Opravdu Západ ve vztahu k Rusku selhal? Podle argumentačních protinožců je Západ vždy vinen

Boris Jelcin předává v Kremlu prezidentské pravomoci Vladimiru Putinovi (31. 12. 1999) (wikimedia commons / kremlin.ru / CC BY 3.0)

Boris Jelcin předává v Kremlu prezidentské pravomoci Vladimiru Putinovi (31. 12. 1999) | FOTO: wikimedia commons / kremlin.ru / CC BY 3.0

Stát se argumentačním protinožcem je relativně jednoduché, třebaže to, jako všechny výkony, přece jen vyžaduje jistý druh nadání. Argumentační protinožec zásadně převrací všechny příčinné vazby, klíčové aktéry událostí vydává za pasivní oběti cizích čachrů a příčiny za následky. Přesně takové operace ovšem nezbytně potřebujete, pokud jste se už jednou rozhodli za každých okolností ze všeho špatného na světě obviňovat výhradně Západ.

V roce 1997 vyšly v Rusku Duginovy Základy geopolitiky a staly se učebnicí Akademie generálního štábu. Píše se tu o novém rozdělení světa na vlivové sféry a klíčové úloze Ruska v „deamerikanizované“ Eurasii. V té době už prozápadního ministra zahraničí Andreje Kozyreva vystřídal osvědčený komunistický imperiální kádr Jevgenij Primakov a Alexandr Dugin pro ruské publikum usilovně překládal německé meziválečné autory přednacistické a nacistické éry, stejně jako třeba dílo italského fašistického teoretika Julia Evoly.

Ministerstvo zahraničních věcí v ukrajinském Kyjevě (jaro 2022) (AdobeStock)

O rok později došlo k pověstné konverzační výměně mezi Borisem Jelcinem a Billem Clintonem kvůli Iráku, během níž tehdejší ruský prezident vyhrožoval světovou válkou a použitím jaderných zbraní. Jelcin už v této době žádal pro Rusko jako následnický stát SSSR stejné světové postavení, jako měla rozpadlá mocnost, která prohrála 1. studenou válku.

Ještě před kosovskou krizí na jaře 1999 tak byly na stole mnohé závažné indikátory, že Rusko samo má úplně jiné plány než nějakou integraci do existujících struktur mezinárodního řádu. Jako argumentační protinožec si ovšem s uvedenými fakty nemusíte lámat hlavu. Řeknete prostě, že „Západ při integraci Ruska selhal“, a budete se tvářit, že všichni ti „Jelcinové, Primakovové a Duginové“ ve skutečnosti strašně stáli o něco, proti čemu už před čtvrtstoletím prokazatelně bojovali.

Banner Nová Orientace

Budete předstírat, že neschopnost vládnoucích ruských elit (nemluvím o některých poctivých disidentech) vypořádat se s tradicí sovětské totality a agresivního ruského imperialismu nesouvisí s naprostou neochotou k reflexi a přiznání minulých chyb a vin na ruské straně, ale byla výhradně způsobena západní „necitlivostí“ a neochotou vyjít  ruskému impériu vstříc.

Vladimir Putin a patriarcha moskevský a celé Rusi Kirill o Velikonocích roku 2019 (ČTK/AP/Alexander Zemlianichenko)

Co na tom, že se Rusku mnoho let vstříc vycházelo, kde to jenom trochu šlo, že byl vytvořen mechanismus pro konzultaci a komunikaci s NATO, Moskva byla přijata do Rady Evropy i do WTO. Proč se obtěžovat výčty a dokládat, že Kremlu přitom za Putina stejně jako za Jelcina nebyla žádná mezinárodní pravidla nikdy dost dobrá, jestliže si je Rusko svévolně nestanovuje a nevynucuje výhradně samo.

Pokud se Rusko v mezinárodním společenství chová na způsob naprostého asociála v běžné lidské komunitě, který nebere ohledy na nikoho a na nic než jen na sebe, je to přirozeně výhradní vinou zkaženého a neschopného Západu.

