Ruský tank T-14 Armata FOTO: Vitaly V. Kuzmin / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
FOTO: Vitaly V. Kuzmin / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
V reakci na oznámené rozhodnutí ruského prezidenta provést částečnou mobilizaci záloh prohlásil generál ve výslužbě Jiří Šedivý, bývalý náčelník Generálního štábu AČR, pro ČTK, že se jedná o zlom ve válce a Rusové teď budou „mít převahu v kvantitě“. Je ale takový pesimistický závěr opravdu namístě?
Začněme počty ozbrojeného personálu, které lze nejsnadněji porovnávat. Pravidelné útvary ukrajinské armády čítají necelých 200 000 vojáků a částečně mobilizované útvary teritoriální obrany dalších zhruba 500 000 vojáků. Teritoriální jednotky začaly s výcvikem v únoru, v květnu byly poprvé nasazeny na frontě v Donbasu, kde zaznamenaly řadu problémů (optimální doba základního výcviku pěšáka činí nejméně šest měsíců) a od té doby se postupně zlepšují. Celkem má tedy nyní Ukrajina ve zbrani na 700 000 vojáků a probíhá výcvik dalších, také prostřednictvím výcvikových programů v zahraničí.
Rusko přepadlo v únoru Ukrajinu se zhruba 175 000 vojáky, během některých fází odhadovali pozorovatelé nasazené počty až na 250 000. Vzhledem k utrpěným ztrátám, které se podařilo nahradit jen zčásti, nemá nyní Moskva na Ukrajině rozhodně více než 200 000 vojáků. K nim by mělo přibýt dalších 300 000, soudě podle vyjádření ministra obrany Sergeje Šojgua. Ať tedy počítáte, jak chcete, ukrajinských 700 000 vojáků proti 500 000 ruských nedává v žádném případě Moskvě k dispozici nějakou kvantitativní převahu. Nepůjde dokonce ani o vyrovnání sil.
K tomu je třeba připočíst, že aktuálně je řada ruských jednotek (na rozdíl od ukrajinských, kde nějaká forma rotace přece jen probíhá) nasazena na frontě po celou dobu invaze, takže de facto jsou zralé přinejmenším na rekonstituci – ale spíše na úplnou výměnu lidí.
Britský vojenský historik Paul Keegan v knize Tvář bitvy důrazně upozorňoval na rozšířený mýtus spojovaný s nasazením vojáků na frontě. Není totiž pravda, že „zkušený voják“ bývá ve všem všudy pro jednotku přínosem. Vedle fyzických zranění dochází při boji také k vážné psychické újmě, kterou lze jen těžko plně vyléčit a napravit. Znamená to, že voják nasazený ve válce se rozhodně kontinuálně nezlepšuje. Na začátku si osvojuje klíčové dovednosti, ale vrcholné formy dosáhne zhruba po třech měsících služby. Poté již nastupuje „opotřebení“, takže někteří po 140 dnech na frontě, většina ale zhruba po 160, začínají být své jednotce víceméně k ničemu. Podíl takto opotřebovaných ruských jednotek bude vzhledem k selhávající rotaci mnohem vyšší než u ukrajinských protějšků.
Takže suma sumárum, nově povolaní ruští vojáci s největší pravděpodobností vystřídají na frontě kolegy, kteří jsou zralí na odchod do civilu, nebo přinejmenším na vystřídání, dlouhý odpočinek a nový výcvik (nic z toho ovšem utrpěné psychické šrámy plně neodstraní). Jak by mohlo být v této sféře dosaženo ruské kvantitativní převahy, pokud Moskva udělá to, co oznámila, není vůbec jasné.
Zbývá samozřejmě možnost, že se částečná mobilizace stane pouhou zástěrkou pro všeobecnou mobilizaci v Rusku. To by ovšem nebyl snadný, ba ani nutně pozitivní krok. V historii byla všeobecná mobilizace v Rusku vyhlášena pouze dvakrát, pokaždé během velké světové války: V letech 1914 a 1941. I náročná sovětská invaze do Afghánistánu, zahájená v roce 1979, se obešla bez oficiální mobilizace.
Ruská ekonomika je na pokraji kolapsu, který se centrální bance podařilo odložit sérií nekonvenčních opatření, včetně zrušení konvertibility rublu. Šéfka banky Elvira Nabiullina je zásadní odpůrkyní všeobecné mobilizace. Pokud by totiž takový krok odčerpal z ekonomiky masu pracovní síly, mohl by následovat její rychlý kolaps, dokonce možná ještě tuto zimu.
Rusko zoufale shánějící zbraně v Sýrii, Íránu a Severní Koreji sotva dokáže vyzbrojit statisíce dalších vojáků tak, aby byli třeba jen přibližně srovnatelní s ukrajinskými protivníky. Už nyní vidíme zejména milice donbaských „republik“ s druhoválečnými opakovačkami a dalšími muzeálními typy výzbroje a výstroje. Na frontu míří stále větší počty „archivních“ tanků T-62M. Představa, že Moskva povolá do zbraně nikoliv oznámených 300 000, ale řekněme milion svých občanů, nejde příliš dohromady s otázkou, kde by pro ně ruská vláda vzala použitelné vybavení.
