Bratrovrah Kain prchá před Božím hněvem od mrtvého Ábela (William Blake, 1826) FOTO: Wikimedia Commons (volné dílo)
FOTO: Wikimedia Commons (volné dílo)
Prožívá současný svět krizi? Ano, samozřejmě! Svět se přece vždy nacházel v krizi a je to tak dobře. Jinak by to nebyl lidský svět, v podstatě by skončily dějiny a nastalo by bezčasí. Podívejme se na to z naší západní perspektivy – a můžeme začít hned oním emblematickým a dnes poněkud alarmisticky zneužívaným slovem „krize“. Ve staré řečtině pojem „krísis“ znamenal tolik, co rozsouzení nebo rozhodnutí. Souvisí se slovem „krínein“, tj. oddělovat, rozlišovat. Připomněl bych, že krize je také klíčovou fází starořeckého dramatu, jak jej popisuje Aristoteles. Je to vlastně taková prostřední fáze děje, po němž následuje obrat a nakonec katarze čili rozuzlení a očista.
Tuto lingvistickou a divadelní vsuvku neuvádím samoúčelně. Je velmi důležitá a vlastně útěšná. Západ, tj. naše civilizace, stojící na antických a židokřesťanských základech, inovovaných reformací a osvícenstvím, funguje totiž jako dynamická civilizace v permanentní krizi. Přičemž krizi můžeme právě proto chápat i jako něco pozitivního, jako výzvu k rozlišování a rozhodnutí. Až jednou Západ nebude v krizi, už to nebude Západ, ale docela jiná civilizace. Naše západní tradice, jejíž jsme i my, Češi, tisíc let spolutvůrci, krize nutně potřebuje a má prastarý instrumentář, jak s nimi nakládat.
Západ a jeho komplexní krize
Jenže aktuálně jsme ve velmi specifické situaci, protože expanzí Západu, kulturní i technologickou, došlo v podstatě nikoliv ke globalizaci, nýbrž k okcidentalizaci světa. I Čína nebo Rusko mají západní mimikry, ačkoliv jsou to odlišné civilizace. Západní dynamika je vlastně děsí, posledních dvě stě let ji považují za formu dekadence, a proto reagují agresivně a vyhlížejí tzv. post-západní svět. Takže, svět je v krizi, nic nového pod sluncem. Snad je to i šance na katarzi, která nás, nejen Západ, někam posune. Třeba ke staronovému poznání, že svoboda je lepší než tyranie.
V českém prostředí bylo v posledním desetiletí celkem populární diskutovat o tzv. civilizačních kolapsech. Kolaps není krize, nýbrž následek nezvládnutí nějaké komplexní krize. Opět si zahraji na lingvistu, protože považuji za důležité správné používání pojmů: latinské slovo „collapsus“ označuje od antických časů pokles, úpadek, zhroucení či umdlení. Jenže o kolapsech bych hovořit nechtěl. Stejně ošemetné je hledání historických analogií k dnešní době, o níž už také nějaký čas řada intelektuálů hovoří jako o době „pozdní“. Ačkoliv je samozřejmě normální, že se o to pokoušíme.
A tak bych dnešní situaci přirovnal například k období v širším časovém pásmu kolem roku 1500. Historikové se dosud neshodnou, jestli to tehdy byl u nás, na Západě, čas dekadentní, úpadkový, nebo vlastně kulminační, vrchol křesťanské epochy. Západ tenkrát čelil agresivní expanzi muslimsko-turecké Osmanské říše. A objevením Ameriky nastartoval první velkou globalizaci, která totálně překopala dosavadní evropské představy o světě.
A nastal cyklus velkých evropských reformací, které s sebou přinesly individualizaci křesťanství, nový náboženský heroismus a ovšem také konfesionalizaci a náboženské války. Trvalo
sto let, než jsme se od této krize odpoutali… Nikoli však k rozuzlení, ale k další krizi vrcholící ve třicetileté válce. Podobnou krizovou cézuru představuje i evropská Velká válka, která s malými přestávkami trvala od roku 1914 do roku 1945 (a pokračovala válkou „studenou“, která byla ovšem na mnoha místech Evropy a světa opravdu „horká“).
Naše nynější krize
V čem pro nás spočívá největší nebezpečí dnešní krize? Největší nebezpečí… Když třeba švédská vojska táhla za třicetileté války střední Evropou a vyrabovala a vyvraždila nějakou vesnici, byla to tragédie. Ovšem nikdo o tehdejší válce nejspíše nehovořil jako o krizi. Tehdy se pojem „krize“ ještě používal zejména v medicíně, zatím jen zřídka jako označení společenské situace. Diskuse o krizích byly pak v 18. a 19. století především tématem pro politickou, náboženskou, intelektuální a ekonomickou elitu.