Proč se vůbec zabývat poukazy na to, že někdejší ruský, ekonomicky extremistický „prozápadní liberální reformní program“ označovaný jako Sto dní, byl v základním obrysu replikou programu Sto dní reforem, který neúspěšně aplikovala imperiální Čína v červnu 1898. Ať se podíváte, kam chcete, ruská vládnoucí elita nikdy nenese odpovědnost za svá vlastní rozhodnutí a vždy je pouhým pasivním objektem zápaďáckého spiknutí. Quod erat demonstrandum.

Zaslepená západní pravice?

Dalším oblíbeným stereotypem argumentačních protinožců je tvrzení, že „zaslepená západní pravice“ uměle spojila Rusko jednou provždy s „démonizovaným“ komunismem, čímž prý tuto zemi účelově vyobcovala ze slušné společnosti.

Kremelský vládce Vladimir Putin se dlouhodobě připravoval na vojenskou expanzi Ruska (profimedia.cz)

Jenže s vytahováním idealizované sovětské minulosti bohužel opět nepřišel nějaký západní kazisvět. Jelcinův ministr zahraničí Primakov byl od roku 1996 živoucím důkazem reprodukce imperiální komunistické mocenské elity v novém systému a Dugin si zase nemohl vynachválit agresivní koncepce bývalého šéfa sovětského generálního štábu maršála Nikolaje Ogarkova.

Samozřejmě že s otevřeným oprašováním stalinského kultu se začalo poměrně pozdě, až během Putinovy éry. Avšak na různých úrovních ruské společnosti můžeme dohledat méně vyhrocené kontinuity se starým režimem i čtvrt století nazpět. A jistěže žádný „západní antikomunista“ nedonutil ruskou společnost k sabotování vlastního bolestného procesu překonávání komunistické minulosti. Šlo vždy o konkrétní, vědomé ruské rozhodnutí.

Zatímco Německo se po 2. světové válce sice obtížně a dlouho, avšak záměrně denacifikovalo, v Rusku žádná programová dekomunizace nikdy neproběhla. Jistě by šlo o úkol mimořádně obtížný, protože zatímco v Německu fungoval zločinný totalitní režim dvanáct let, sovětské impérium si pěstovalo totalitní zřízení déle než sedm dekád.

Když jsme v někdejší ČSSR jako studenti v roce 1989 vyšli do ulic, generace našich dědečků si ještě jasně pamatovaly demokratickou 1. československou republiku, takže ani po čtyřech dekádách totality neexistoval úplný monopol režimu na vzpomínky a žitou zkušenost. V SSSR tohle ovšem platilo pouze pro území připojovaná v předvečer nebo během 2. světové války, jako Pobaltí nebo Zakarpatí. V Rusku samotném při průměrné naději na dožití dané tamním životním stylem a úrovní lékařské péče už v 90. letech nebyl na světě takřka nikdo, kdo by si osobně pamatoval jiné politické zřízení než sovětský komunismus.

Český filosof Václav Bělohradský kritizuje z "levicových pozic" naši západní civilizaci a vyjadřuje pochopení pro Rusko (ČTK)

Neexistovalo také ani to nejkratší období, v němž by hráli jakoukoliv praktickou mocenskou roli nepočetní sovětští disidenti. Od rozpadu SSSR vládnou v Rusku výhradně bývalí komunisté.

Připomeňme také proslulého autora bonmotů, Jelcinova premiéra v letech 1992–1998 Viktora Černomyrdina, který shrnul reálný průběh ruského „reformního úsilí“ do následující věty: „Ať už vytvoříme jakoukoliv organizaci, nakonec připomíná komunistickou stranu.“

Je úplně jedno, zda na Západě existují nějací propagandisté, kteří snad cíleně spojují současné Rusko s komunismem. Bez ohledu na ně totiž platí, že Moskva se s tradicí totalitního zřízení nikdy nechtěla důsledně rozejít a také se s ní nikdy nerozešla. Skutečnost, že je současné Rusko „kapitalistické“, nám neumožňuje pochopit prakticky nic z toho, čím nás jako imperiální mocnost ohrožuje. V kontextu dnes již zcela oficiální kontinuity s komunistickou periodou je ale mnohem snazší pochopit některá klíčová fakta. Jako například selhání německé Ostpolitik založené na představě, že kapitalistické Rusko lze politicky transformovat posilováním obchodní spolupráce.

