a s rykem se ujímá vedení státu. Okamura v čele sněmovny je toho asi ideální zkratkou a obrazem. Vypadá to, že už bude jenom hůř a hůř. Ale Ukrajina se stále brání, a velmi účinně. Putin trpí, ekonomika mu i díky sankcím podráží zbabělé nožky. A je dobré sledovat trend, dlouhodobý světový trend. Svět se pomalu vyvíjí k lepšímu, nejen k většímu blahobytu, ale taky k větší svobodě. Totalitních režimů ubylo, demokracie posílila. Jistě, teď se topí v regresi, skočila moc rychle dopředu, směrem k rovnosti a je bita, masa to nedává.

Dále čtěte

Izrael, židovský stát v rozpadajícím se světě. Objednejte si novou knihu už dnes

Fórum pro média, kulturu a civilizaci pro vás před Vánoci připravuje novou publikaci. Jmenuje se Izrael. Židovský stát v rozpadajícím…

Ale ten trend ke svobodě je nezastavitelný. A opakuji, je na nás, abychom proud nenechali otočit. Naše naděje tkví v tom, že to nevzdáme, že máme svobodu jako cíl. Svobodu nejen pro sebe, ale úplně stejně pro Ukrajince, Židy, Palestince, Rusy, svobodu pro Američany… Kdybych měl použít náboženský termín, řekl bych, že škrcení svobody nemá zaslíbení.          

Můžeme si zpívat s Bobem Marleyem: „Get up, stand up/ Stand up for your right/ Get up, stand up/ Stand up for your right/ Get up, stand up/ Stand up for your right/ Get up, stand up/ Don’t give up the fight.“  Nevzdávej boj…