Novum 20. století spočívá v tom, že vnímání doby jako krizové se stalo vlastní celé společnosti, stalo se doslova masově sdíleným přesvědčením. Masa, ovšem vždy vedená či svedená nějakou avantgardou, pak jako by vyhlížela nějaké generální a definitivní řešení oné právě nazřené komplexní krize. A to už jsme u masových a revolučních ideologií v praxi, ať už jde o komunismus, fašismus nebo nacionální socialismus, případně další formy tyranie.
A toto vyhlížení generálního řešení nejen krize, ale i tzv. všech problémů osobních i globálních, akceleruje v posledních dvou dekádách. A to prostřednictvím radikální proměny komunikačních médií, která eufemisticky označujeme jako sociální sítě. A v čem tkví hlavní nebezpečí oné dnešní tzv. krize, zejména pro nás, pro Evropu a celý Západ? Vyjádřil bych to větou, kterou jsem formuloval již před lety: Sebe-reflexe bez sebe-vědomí způsobuje sebe-destrukci! Přičemž sebe-vědomí nechápu samozřejmě jako formu namyšlenosti, ale pokus o pravdivý pohled na sebe sama. Takže – ztráta sebevědomí, v tom vidím hlavní úskalí, či dokonce nebezpečí pro náš civilizační okruh. A zdá se, že pro českou realitu to platí obzvláště.
Známe vůbec z minulosti nějaké protikrizové postupy, které se osvědčily? V tomto ohledu budu poněkud nekonkrétní, ba dokonce i trochu tajemný, neboť si myslím, že nejlepším instrumentářem, vyzkoušeným a osvědčeným právě v našem západním kontextu, je triáda „víra – důvěra – sebedůvěra“. Víra, zejména náboženská či obecně lidská, že jsou věci, které přesahují naši každodennost a náš úděl jakožto jednotlivce, vědomí, že v krizích nejsme sami, že jimi přece procházely už generace před námi, a týká se to i těch, co přijdou po nás. Říkejme tomu třeba Bůh. Dále důvěra jakožto důvěra mezi lidmi, která vytváří soudržnou společnost, která se jen tak nerozpadne na svárlivé kmeny bojující spolu na život a na smrt, ale spolupracuje na nějakém bonum commune, společném dobru. A konečně i sebedůvěra jako protilék proti malomyslnosti, vědomí, že i můj život a můj osobní příběh mají smysl, že nejsem na světě zbytečně, ale mám zde svou nezastupitelnou roli, byť by byla z celospolečenské perspektivy zdánlivě sebemenší.
Proti pandemii strachu
Pokud naše současné problémy, zvýrazněné pandemií čínského koronaviru a nyní i brutální válkou Ruska proti svobodomyslné Ukrajině, budeme interpretovat jako komplexní krizi, pak můžeme nejvíce ztratit právě my, občané svobodných společností celého světa, tj. nejen Západu. Proč? Naše blahobytná západní společnost vytěsnila ze svého vědomí jednu klíčovou antropologickou konstantu, a sice smrt. A tak velké množství lidí prostě dostalo velký strach. Jsme přímými účastníky pandemie strachu.
Paradoxně můžeme v této situaci také všichni získat, pokud v přítomném čase nepropadneme pasivitě a fatalismu. Dobrá budoucnost je před námi jedině tehdy, pokud jako společnost povedeme smysluplný dialog: s minulostí.
Vlastně bych chtěl v závěru citovat provokativně banální tezi britského historika Nialla Fergusona z jeho knihy „The West and the Rest“ – Západ a zbytek světa, totiž že: „Jádrem civilizace jsou texty, které se vyučují na školách, studují je studenti a vzpomíná se na ně v těžkých časech.“
Proč? Třeba proto, abychom si ustavičně připomínali, že krize, civilizační problémy a osobní tragédie nejsou výsadou jen naší generace, ale též generací minulých a budoucích. Proto nepropadejme beznaději, jsme součástí velkého lidského dobrodružství, v němž čest, odvaha, soucit, oběť představují postoje, které mají smysl.
Doc. PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D., je historik, filosof a publicista, jako koordinátor a vědecký pracovník vede Collegium Europaeum FF UK & FLÚ AV ČR v Praze, kde se zabývá problematikou evropské identity a intelektuálními dějinami. Působí též na Západočeské univerzitě v Plzni a v pražském Muzeu paměti XX. století, zároveň je editorem rubriky Nová orientace v deníku FORUM 24 a Týdeníku FORUM.