Konečně z politického hlediska by pro Putina bylo mimořádně riskantní provést všeobecnou mobilizaci, i kdyby ji nevyhlásil a nepřiznal. Rusové ve své většině formálně schvalují válku. Je však velký rozdíl, jestli jí „fandí“ doma z gauče, nebo mají sami umírat v zákopech. To druhé vyžaduje mnohem více než pasivní souhlas, návyk sklonit hlavu a být zticha. Sociální a politická stabilita v Rusku by byly všeobecnou mobilizací zásadně ohroženy.
Ve skutečnosti je namístě předpokládat, že tak jako u všech dosavadních ruských mobilizačních a rekrutačních opatření z posledních let skutečný počet mobilizovaných bude nakonec o dost nižší než udávaných 300 000 vojáků.
Mohlo by Rusko postavit větší počty tankových jednotek?
Aktuální vizuálně potvrzené ztráty ruské bojové techniky na Ukrajině činí nejméně 1155 tanků. Při běžných výrobních tempech ruských závodů by nahrazení ztrát utrpěných na Ukrajině trvalo zbrojnímu průmyslu několik let. Skutečné ztráty přitom budou pravděpodobně ještě výrazně vyšší. Před válkou měly ruské pozemní síly v aktivní službě zhruba 3 000 relativně moderních tanků (modernizovaných verzí sovětských typů T-72 a T-80, nebo nově vyrobených T-90).
V rezervních skladech se nacházelo zhruba 10 000 kusů starších, nemodernizovaných T-72 a T-80, ale jen asi 200 nových T-90. Tato technika je však notoricky špatně skladována a částečně i rozkradena na součástky, s nimiž špatně placení vojáci pod rukou obchodují. Jedna věc je také skladovat samotný tank a druhá mít k němu dostatek náhradních dílů. Jen část zásob v uloženkách je tedy možno s použitím metod kanibalizace zprovoznit a odeslat na frontu. Právě to zřejmě vysvětluje nasazení až 600 kusů ještě starších tanků T-62 na frontě. Tento nepříliš povedený typ, který ani ve své době (v 70. letech minulého století) příliš operačně neoslnil, v současnosti už žádná evropská armáda nepoužívá.
Klíčovou otázkou tedy bude, kolik z nominálních zásob starých sovětských tanků se Rusům podaří zprovoznit a případně i zmodernizovat. Na výběr přitom mají při omezených průmyslových kapacitách dvě možnosti, které se víceméně navzájem vylučují. Buď se soustředí na výrobu nových tanků (k tomu jim ale budou chybět některé klíčové západní součástky, které zatím ruský průmysl nedodává), nebo na generální opravy veteránů z uloženek. Vzhledem k požadované kvantitě a časovému tlaku logika volí upřednostnit druhou možnost.
Ani to však nebude jednoduché. Bojová technika sovětského původu je tzv. optimalizována pro moderní bojiště s vysokým rozsahem ničení. Konstruktéři tedy mj. projektovali omezený počet provozních hodin pro klíčové komponenty sovětských tanků (tzv. resurs), na základě předpokladu, že nemá smysl počítat s větší životností u techniky, která bude stejně brzy odepsána. Například motor tanku by měl být schopen bez generální opravy absolvovat pouhých 1000 hodin provozu (u pohonné jednotky německého tanku Leopard 2 je to desetinásobek), počítaje v to i dobu, kdy běží naprázdno.
Velká většina ruských tanků nasazených na Ukrajině už ale svůj resurs vyčerpala a během zimy budou potřebovat generální opravu v závodech, zahrnující kromě jiného výměnu opotřebovaných dělových hlavní a pohonné jednotky. Tento úkol nicméně koliduje s případnými plány na postavení nových tankových jednotek z čerstvě povolaných záloh.
Pokud k tomu vůbec dojde, nové tankové jednotky budou jen z velmi malé části vyzbrojeny novou technikou, a ještě větší podíl v nich připadne letitým T-62, jejichž zprovozňování tak výrazně nekoliduje s programem zimních generálních oprav typů T-72, T-80 a T-90.
Jakýkoliv typ tanku používaný Ukrajinci ruský T-62M, ale i jeho novější verze, jednoznačně deklasuje. O něco lepší bojové schopnosti by měl mít dokonce i slovinský M-55S, který právě ve skromných počtech míří do ukrajinských služeb.
Vzhledem k opatřením sledujícím zajištění operační bezpečnosti (OPSEC) je mimořádně obtížné z otevřených zdrojů získat aktuální údaje o stavech ukrajinských tankových jednotek. Je zjevné, že ukrajinské ztráty tankové techniky představují jen zlomek ruských, vizuálně potvrzené dosahují jen 266 kusů, v naprosté většině typu T-64. I když skutečné ztráty byly jistě vyšší, včetně neopravitelně poškozených strojů odepsaných v zázemí, zahraniční dodávky různých variant typu T-72 ve skutečnosti zatím umožňují pohodlné nahrazování škod. Ani v oblasti tankových jednotek není jasné, jak by nyní Rusko mohlo dosáhnout nějaké dramaticky nové početní převahy.