Špatná totalita a totalita „méně špatná“?

Fakt, že Stalinův Sovětský svaz patřil k vítězům 2. světové války, je třeba považovat za hlavní důvod jedné hrubé západní intelektuální nedůslednosti, která se nám ve vztahu k Rusku dodnes mstí.

Ve Vladislavově ulici v Praze zřídila Charita školku pro děti ukrajinských uprchlíků (Jakub Žák (se svolením autora))

Obhájci komunismu vždy argumentovali, že jejich ideologie má univerzalistické, kosmopolitní kořeny, takže je principiálně nadřazena nad tmářský nacistický rasismus. Ve skutečnosti je však vždy třeba studovat nikoliv pouhé ideologické zdroje nějakého režimu, ale také jeho konkrétní fungování.

A tady máme na stole výmluvná fakta o sovětské politické praxi: Bylo tu mesianistické „budování socialismu v jedné zemi“ zcela se rozcházející s univerzalistickou marxistickou představou světové revoluce v nejvyspělejších kapitalistických státech; byly tu čistky od poloviny 30. let systematicky postihující vedle starých bolševiků a důstojnického sboru také „kosmopolitní“ umělecké, vědecké a manažerské elity; meziválečný SSSR cíleně oprášil tradici carského imperialismu a po likvidaci avantgard právě jí podřídil sovětskou kulturní tvorbu; bylo tu spojenectví s Hitlerem za účelem rozdělení Evropy na vlivové sféry; vznikla poválečná kampaň „autarkie a odstřižení od shnilého Západu“ a na samém sklonku Stalinova života antisemitsky vyhrocený boj proti údajnému „spiknutí lékařů“.

„Autentický marxismus“ byl jistě sám o sobě eurocentrickou ideologií 19. století. Hlavní tvůrce si vysoce cenil univerzalistických tradic francouzského osvícenství, jehož autory od dětství nadšeně studoval. Když je však řeč o konkrétním fungování sovětského režimu, který se patřičně upravenou „marxisticko-leninskou“ ideologií oháněl, vazby na osvícenský univerzalismus končí nejpozději se zrušením Leninovy „nové ekonomické politiky“ v roce 1929. A vynořují se v náznacích znovu teprve ve druhé polovině 80. let, během Gorbačovovy perestrojky. Nemá tedy valného smyslu hledat nějaké zásadní rozdíly mezi základy nacistické a sovětské totality.

Nestojí to za snahu také proto, že se rozhodně nejedná o nějakou binární volbu, ale existují různé xenofobní a rasistické pozice totalitarismů tvořící ve skutečnosti kontinuum. Na jednom pólu můžeme umístit biologický rasismus nacistů, někde blíže středu „nacionální bolševismus“ Niekische, ruských směnověchovců, Limonova a Dugina, hned vedle kulturní rasismus Evolův a poválečný neonacismus – a na závěr do řady přibude sovětský komunismus prokazatelně přesvědčený například o tom, že Arabové jsou principiálně neschopni řádně zvládnout moderní sovětskou bojovou techniku.

Česko dodalo Ukrajině například vysoce mobilní protiletadlové raketové systémy Strela (Srđan Popović / wikimedia (CC BY-SA 4.0))

Nejde vůbec o to, že by západní pravice falešně očerňovala Rusko asociováním s totalitním komunismem a dopouštěla se tím na něm křivd.

Naopak mnohem větší roli sehrála usilovná snaha levice stále dokola, po všech odhalených zločinech, rehabilitovat komunistickou totalitu, „normalizovat“ ji a zařadit ji na rozdíl od nacismu do tradice západní moderny studované pak en bloc. Právě díky neúnavným apologetům komunismu vznikl sklon systematicky přehlížet nebezpečná specifika ruského vývoje.

Appeasementem k nové světové válce?

Za Jelcina ruským imperialistům prošla intervence v moldavském Podněstří, kde rozhodně neměli co dělat. Za Putina mu pak prošly intervence v Gruzii, Sýrii, Libyi a dnes již desítkách afrických zemí, o nichž česká média ani běžně neinformují. Částečné potíže nastaly pouze po anexi Krymu a zprvu zakryté intervenci na ukrajinském Donbasu v roce 2014.

Argumentační protinožci jsou s takovým výčtem ruských imperiálních dobrodružství více než spokojeni. Ba co více, nabádají Západ, aby prý na Rusko „příliš netlačil“. I během současné, ničím neospravedlnitelné rozšířené intervence na Ukrajině má prý Západ umožnit Putinovi „zachovat si tvář“, místo aby jednoznačně všemi prostředky podporoval Ukrajinu a pomohl jí tak vyhnat okupanty za mezinárodně uznanou státní hranici. „Příliš velké“ vojenské úspěchy Kyjeva by údajně mohly Putina „přinutit k eskalaci“.

(Wikipedia)

Zíráte-li na svět kolem sebe ze stoje na hlavě, snadno přitom přehlédnete, že na Rusy okupovaných ukrajinských územích dochází k válečným zločinům a zvěrstvům, jaké Evropa nezažila od post-jugoslávských válek. Že když budete „vstřícní“ a „velkorysí“ (na účet Ukrajinců) a ponecháte okupovaná území nadále pod kontrolou ruských ozbrojených hord, dosavadní zvěrstva nejenže budou v neztenčené míře pokračovat, ale dokonce ještě zesílí s tím, jak se zoufalí civilisté budou pokoušet o odpor vůči násilné rusifikaci.

Ani si nevšimnete, jak spolehlivá a dobře prošlapaná cesta vede od appeasementu k další eskalaci konfliktu s okupanty.

Mezitím co appeaseři diskutují o tom, jak správně ruskému imperialismu ustoupit, aby se s ním Západ nedostal do přímého konfliktu, profesor Alexej Feněnko z Institutu mezinárodních bezpečnostních studií v ruské státní televizi prohlásil, že útok na Ukrajinu je pro Moskvu pouhou zkouškou před daleko širší válkou s NATO.

Ale nepodléhejme omylu. V obrácené perspektivě argumentačních protinožců by se i další útok na Západ, poté, co by se Putinovi nová invaze na Ukrajinu v jakémkoliv smyslu vyplatila, vždy jevil opět jako důsledek šíření destruktivní západní tradice, která nedokáže po dobrém koexistovat s mírumilovnými sousedy.

(Týdeník FORUM)

Argumentační protinožci nás už dopředu častují „objevy“ toho typu, jako že případným ruským jaderným útokem by byl prý spoluvinný ten, kdo útočníkovi „poskytl záminku“. Takové mimořádně pozoruhodné osoby mohou ovšem na svých vývodech v podobném duchu ještě dále zapracovat, aby svět oblažily třeba i zjištěním, že ruskými vojáky znásilněné Ukrajinky vlastně nosily nevhodné oděvy – a byly nápadně nalíčené, čímž agresora „provokovaly“.

Pokud je předem rozhodnuto, že za jakoukoliv špatnost vždy nesou vinu ti, kdo se hlásí k Západu, neexistuje dost krkolomný ani absurdní argumentační trik, který by nebyl použit k „důkazu“ apriorní teze.

Na závěr ovšem radno připomenout, že skuteční „protinožci“, tedy Australané, prozatím potvrdili Ukrajině mimo jiné dodávku 14 obrněných transportérů M113AS4, 40 „obrněných taxíků“ Bushmaster, 6 houfnic M777 a blíže neurčeného vojenského radaru…

Mgr. Karel Dolejší vystudoval filozofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se angažoval v Amnesty International, nyní působí jako redaktor internetového deníku Britské listy. Zabývá se zejména bezpečnostně-politickými a vojenskými otázkami.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]