Mohlo by Rusko výrazně rozšířit své dělostřelectvo?
Ale řekněme, že výrok o „převaze v kvantitě“ byl míněn ještě jinak: Že Rusko bude moci díky částečné mobilizaci efektivně obnovit původní početní převahu ve své hlavní zbrani, dělostřelectvu. To v posledních měsících výrazně utrpělo v důsledku západních dodávek moderních děl s větším dostřelem a raketometů HIMARS či M270/MARS II Ukrajině – ať už proto, že jsou ruská děla terčem účinné kontrabaterijní palby, nebo z důvodu systematického ničení ruských muničních skladů za frontou. Kromě toho se i zde výrazně projevuje opotřebení ruské bojové techniky, zejména u hlavňového dělostřelectva, které používá méně kvalitní oceli než západní konkurenti.
Otázka by opět zněla, kde vezme Rusko výzbroj pro nové dělostřelecké jednotky, když bude průmysl během zimy muset především repasovat stará děla. (Už vloni na podzim zaznamenali výzkumníci vlaky vezoucí na frontu i houfnice M-30 z druhé světové války.) Poněkud fantastická odpověď by mohla znít, že Moskva přece doveze velké množství děl ze Severní Koreje, když si nedokáže vyrobit větší počty vlastních. Severokorejská výzbroj samozřejmě vychází ze starých sovětských standardů a obecně je většinou kompatibilní s ruskými systémy, přinejmenším v oblasti používané munice.
Na papíře může takový nápad vypadat dobře, ale nutno říci, že jednoduchá by byla snad jen dodávka tažených děl. Samohybná děla severokorejského původu vesměs používají buď zastaralé, v Rusku nevyráběné podvozky (jako dělostřelecký traktor ATS-59 či podvozky vyřazených sovětských a čínských tanků), nebo případně podvozek domácího severokorejského tanku Ch’ŏnma-ho, který v pozdějších verzích není už kompatibilní se svým původním vzorem, sovětským T-62. Již tak přetížený a nefungující ruský logistický systém by se naráz musel vyrovnat s obsluhou vozidel, která normálně neprovozuje, shromáždit pro ně zásobu náhradních dílů, vyškolit personál v obsluze a údržbě. To rozhodně není otázka několika týdnů.
Rusko může bez větších potíží dovést z KLDR lokálně vyráběné ekvivalenty sovětských tažených děl M-46 (v ráži 130 mm) ML-20, D-20 (152 mm), nebo případně v Rusku dávno vyřazené 180 mm kanóny S-23, a to potenciálně i stovky kusů.
I pak by ovšem čelilo problému, kde pro tato nová děla bude brát munici. Nějakou jistě Severokorejci odprodají. Během zimy a na jaře však podle kvalifikovaných odhadů západních a ruských expertů začnou docházet vlastní ruské zásoby repasovaných granátů z dob studené války, přičemž v danou chvíli je průmysl není schopen patřičným tempem nahrazovat.
Po technické stránce ovšem nutno říci, že ruský průmysl má pravděpodobně stále ještě dost technických kompetencí i materiálu potřebných k výraznému navýšení produkce dělostřelecké munice. Naprostou většinu spotřeby na Ukrajině tvoří klasické tříštivotrhavé granáty s nárazovým zapalovačem. To je technologie, kterou hlavní mocnosti zvládaly v době první světové války. Není nejmenší důvod myslet si, že by ji dnešní Rusko v plném rozsahu neovládalo.
S výrobou munice pro raketomety, zejména výkonnější typy Směrč/Tornado-S, které z KLDR rozhodně nikdo nepřiveze, by naproti tomu mohlo být více problémů. I kdyby ovšem Moskva dovezla stovky děl z KLDR, žádnou průlomovou kvantitativní převahu nad Ukrajinou by stejně nezískala.
Těžko říci, co chtěl generál sdělit
Vzhledem k nedostatku funkčních zbraní a vybavení i drhnoucí logistice ruských pozemních sil není dost dobře zřejmé, o jaké zásadní změně v oblasti kvantitativní převahy vlastně generál Šedivý mluvil.
Ohlášenou částečnou mobilizací nedokáže Moskva ani srovnat krok s ukrajinskou mobilizací – a jakékoliv rozšiřování jednotek mimo pěší či motostřelecké útvary by vyžadovalo prostředky, které současné Rusko aktuálně nemá, v horizontu zimy 2022/2023 samo rozhodně nezíská a nevyrobí.
Mgr. Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se angažoval v Amnesty International. Zabývá se zejména bezpečnostně-politickými a vojenskými otázkami a působí jako hlavní redaktor internetových Britských listů.
